sebral a mohl utrousit opovržlivou poznámku „v jakejch končinách to ten chlapec žije“. Jsem zaměstnanec města New York, ale on by pořád chtěl, abych bydlel v tom nepřekonatelným Newarku! „Mami, je mi třiatřicet. Jsem náměstek předsedy Komise pro rovný příležitosti s působností pro celý město New York. Vyštudoval jsem právnickou fakultu jako premiant ročníku! Pamatuješ? Všechny školy, do kterejch jsem kdy chodil, jsem absolvoval jako premiant třídy! V pětadvaceti jsem už byl zvláštním poradcem podvýboru Sněmovny reprezentantů Kongresu Spojených států, máti, Spojených států severoamerických! Kdybych chtěl bejt na Wall Streetu, matko, tak můžu bejt na Wall Streetu! V oboru mám výbornou pověst, to už bys měla vědět! Právě v tomhle okamžiku, matinko, provádím šetření nezákonnejch diskriminačních praktik v newyorským stavebnictví – to znamená rasový diskriminace! Snažím se přinutit odborovou organizaci montážních pracovníků, mami, aby mi prozradili svý tajemstvíčka! Tak tohle jsem dělal například dneska! Podívej, přece jsem to byl já, kdo pomohl vyšetřit ten skandál s televizním kvízem, já osobně, pamatuješ?“ Ale nač vůbec pokračovat? Proč dál vykřikovat přiškrceným pronikavým hlasem, jako bych byl nějakej adolescent? Bože dobrotivej, dospělej Žid, kterej má rodiče ještě naživu, je v jejich očích pořád, jako by byl nanejvejš patnáctiletej, a tak to zůstane, dokud neumřou! Ale matka mě už drží za ruku a se sklopenýma víčkama čeká, až ze sebe vychrlím svůj poslední úspěch, na kterej si dokážu vzpomenout, poslední ctnostnej skutek, co jsem vykonal, a pak pronese: „Ale pro nás, pro nás jsi pořád děťátko, broučínku.“ Pak nasadí šepot – ten proslavenej šepot Sofie Portnoyový, co ho slyšej bez rozdílu všichni v místnosti, ani nemusejí špicovat uši – a je strašně ohleduplná. „Řekni mu, aby se na tebe nezlobil, a dej mu pusu. Stačí jedna pusa, a hned je celej svět jinej.“ Stačí jedna pusa, a hned je celej svět jinej! Pane doktore, pane doktore! Řek jsem patnáctiletej? Promiňte, myslel jsem desetiletej! Já myslel pětiletej. Já myslel nula celá nula nultej! Žid, kterej
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203168
má rodiče ještě naživu, je ve většině případů bezmocnej kojenec! Prosím vás, buďte od tý dobroty a podejte mi pomocnou ruku, ale rychle! Dostaňte mě z týhle role uťápnutýho synka ze židovskejch anekdot! Protože pro třiatřicetiletýho člověka začínají tyhle anekdoty už trochu ztrácet půvab! A navíc tohle bebíčko bolí, víte, tohle bolí, člověk přitom sice malounko, ale přece jen trpí, jestli se to smím odvážit podotknout, jenže tuhle část z těch židovskejch anekdot Sam Levenson v tý svý estrádě vynechává! To víte, tohle publikum vysedává v kasinu v resortu Concord, ženský samej norek, mužský v šanžánovejch oblecích, a smějou se, páni, jak ty se smějou – smějou se a smějou – „Pomóc, můj syn lékař se topí!“ – ha ha ha, ha ha ha, ale co ta bolest, pane Kohn! Co ten chlápek, kterej se opravdu topí? Kterej klesá pod hladinu oceánu rodičovský neústupnosti! Co ten, pane Kohn, co ten, když jsem to náhodou já! Prosím vás, pane doktore, já už nedokážu žít ve světě, kterýmu smysl a dimenze vymezuje nějakej lacinej estrádní komik. Nějakej… nějakej šašek, kterej se vyžívá v černým humoru! Protože co jinýho než šašek, co se vyžívá v černým humoru, je každej židovskej komik, každej ten Henny Youngman a Milton Berle, co se stará, aby se obecenstvo v sálu hotelu Fontainebleau v Miami Beach mohlo potrhat smíchy, jenomže z čeho? Z historek plnejch mrtvejch a zohavenejch. „Pomoc,“ křičí ta ženská, co běhá po miamský pláži. „Můj syn lékař se topí!“ Ha ha ha – jenomže vy byste, milá paní, měla volat můj syn pacient se topí. A jakým kalupem! Zbavte mě těch lidí, co na mě visej, pane doktore, buďte tak hodnej. Na jevišti se ta morbidní anekdota zdá k popukání, ale žít ji, děkuju nechci! Řekněte mi zkrátka, jak a co, a já to udělám! Prostě mi povězte, co mám říct, a já jim to vmetu rovnou do ksichtu! Všááá, Sofie! Vodprejskni, Jacku! Už mě jednou nechte na pokoji! Řeknu vám historku, která vás vážně pobaví. Po ulici jde trojice Židů, kterou tvoří matka, otec a já. Je to letos v létě, než mám odjet na dovolenou. Právě jsme povečeřeli. („Máte nějakou rybu?“ zeptá se otec číšníka v elegantní francouzský restaura-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203168
ci, kam jsem je pozval, abych jim ukázal, že už jsem dospělej – „Oui, monsieur, byl by tam jednak –“ „No dobře, tak mi porci tý ryby doneste, ale ne aby byla vystydlá!“) Takže jsme povečeřeli a já pak žvejkám titralac kvůli překyselenýmu žaludku, a než je posadím na taxíka, co je doveze na autobusový nádraží, kousek s nima jdu. Otec začne okamžitě o tom, že jsem u nich už pět neděl nebyl (což je téma, o kterým jsem se domníval, že jsme ho už vyčerpali v restauraci, kde matka špitala vrchnímu, ať se ujistí, že ta ryba, co dostane „chlapec“ – čímž myslí mě, proboha – je dobře propečená!) a teď jedu na celej měsíc pryč, zkrátka a dobře, kdypak oni vlastně svýho syna už vídají? Dceru a její děti jo, a dost často, ale ani to není žádná velká radost. „Ten můj švígrzón,“ řekne otec, „ten by mě dal nejradši zavřít, protože když mluvím s jejich děckama, nedržím se psychologickejch zásad, že když se bavím se svejma vlastníma vnučkama, nejsem dostatečně psychologickej! Ať si o sobě říká, co chce, ale podle mě má eště pořád komoušský názory. Já se bavím s mojema vlastníma vnoučatama, a ať řeknu co řeknu, všechno musí schválit von, pan cenzor.“ Kdepak, jejich dcera je teď paní Feibishová a její holčičky jsou taky Feibishovy. A kde zůstali Portnoyové, o kterejch tak vždycky snil? Pořád jenom v mým pytlíku! „Tak se koukni,“ křičím přiškrceným hlasem jako už tolikrát v minulosti, „dyť mě vidíš teď! Dyť jsem s tebou právě v tomhle momentě.“ Ale on už je rozjetej, a protože se už nemusí strachovat, že se udusí rybí kostí, nezadrží ho absolutně nic, protože Šmokovic Seymour má krásnou ženu a sedm tisíc chytrejch a krásnejch dětiček, co k nim každej pátek večír choděj, každičkej pátek. „Podívej se, já jsem velice vytíženej člověk! Aktovku mám plnou strašně důležitejch věcí, co se musej vyřídit.“ „Nepovídej, jíst přece musí každej, tak proč k nám nemůžeš jednou tejdně přijít, ať se pořádně najíš, poněvadž kolem šestý musíš tak jako tak někde jíst – nebo ty snad nejíš?“ Načež kdo pozvedne svůj hlas, kdože to? Moje matka Sofie Portnoyová, která ho poučí, jak když byla malá holka, tak jí doma vždycky říkali, udělej tohle a udělej tamto, a jak z toho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203168