Kresba "Hrádku u Auši", tzn. Helfenburku (východně od Úštěpu), z Máchova "černého sešitu"
Kresba "Pernštejna Starého", tzn. Berštejna u Dubé
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203221
10/ 2. listopadu 1836, středa ráno, Litoměřice Díval se kolem sebe, připadalo mu, ţe sedí v cizím bytě, kde jsou předměty, které nezná, které nikdy nespatřil. Ţidle byla překocená, z bedny na dřevo zůstaly třísky a pár polínek. Knihy, do včerejšího večera umístěné na malé poličce, se válely po zemi, u kamen leţely střepy hrnku. V dáli za oknem se tyčil Radobýl, dole uţ několikrát vrzly dveře, starý Lorenz je časný pták. Pohled klouzal z jedné věci na druhou, pomalu je ohledával, seznamoval se s jejich dnešním vzhledem. Otřásl se jako včera v Durasově kanceláři, kdyţ dočetl Michalův dopis. Ţaludek pobolíval, ne, to budou střeva. Otřel si čelo, vzpomínal na svůj večerní vztek, vybil se jako bouřka, roztřískal, co měl po ruce. Ta… Lori, kdyby věděla, jaké svízele i ostudy mu tady natropila svým chováním, hloupým chováním u faráře. Kaţdému tu vykládal, ţe je ţenatý, a nyní ţe se mu narodilo děcko… sám pan justiciár se divil, podotkl, mladý a uţ ţenatý? Ale víc neříkal. A teď mu bratr napíše, ţe se Lori podřekla u faráře, tak pěkně to měl vymyšleno… Ano, snoubenci musí přijít na faru, jenţe jak to udělat, kdyţ slouţí tady, v Litoměřicích? Proto vybídl Michala, aby šel na praţskou faru s Lori a poţádali o ohlášky, ty v tichosti proběhnou a pak on, Hynek přijede na dva tři dny do Prahy, odbude se svatba, justiciárovi řekne, ţe potřebuje zařídit mnoho věcí se stěhováním. Nikomu tady nechtěl vykládat, ţe jede do Prahy proto, aby se oţenil, všem vyprávěl, jaké to dá shánění přestěhovat se, obstarat šífy, po vodě to přijde laciněji. Pokyvovali hlavami, ano, lodí je to nejlepší, a nikoho nic nenapadlo, všechno vyhlíţelo pravděpodobni Ani svým praţským přátelům předem - pro jistotu - nevzkázal, ţe se bude ţenit, dozvědí se to aţ těsně před obřadem. A včerejší dopis rozbil tuhle pracně vybudovanou stavbičku jako vichřice. Mělo ho to napadnout uţ dříve, ţe to takhle skončí. Jak se na něj však teď budou všichni dívat, aţ uslyší v místním kostele vyhlášky panu amanuensise Hynka Máchy? Který o sobě do téhle chvíle tvrdil, ţe je ţenatý? Znovu mu vyvstal na čele pot. A kdyby bylo jen tohle, ale z Michalova dopisu vyplývalo, ţe ho Lori neposlechla, ţe přestoupila jeho příkaz, kterým jí zapovídal, aby vycházela z bytu Máchových. Poté, co utekla od svého otce, či co ji vyhnal, a co se posléze přestěhovala k Hynkovým rodičům na Dobytčí trh, jí přece vysvětlil, ţe si nepřeje, aby udrţovala styky se svými příbuznými. Pomlouvají ho, ţe prý pokazil Lori ţivot… Zle se zasmál, bůh ví, kdo komu co pokazil. A ona teď vezme Michala a jde s ním za svým otcem… A vůbec se neohlíţí na to, co Hynek chce a nechce… Cítil, ţe dostává opět zlost. Uchopil do ruky list papíru, na který včera večer vychrlil svou náladu i vztek, dobře jí to napsal. Pro jistotu německy. Ta její čeština je… mávl rukou. A matka tomu aspoň nebude rozumět, pošle ten list společně s dopisem rodičům. V jedné obálce. Přeletěl očima ještě jednou celý text:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203221
„Lori. Proč jsi se opováţila jednat proti mému příkazu a proč jsi šla dolů k svému otci? Proto jsem Tě vzal k nám nahoru? - Chceš nakonec všechno pokazit? Pro mne je to snadná věc! - Vezmu svoje šaty a odejdu z Litoměřic! - Kam? - nikdy se nedovíš, zachováš-li se ještě jednou proti mému rozkazu - rozkazu, pravím, - nikdy mne uţ nespatříš. - Poroučím tedy, přísně Ti poroučím - aby ses nehnula z našeho domu, nikam, pod ţádnou, docela ţádnou záminkou, ani na mši, ani ke zpovědi, ani na katechismus, nikam; nebo - jako ţe ţije Bůh a má duše, a při svém ţivotě Ti přísahám, nikdy mne uţ neuvidíš. Opováţíš-li se jít z domu k svému otci, nebo dokonce na faru, nebo jinam, jako ţe je Bůh nad námi, odejdu od oltáře - Zůstaneš tedy stále a stále u Ludvíka, a kdyby Tě někam zvali, řekneš, ţe jsi nemocná; zrovna tak nesmí nikdo k Tobě - třesu se ještě vzteky, pomyslím-li si, ţe tam byl někdo z vašich a viděl hocha!! - - - Obelţeš-li mne, aţ přijdu do Prahy, jen jedním slovem, tak jako ţe si přeji, aby Ludvík ţil, přísahám Ti, ţe mne ztratíš na věky věkův. Všechno zůstane, tak jak je, ţádné přípravy, nic pranic se nebude dělat, dokud nepřijdu do Prahy. Nevyjdeš z mého pokoje. Přestal číst, třebaţe řádky pokračovaly. Jaký s ní bude ţivot? Kolikrát o tom v posledních týdnech přemýšlel a kolikrát od podobných myšlenek utíkal. Bál se jich, dávno poznal, ţe se mýlil, kdyţ se domníval, ţe je to nejlepší, nejmoudřejší, nejjemnější dívka. Jenţe tenkrát - kdyţ ji spatřil poprvé - vyhlíţela jako anděl. Jako zjevení. Drobná, křehká, krásná. Byla úplně jiná neţ Marinka Stichová. A jemu připadala jako ztělesněný ideál všech jeho snů a představ. Jak to řekl Sabina několik let později? Ţe Mácha „hledal ideály v podobách ţenských a ţe nalezl jen ţenské v podobách ideálních…“ Čí je to vina, muţe, či ţeny? Toho, který si kreslí sny - či té, která je pouhým člověkem? Dcera Eduarda Hindla napsala: „Vyptávala jsem se ho (otce), znal-li milenku Máchovu. Pravil, ţe znal, ale taková, jakou ji Mácha shledával, ţe nebyla. Bylo to prý děvče velmi pěkné, výrazné tváře, ale jinak zcela obyčejné (prol. mi.). Otci mému se příliš nezamlouvala. Popis Máchovy Marinky v jeho Obrazech ze ţivota mého jest prý vlastně popis Lořin; leč Marinku Mácha líčí jako dívku velké postavy, kdeţto jeho Lori byla postavy velmi drobné, takţe kdyţ ji Mácha domů do bytu rodičů svých na Karlovo náměstí přivedl a jim představil; matka Máchova, ač sama byla postavy malé, řekla mu: ,Co jsi si to za ťopku vyvolil.‘…“ Neběţí o postavu, ale o něco jiného… Říkejme tomu duše nebo třeba inteligence, říkejme tomu jakkoliv. Je to však důleţité. O jejich vzájemném seznámení existují dvě zprávy, jednak co vyprávěla samotná Lori, jednak co zapsal Prokop Chocholoušek: „V bývalém kajetánském klášteře na Malé Straně skrývala se Thálie česká, ochotníci ji vzali pod ochranu dobrou, ţe si ještě nyní vzpomínáme na ono divadlo ochotníkův, kde se hrálo, ale nepracovalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203221