považuje za velmi nepravděpodobné, že by právě židovští komparsisté dostávali vysoký honorář, když ani příslušníci wehrmachtu neměli za účinkování v tomto filmu nárok na odměnu. Podle Hollsteinové mohli být židé režisérem přesvědčováni o jedinečné příležitosti ukázat ve filmu své náboženské obřady a vyvrátit některé výtky ze strany německé veřejnosti.3) Harlanovu tvrzení o dobrovolné účasti pražských židů také odporuje stanovisko Rudolfa Iltise, zástupce Rady židovských náboženských obcí, který do jejího Věstníku v březnu 1948 napsal: „Jisto je, že větší počet židovských statistů se zúčastnil natáčení filmu, a to na přímý příkaz nadřízeného úřadu – Zentralstelle für jüdische Auswanderung, řízeného příslušníky sicherheitsdienstu.“4) Harlan se po válce dokonce snažil na pražské židy přenést část viny za vznik filmu Žid Süss. V roce 1948 napsal otevřený dopis Lionu Feuchtwangerovi, v němž uvedl, že se pražští židé svojí účastí na natáčení stali spoluviníky. Proto by i oni měli být souzeni, neboť bez nich by film přece vůbec nemohl vzniknout. „Jsem dalek toho, obviňovat tyto ubohé lidi, jestliže však tvůrci tohoto filmu jsou Vámi pranýřováni, pak smím já jejich jménem říci: stejnou spravedlnost pro všechny!“5) Harlan byl tedy schopen označit pražské židy za spoluviníky, přestože ti se jen těžko mohli vyhnout natáčení, které jim bylo přikázáno ze strany Zentralstelle. Harlanovo tvrzení, že pokud by se židé byli vzepřeli, film by vůbec nemohl být natočen, je absurdní. Goebbels by jistě mohl nalézt další způsoby, jak by židovský kompars zajistil. Projednávání Harlanova případu po válce je vůbec zajímavou ukázkou, jak se umělec pomocí nejrůznějších vytáček a polopravd snažil zbavit odpovědnosti za propagandistické využití svého díla. Poválečné soudy v Německu však v mnohém přistoupily na Harlanův výklad a upustily od potrestání. Režisér již na začátku 50. let mohl opět natáčet. Film Žid Süss je v Německu dodnes živým příkladem krajně problematického vztahu umění a propagandy. Česká slavnostní premiéra filmu Žid Süss se uskutečnila 21. listopadu 1940 v pražském kině Na Příkopě za účasti zástupců Úřadu říšského protektora, německé branné moci a protektorátní vlády. V úvodu večera vystoupila Česká filharmonie pod vedením dirigenta Karla Šejny s Beethovenovou předehrou Egmont. V čase premiéry se ve všech českých novinách rozpoutala protižidovská kampaň, kterou s největší pravděpodobností inicioval tiskový odbor Úřadu říšského protektora.6) V odborném tisku se projevy antisemitismu objevily při recenzích snímku. Jako ukázku stylu textů stačí uvést pouze dva příklady. Eduard Stojaník v týdeníku Filmové listy napsal, že tento film musí vidět všichni Češi, aby i ti, kdo židy litují, pochopili, jak je židovstvo zákeřné a jaká to je parazitní rasa. „Promítání tohoto uměleckého díla je zároveň činem politickým 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203187
a pro český lid nesmírně aktuálním. Ano, kolik Židů Süssů nás ještě nedávno obklopovalo, vetřelo se na místa nejvyšší, kde mělo opravdu mocné ochránce a tylo z bídy lidu a hlouposti, jež přivedla samotný stát do záhuby a vážně podlomila zdraví národa.“7) Quido E. Kujal označil Žida Süsse v Českém filmovém zpravodaji za film, který přinutí každého diváka k vážnému přemýšlení nad židovskou otázkou. Film podle jeho mínění ukazuje, jak židé ovládali národy a státy a jak dovedli rozvracet a ničit pokojný život řádných a poctivých občanů. Podle Kujala ztvárnil herec Ferdinand Marian v Süssovi všechny typicky židovské vlastnosti. „Jeho Süss je prohnaně úlisný, uhlazený, podlézavý a úskočný, velikášsky povýšený, krutý a cynický, výsměšně drzý a také dost krvelačný a neřestný, aby klidně páchal své zločiny, jde-li o sebevědomé povýšenectví židovské rasy. A je také dost zbabělý, aby žadonil o milost, když je všechno ztraceno.“8) Česká kinematografie dílo tohoto typu za okupace nenatočila, ale projekt filmu existoval. Václav Binovec ve svém přípisu protektorátnímu ministru Moravcovi z dubna 1942 zmínil, že herec a režisér Čeněk Šlégl v roce 1940 předložil Filmovému ústředí námět na protižidovský film „Návrat“, který měl dle Binovcových slov líčit zhoubnou činnost židovstva na českém venkově. Filmová organizace však námět odmítla a Šlégl byl prý ze strany českých filmařů vystaven bojkotu.9) V roce 1941 natočil režisér František Čáp pro firmu Lucernafilm adaptaci románu J. Š. Baara Jan Cimbura.10) Součástí filmu jsou scény, v nichž venkovští muži utrácejí peníze v židovské hospodě, opíjejí se tam a hrají karty. Jejich nespokojené ženy vniknou do hospody, vydrancují ji, zničí zařízení a vyženou židovského majitele z vesnice. Žid odchází pouze s malým batohem na zádech a na kopci naposledy smutně pohlédne na vesnici. Tento obraz se velmi podobá válečným fotografiím, které ukazují židy nastupující do transportu. Premiéra filmu Jan Cimbura se uskutečnila 21. listopadu 1941 v pražských kinech Lucerna a Blaník. V recenzích filmového tisku se neobjevily projevy antisemitismu jako při premiéře Žida Süsse. Pravděpodobně zde chyběl podnět od tiskového odboru Úřadu říšského protektora, o židovské scéně se tedy prakticky nepsalo. Možná u filmových recenzentů převládly pocity studu, že se v českém filmu objevuje epizoda pogromu v čase, kdy první židé z jejich okolí již nastoupili do transportů. Výjimkou byl pouze text, který se ve Filmových listech překvapivě objevil již čtyři měsíce před premiérou. V červenci 1941 vyšla nepodepsaná recenze s titulkem Výchovné poslání filmu Jan Cimbura. Neznámý autor zde napsal, že film diváky vychovává, protože dokládá, jak židé na vesnici šířili kořaleční mor a obírali vesničany o peníze. Chválil rovněž Františka 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203187
Rolanda za zobrazení postavy židovského krčmáře. „Dokonalá je zejména vrcholná scéna, kdy Fr. Roland nad troskami své kořalny proboha prosí svoje soudce, z řad vesnických žen, aby jej nebili. V tomto filmu Jan Cimbura koná také výchovné poslání, neboť ukazuje židovské nebezpečí, odhaluje židovské podlé způsoby, jak odírali árijce o peníze, přičemž Žid posléze dochází zasloužené odměny. Zásluhu režiséra Fr. Čápa i v tomto ohledu nutno po zásluze vyzvednouti.“11) Recenzi patrně napsal někdo z filmařských kruhů a chtěl se tím aktivisticky mezi prvními k filmu vyjádřit. Nenašel však následovníky. V roce 1946 Čápa vyšetřovala Komise pro národní bezpečnost na základě podezření, podle něhož pogromovou scénou v Janu Cimburovi šířil rasistické tendence, čímž se dopustil provinění proti národní cti podle dekretu prezidenta republiky č. 138/45. Čáp se obhajoval tím, že v jeho původním scénáři protižidovská sekvence nebyla. Do scénáře ji musel doplnit až na příkaz ing. Antona Zankla z filmového referátu Úřadu říšského protektora, což při výslechu potvrdili i válečný ředitel Lucernafilmu Vilém Brož a dramaturg Miroslav Rutte. Čáp tvrdil, že protižidovská scéna je již v Baarově předloze, což ale není úplně pravda. V románu je sice pasáž, v níž venkovské ženy zakazují svým mužům návštěvu židovské hospody, nikoliv ale scéna, kdy by vydrancovaly hospodu a vyhnaly žida z vesnice. Komise se však zřejmě nezdržovala četbou Baarova románu, přijala Čápovu obhajobu a jeho trestní řízení bylo 13. července 1946 zastaveno.12) Pro úplnost je třeba doplnit, že již o rok dříve, v červnu a červenci 1945, byl Čápův případ projednáván disciplinární radou Svazu československých filmových pracovníků. Ta rozhodla dne 27. července 1945, že Čáp se může od l. ledna 1946 opět věnovat režisérské práci.13) Tohoto času režisér využil k napsání scénáře o protinacistické činnosti odbojové skupiny na ruzyňském letišti. Čáp scénář v roce 1946 natočil pod názvem Muži bez křídel a film byl uveden na filmovém festivalu v Cannes. Čáp se stal v témže roce vedoucím jedné z filmových tvůrčích skupin Československého státního filmu. Dvakrát bylo tedy po válce rozhodnuto Čápa za film Jan Cimbura nepostihovat. Hodnocení pogromistické scény ovšem musíme hledat především v rovině etické. Má režisér natáčet film oslavující morální hodnoty českého sedláka Jana Cimbury i za cenu vložení protižidovské scény na čísi příkaz? A to v době, kdy jeho židovští spoluobčané jsou již zcela omezeni ve svých právech a v čase premiéry filmu první odcházejí v transportech do koncentračních táborů? Výstižně se k této otázce vyjádřil v roce 1945 režisér Jiří Weiss v otevřeném dopise Vítězslavu Nezvalovi, v té době vedoucímu filmového odboru na ministerstvu informací. Weiss se po návratu z Anglie stal také vedoucím jedné z tvůrčích skupin Československého státního filmu a jen těžko se vyrovnával s tím, že 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203187