LUCY DAWSON
že neplatí jenom na děti, ale i na svou bývalou ženu a jejího nového manžela. Sympaťák.“ „Kde jsi potkal Helen?“ Ohlédne se na mě přes rameno. „Na večírku.“ Samozřejmě. Kde jinde? Podívám se před sebe na nezřetelné linie golfového hřiště a do tváře mi zavane chladný vítr. V kapse saka ucítím vr nění, ale nejdřív si nejsem jistá, co znamená. „Myslím, že ti zvoní telefon.“ „Aha, díky.“ Narovná se a odcvrnkne špačka přes zábra dlí. Sáhnu do kapsy, ale v opilosti jsem neohrabaná, a když chci mobil podat Leovi, vyklouzne mi a s rachotem spadne na zem. „Sakra!“ vyjeknu a zděšeně si zakrývám pusu, načež se rychle předkláním, abych ho zvedla. „Omlouvám se!“ Dis plej ukazuje jméno Amanda. Kdo je to? prolétne mi hlavou. „To nevadí,“ uklidňuje mě a sám se po něm natáhne. „Haló? Ahoj – jo, jsem to já… Cože?“ ohlédne se na mě. „Ne. Vůbec ne.“ Chvíli pozorně naslouchá, načež se ke mně otočí zády, takže mu nevidím do obličeje. „A co ty, stalo se něco?“ Během hovoru pomalu odchází na opačný konec terasy. „Asi jo,“ slyším, jak tlumeně říká to telefonu. „Hmm – to je rozumné. Nerad bych tě vzbudil. Já taky.“ Zavírají se mi oči. Jsem k smrti unavená. Najednou mi dochází, že bych sama byla radši v posteli. Když skončí a vrací se ke mně, vítám ho dlouhým zívnu tím. „Nechceš jít spát?“ Usměje se. „Stejně bych měl už jet.“ Ukáže mi telefon. „To byla má drahá polovička.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203453
ten, kdo odešel Neříkal, že se jeho žena jmenuje Helen? „Ale na displeji bylo jméno Amanda,“ vyhrknu. „Přesně tak,“ souhlasí bez váhání. „Helen mi volala z Amandina telefonu. To je její dcera.“ Věnuje mi nevzruše ný pohled. „Hel měla nejspíš vybitý telefon, není schopná si ho včas dobít.“ „Stejně mi do toho nic není,“ pospíším si s odpovědí a v duchu přemítám, že dnes děti dostávají mobily vážně brzy. „Promiň.“ „Nic se nestalo,“ usměje se. „Mně můžeš říct všechno, to přece víš.“ Chvíli mlčíme. Leo stojí na místě a nespouští ze mě oči. „Taky se ti musím omluvit.“ „Za co?“ „Za všechno, Moll. Že jsem se k tobě zachoval jako hajzl.“ Následuje podstatně delší odmlka. „Takže kvůli tomu jsi dneska přijel?“ Pokouším se o bez starostný tón, který by skryl můj údiv, a snažím se mu hledět přímo do očí. „Možná,“ připouští. „Když jsem dostal tvůj vzkaz… Víš – je mi líto, jak to mezi námi skončilo.“ „Mně taky,“ souhlasím. „Nebylo to – příjemné.“ „Neměl jsem to dělat.“ Vypadá zahanbeně. „Přirostla jsi mi k srdci.“ Bůhvíproč se mi chce najednou smát. Řekl to, jako bych byla mazlíček, kterého musel utratit. „Přestaň, Leo,“ zarazím ho jemně. „Nemusíš nic říkat. Už na tom nezáleží.“ Možná proto jsem mu napsala. Protože i pro mě to bylo neukončené. Ale teď už není. Podávám mu ruku. „Mezi námi je všechno v pořádku, Leo.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203453
LUCY DAWSON
Váhavě ji přijímá. Cítím teplo jeho dlaně a z toho náhlé ho kontrastu se zachvěju. „Studené ruce, horoucí srdce,“ po dotkne, jemně mi ruku stiskne a pak ji pustí. „Měli bychom se vrátit dovnitř,“ přeruším tu důvěrnou chvilku. „Už je ti líp?“ Přikývnu. „O hodně. Díky.“
~ Jdeme zpátky do haly a Leo mi až ke schodům nese ka belku. „Nepřemluvím tě, aby sis se mnou dala ještě jednu na ces tu?“ zeptá se zkusmo. S úšklebkem se pomalu zastavím. „To je milé – ale asi bych se pozvracela.“ Sáhnu po kabelce. „Díky, a děkuju, žes přijel. Vážně.“ „Rádo se stalo,“ odpoví. „Tak já se zase ozvu za pár let. Abych zjistil, jak se ti vede.“ „Tak jo,“ krčím rameny, „ale mám pocit, že dneska večer jsme napravili, co bylo třeba, nemyslíš?“ Zatváří se trochu překvapeně. „Asi máš pravdu,“ přitaká nakonec. „Tak se uvidíme v příštím životě.“ „Proč ne,“ usměju se. „Počkej – tvoje sako!“ Rychle z něj vyklouznu a dávám ho Leovi. Vezme si ho, a když se naše prsty dotknou, natáhne se, jemně mi sevře ruku a skloní se ke mně. Na chvíli mi automaticky klesnou víčka. Jeho vůně a blízkost mi nejsou sice tak úplně příjemné, ale na druhou stranu mě podivně vábí. Připomínají mi jiné věci, které jsme spolu dělali. A ve kterých se vcelku vyznal. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203453