Kapitola 17 Začátek finálního zápasu o československý stát (květen 1937 až květen 1938)
/ 98 /
sousedům. Podle Hitlera jen ve dvou státech na hranicích Říše – tedy v Rakousku a Československu – zůstalo přes deset milionů Němců, jimž bylo proti jejich vůli zabráněno spojit se s Německem. Toto prý umělé státoprávní oddělní ale nemůže vést k jejich „politické bezprávnosti“. Navíc pro světovou velmoc je „trvale nesnesitelné dívat se na příslušníky svého národa, jimž jest pro jejich sympatie nebo pro jejich spojitost s mateřským národem, s jeho osudem a s jeho světovým názorem činěno nejvážnější příkoří…“146 Beneš a jeho kolegové byli zřejmě vyzněním Hitlerovy řeči zaskočeni. Nacistický kancléř sice pouhé čtyři dny předtím v jednom z nemnoha rozhovorů s československým vyslancem vyslovil naději na změnu postoje pražské vlády „k sudetským Němcům“, tedy Henleinově SdP. Zároveň ho však ujistil, že nemá proti ČSR nijakých nepřátelských záměrů, a také další činitelé Třetí říše naznačovali jisté zlepšení vzájemného poměru.147 Krofta také po poradě s Benešem ještě 18. února rozeslal cirkulární instrukci, v níž hodnotil nedávné změny v Rakousku jako zjevný úspěch Německa, současně však tvrdil, že v Berlíně rozeznávají zásadní rozdíl mezi alpskou republikou a Československem. Hitler „Rakousko počítá k německé rodině, Československo je proň stát docela cizí, stejně jako Polsko nebo Jugoslávie. Proto proti nám nevystoupí.“ A ujistil své vyslance, že v Praze by se nikdo k jednání pod nátlakem nepropůjčil, což ostatně prezident před pár dny zdůraznil i vyslanci Eisenlohrovi.148 Hitlerův výpad působil tedy jako sprcha, „jako ohlášení nového radikálního kursu a nových cílů“, jenž byl současně vyhodnocen jako první pokus o přímý zásah do vnitřních poměrů v Československu.149 Pražští demokraté však Schuschniggovým kursem jít nechtěli. Beneš už v polovině února 1938 znovu apeloval na ministerského předsedu, aby jeho strana přestala definitivně „koketovat“ s myšlenkou přizvání SdP do vlády a naopak hleděla rozšířit stávající koalici o další české a slovenské strany včetně Národního sjednocení, čímž měla být zpevněna vnitropolitická pozice vlády.150 V reakci na Hitlerův projev pak bylo přijato stanovisko, že „s Německem nemůžeme jednat o našich příslušnících, i když jsou německé národnosti“. Tisk dostal pokyn, „aby zdůrazňoval nutnost zachování klidu, ale nezapíral, že situace je vážná… Zamezíme všechny útoky na Německo, ale zachováme pevný postoj.“151 4. března pak Hitlerův projev odmítl po dohodě s prezidentem a celou vládou před sněmovnou ministerský předseda M. Hodža, jenž mimo jiné opakoval, že „Československo a jeho lid nikdy za žádných okolností nemůže a nesmí připustit 146 Srov.
text Hitlerova projevu z 20. února 1938, in: Zahraniční politika 1938, Kronika, s. 60–64, zde s. 64. 147 AMZV, PZ Berlín 1938, Mastného zpráva č. 31 z 16. února; tamtéž Mastného zpráva o rozhovoru s Göringem, Goebbelsem a Neurathem z téhož dne; obě otištěny in: DČZP, XX/1, č. 41 a 40. 148 AMZV, TO 1938, č. 98–121/38. Kroftův cirkulář z 18. února; též DČZP, XX/1, č. 47, s. 114. 149 Tamtéž, Kroftův cirkulář z 21. února, DČZP, XX/1, č. 55, s. 125–126. 150 AKPR, složka T 978/35. Šámalův záznam o rozhovoru s Benešem 12. února 1938 T 273/38. 151 AMZV, TO 1938, č. 126–149/38. Kroftův cirkulář z 21. února; tamtéž, KA, Kroftův výklad z 24. února; oba dokumenty viz in: DČZP, XX/1, č. 55 a 62.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203189
/ 99 /
a nepřipustí zasahování do svých vnitropolitických záležitostí…“152 I v Praze si však dobře uvědomovali, že příští osud celé střední Evropy bude záviset především na dalším postoji obou velkých západních demokracií. A ten – jak se znovu brzy ukázalo – příliš mnoho nadějí stoupencům energické obrany proti agresivním choutkám diktátorů nedával. Už v den Hitlerova projevu utrpěli zastánci pevného postoje včetně Beneše vážnou ztrátu, když z čela londýnské Foreign Office odešel pro opakované spory ohledně vedení zahraniční politiky s premiérem Chamberlainem A. Eden.153 Výměna mužů v čele britského ministerstva zahraničí, kde Edena vystřídal stoupenec politiky appeasementu lord Halifax, vzápětí ovlivnila i osud francouzské iniciativy, usilující o společnou demarši obou velmocí proti dalšímu zasahování Německa do vnitřních záležitostí středoevropských států. Protože Chamberlain nebyl podobnému kroku nakloněn, vedení Quai d’Orsay na případný izolovaný krok vlastního velvyslance rezignovalo, i když to mohlo potvrzovat v berlínských kruzích stále častěji šířené fámy, že se nejen Británie, ale ani Francie za záležitosti centrální Evropy – tedy také Československa – bít nebude.154 26. února sice Y. Delbos (zřejmě i na žádost československého vyslance) před pařížskou sněmov-nou prohlašoval, že Francie nemůže připustit jakoukoliv nadvládu jedné velmoci v Podunají.155 Jenže vnitřní konflikty vedly už brzy k pádu Chautempsovy vlády, a tedy i k nucenému odchodu Delbose z Quai d’Orsay. A v době, kdy koncem první dekády března 1938 vrcholilo finální kolo rakouské krize, byla Francie bez vlády.156 Ve stejné době vrcholil na druhé straně Evropy, v Moskvě, čtvrtý monstrproces s tzv. pravicí v čele s Bucharinem, Rykovem a dalšími činovníky.157 Benešem vedení pražští demokraté, očekávající na energický protitah Západu, se tak ocitli v ještě větší faktické izolaci než kdykoliv předtím. Předurčila i jejich postoj k agonii alpské republiky. Rakouský kancléř K. Schuschnigg se počátkem druhého březnového týdne rozhodl i při vědomí izolace svého státu k poslednímu pokusu o záchranu samostatnosti své země a v projevu v Innsbrucku vyhlásil na 13. březen plebiscit, v němž obyvatelstvo alpské republiky mělo rozhodovat, zda chce „svobodné, nezávislé, německé a křesťanské Rakousko“. Tím však jen urychlil Hitlerovu expanzi. Vládcové Berlína HODŽA, The new European Situation and Czechoslovakia. Prague 1938, s. 23–24. se již počátkem roku dostal do konfliktu s Chamberlainem pro odlišný názor na iniciativu amerického prezidenta F. D. Roosevelta; bezprostřední příčinou byla premiérova tajná jednání s Italy, částečně vedená prostřednictvím jeho sestry – za zády zahraničního úřadu… Srov. např. R. R. JAMES, Anthony Eden. London 1987, s. 190–194. 154 Srov. Osuského zprávu z 23. února, AMZV, TD 1938, č. 126/38. DČZP, XX/1, č. 60. 155 Text tohoto projevu viz in: Zahraniční politika 1938, Kronika, s. 54–55. 156 Chautempsova vláda padla definitivně 12. března, tedy právě v den německé invaze do Rakouska. Nahradila ji vnitřně velmi slabá vláda socialisty L. Bluma, v níž křeslo ministra zahraničí zaujal J. Paul-Boncour. Úřadovala však jen necelý měsíc. Srov. např. R. KVAČEK, Obtížné spojenectví, s. 63–65. 157 Proces s N. I. Bucharinem, A. I. Rykovem a dalšími byl zahájen 2. března a skončen vynesením rozsudků smrti 12. března. 152 M.
153 Eden
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203189
Kapitola 17 Začátek finálního zápasu o československý stát (květen 1937 až květen 1938)
/ 100 /
v obavě, že by hlasování prokázalo vůli velké části Rakušanů po samostatnosti, vyvinuli vzápětí na Vídeň politický i vojenský tlak, aby realizaci plebiscitu zabránili. Hrozba přímé německé vojenské intervence nejprve přiměla Schuchnigga, jemuž podporu nenabídla žádná z evropských mocností, odvolat hlasování a posléze odstoupit z úřadu kancléře. Nakonec donutila do té doby vzdorujícího prezidenta W. Miklase k nominování nové, již otevřeně nacistické vlády v čele s Seyss Inquartem. Fabrikací jeho „zvacích“ telegramů bylo pak ještě v noci na 12. březen dosaženo zdánlivé legalizace vstupu německých vojsk, která – za osobní účasti Hitlera – hned následujícího dne obsadila celé Rakousko.158 O měsíc později pak formální hlasování vedlo naopak k potvrzení včlenění „Ostmarky“ do Říše. V Praze, kde zpočátku věřili, že Schuschniggův pokus může dopadnout pro Rakušany pozitivně, se především zajímali, co učiní v případě německé akce Francie a Velká Británie.159 Velvyslanci obou západních velmocí sice ještě 11. března protestovali na Wilhelmstrasse proti německému nátlaku na zrušení hlasování. Konkrétní opatření však nenásledovala a to předurčilo nejen zánik alpské republiky, ale také postoje řady menších zemí k této první otevřené německé agresi v Evropě včetně politiky Československa. Krofta po dohodě s Benešem československým titulářům večer 12. března oznámil, že „při praktické pasivnosti Západu přirozeně nějaké naše zakročení nepřichází vůbec v úvahu“.160 Vláda také rozhodla, že nebudou učiněna žádná mimořádná vojenská opatření (v tom smyslu byl informován i německý vyslanec v Praze) a prezident, uvědomující si, že vše závisí na postoji „velkých“ demokracií, dokonce odejel na dva dny do Sezimova Ústí. Vyslanci V. Mastnému se ostatně ještě 11. března večer, tedy těsně před vstupem německých divizí do Rakouska, a opakovaně i dne následujícího dostalo od maršála Göringa a von Neuratha slavnostního ujištění, že „Německo nemá vůči Československu nepřátelských záměrů a že naopak po provedení anšlusu doufá ve zlepšení poměru k němu…“161 Prezident a jeho nejbližší spolupracovníci si pochopitelně nečinili o hodnotě slibů nacistických pohlavárů žádné iluze, i když se jich pokusili politicky využít. Mastný byl instruován, aby od Göringa žádal jeho ujištění v písemné podobě (samozřejmě bezvýsledně), současně byl o jeho slibech informován i Západ. Tamní vlády byly ovšem zpraveny i o opakovaných narušeních československého vzdušného prostoru ze strany Luftwaffe a také o rozsahu německých vojenských opatření, naznačujících záměr operace většího rázu.162 A současně se Beneš a jeho např. G. STOURZ – B. ZAAR (hrsg.), Österreich, Deutschland und die Mächte. Internationale und österreichische Aspekte des Anschlusses von März 1938. Wien 1990, zvláště studie G. Jagschitze a G. Weinberga; z české literatury nejlépe M. JEŘÁBEK, Konec demokracie v Rakousku, zvl. s. 183–186. 159 AMZV, TO 1938, č. 170–171; Kroftova instrukce do Paříže a Londýna. 160 AMZV, TO 1938, č. 177–200. Kroftův cirkulář z 12. března; DČZP, XX/1, č. 96. 161 AMZV, PZ Berlín 1938, Mastného zprávy č. 42 a 43 z 12. března; též DGFP, ser. D, sv. II, č. 72, 74 a 77; V. MASTNÝ, Vzpomínky diplomata, s. 78–80n. 162 AMZV, TO 1938, č. 118/38. Kroftova instrukce vyslancům do Londýna a Paříže týkající se německých vojenských opatření, DČZP, XX/1, č. 118. 158 Srov.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203189