Gmitruk přikývl. A Lorentzová si pomyslela, že ať je to, jak chce, z „krásná umění“ by Lisa klidně doktorát mít mohla. „No, přidala foto svý ksichtu a on souhlasil. Celej den seděla v muzeum a dělala kopie, ale akryl. Bachaři chodili a divili, jaká kurevská makačka. Potom řekli papa, já taky. Za deset minut vyn dala můj Claude Monet,“ opravdu řekla „můj“ a vyslovila to tak měkce, jako by mluvila o milenci, „a dala do rámy moje kopie. A šla.“ Lorentzová tiše doufala, že Švédka neotevře citlivé téma, že si totiž ani hlídači muzea, ani návštěvníci, ani průvodci celých čtrnáct dní nevšimli, že v rámu visí místo originálu kopie. A k tomu hodně nepodařená kopie; Lisina přímořská krajina měla s tou Monetovou společné snad jen obrysy pláže a vybledlé barvy. Kdo ví, jak dlouho by tam ten kus lepenky připevněný oboustrannou lepicí páskou ještě visel, možná i několik let do příští konzervace, kdyby nedošlo k náhodě. V Gdaňsku vykradli Lisin saab, a protože v něm zloději našli pár kousků art deco z gdyňských starožitnictví, nešli za běžným překupníkem, ale přinesli zboží starožitníkovi, o kterém věděli, že se hned tak něčeho neštítí. Starožitník se sice hned tak něčeho neštítil, ale když uviděl Moneta vyříznutého z rámu, vyděsil se a zavolal policii jako čestný občan, kterému podstrčili špinavé zboží. Takže ráno místo pikolíka se snídaní zaklepal na dveře Lisina pokoje v butikovém hotelu Holland House starší štábní aspirant s rozespalou tlumočnicí. „Teď sama nevím, proč tam šla a čorla. Můj Claude tak krásnej, že úplně zrychtoval mi palici. V báni namalovala ještě jeden takovej z hlavy, ale bachaři zebrali.“ Smutně se odmlčela. „Bachaři nekapíto.“ Zamyšlená Švédka se diskrétně poškrábala na lýtku. Když od hrnula nohavici, zahlédla Lorentzová u jejího kotníku něco, co vypadalo jako malé umělohmotné hodinky bez ciferníku. Elektro nický dozor. Gagatek jí vysvětlil, že si nemůžou dovolit pustit Ron ju z dohledu. Pomyslela si, že to musí být velký optimista, když věří, že slavnou zlodějku uhlídá pomocí kousku umělé hmoty. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203220
Teoreticky to byla prostě Švédka, které se nepodařilo vyvézt ze země poznaňského Moneta. Prokurátorovi řekla, že miluje impresionisty, že ani jejich rodinný majetek na žádného z nich nestačí — ostatně, právě impresionisté šplhají na aukcích nejvýš — a ten v Poznani byl nejblíž a nejhůř hlídaný. Což byla svatá pravda, některé venkovské chalupy mají lepší zabezpečení než polské veřejné sbírky. Teprve pak se Lorentzová neoficiálně dověděla, že by Lisa Tolg forsová mohla být Ronja. Fantomas v sukních, záhadná zlodějka, jíž jsou připisovány ty nejrafinovanější krádeže posledních let. A která získala svou přezdívku poté, co do prázdného rámu po Cézannově obrazu, který si odnesla z Ashmolean Museum v Oxfordu, vlepila ilustraci z knížky Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka. Na obrázku jde děvčátko černým lesem a na zádech nese malý raneček. Co to mělo znamenat? To nikdo nevěděl, ale stačilo to, aby záhadná zlodějka dostala přídomek Ronja. Ta krádež byla velmi chytře naplánována — na silvestrovskou noc jednatřicátého prosince 1999. Všichni slavili příchod nového milénia, na hlídání obrazů neměl nikdo náladu a moře ohňostrojů nad Oxfordem by bez problémů přehlušilo jakýkoli podezřelý hluk. V takovou noc nevypadá podezřele nikdo a maskované zlodějce můžou tak nanejvýš nabídnout skleničku šampaňského. Dokonce i tehdy, když nese v podpaží kradeného Cézanna. V případě krádeže v Riu de Janeiro v roce 2006 nikdo žádný obrázek nezanechal, ale modus operandi byl velice podobný. Tentokrát zloděj využil zmatku během karnevalu a odnesl z brazilského muzea obrazy za několik desítek milionů dolarů. A znovu impresionisté — Monet a Matisse. Plus Picasso a Dalí. Karnevalový průvod procházel přímo pod okny muzea, takže zloděj nebo zloději mohli vyskočit z okna přímo na roztančené plošiny a mávat obrazy místo vějířů a nikdo by tomu nepřikládal pozornost. Pak Curych v roce 2008, Galerie E. G. Bührleho. Znovu Cézan ne. A znovu Monet. A Degas. Potom Paříž v roce 2010, Musée d’Art Moderne. Matisse a Braque. ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203220
Pak Rotterdam v roce 2011, Kunsthal. Opět Monet a Matisse. A ještě Gauguin. A potom Poznaň. A znovu Monet. „Můj Claude.“ A pak dopadení. Otázkou zůstává, jestli chytili rozmazlenou Švédku, která dostala zálusk na obraz v polském muzeu, nebo královnu zlodějů umění, která během posledních deseti let odnesla z galerií impresionisty v celkové hodnotě kolem miliardy dolarů. Gagatek tvrdil, že to druhé. Pro Sofii Lorentzovou to byla vlastně dobrá zpráva. Prostě Ronje ukáže, kde Raffael visí, a počká v nejbližší kavárně, až dorazí s lupem. „Heuréka!“ vykřikl Karel a ukázal na fungující projektor. Nikdo ho nepochválil. Bylo už pozdě, z wedelského dortíku nezbyl ani drobeček, všechny lampy byly zhasnuté a jediným zdrojem světla, které vykrajovalo ze tmy obličeje čtyř lidí sedících u stolu, byl obraz mladíka s nedbale přehozeným kožešinovým pláštěm promítnutý na zeď. Nikdo si nevšiml, že hledí přes jejich hlavy na svůdnou krásku Leona Wyczółkowského a skoro nepostřehnutelně se na ni usmívá. „Předpokládám, že jste všichni viděli film Zachraňte vojína Ryana o beznadějné výpravě pro jediného ze čtyř bratrů, který zůstal naživu. Je to tak?“ Jak mohla Sofie Lorentzová předpokládat, ostatní na ni po takovém úvodu hleděli dost podezíravě. „Dívám se na to podobně. Ne každému z nás se asi líbí náš úkol, ne každému z nás se líbí způsob, jakým ho máme provést, ne každý z nás by šel do takové mise dobrovolně,“ pokračovala drsným tónem. „Ale chtěla bych, abyste věděli, ve jménu čeho to děláme. Věřte mi, že to, pro co jdeme, nejsou jen barevné skvrny na desce. Ten kluk,“ — Lorentzová si dovolila říkat mu „parchant“ pouze v duchu — „viděl víc, než vidět měl, byl svědkem dramatických událostí, strážcem tajemství, přítelem velkých a zajatcem podlých. Nezachraňujeme pigmentové skvrny na kusu dřeva. Zachraňujeme posledního vězně dvacátého století, korunního svědka historie. Chápete?“
( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203220