Robert Knapp chvíli civěl na obrázek, opatrně ho zasunul na původní místo a přešel k další řadě knih. Nikde nevykukovala ţádná podezřelá obálka, ţádné dopisy ani další fotografie. V amfoře nalezl snítku uschlých šípků sepnutých úzkým kovovým prouţkem. Zatřepal violou a ozvalo se jemné šelestění mrtvých much. Odnesl ţidli na původní místo, odhrnul závěs zakrývající skříň a vytáhl spodní zásuvku. Byla v ní pestrá dýhová krabice od doutníků. Uvnitř balíček dopisů adresovaných na slečnu Wandu Klementovou, studující, pod nimi ještě jedna obálka bez adresy, a v ní dvě fotografie pohlednicového formátu. Obě ty fotografie byly stejné a na obou byl v záběru roh verandy víkendové chaty, zacloněné lehkou laminátovou stříškou. Pod tou stříškou stál stolek, na něm popelník, brýle proti slunci s obrovskými okuláry, láhev na výrobu sodovky, nějaké cigarety, dvě sklenky s tmavou tekutinou, z nichţ jedna nebyla dopita, a baňatá láhev nějakého dobrého pití. Za stolkem seděl pohodlně rozvalen asi osmatřicetiletý muţ se sympatickou tváří. Na sobě měl pruhované tričko, v prstech mu kouřila cigareta a hezkýma temnýma očima pod hustým obočím zíral do oka objektivu. Po jeho levici, zvrácena do opěradla ţidle, seděla dívka s kaštanovými vlasy, pravačkou objímala muţe kolem ramen a zamilovaně na něho hleděla. Seděla v opalovačkách s jedním uvolněným ramínkem. Dívčina tvář vyjadřovala ono slastné uvolnění, sálající něţnost a věrnost, které znají nejlépe úspěšní milenci a obávaní profesoři u maturitních zkoušek. Ta dívka s lesklými vlasy a s očima okrouhlýma jako čerstvě vyloupnuté mandle byla samozřejmě Hana Felixová. Na fotografiích nebylo jinak nic divného. Jen to, ţe byly dvě. Jen to, ţe byly ve skříni slečny Wandy. Robert Knapp přinesl obálku k oknu, poloţil obě pohlednice na parapet a krátkozrace se na ně zahleděl. Slečna Hana s panem Jindřichem tvořili opravdu pohledný a sympatický pár. Fotografie měly poněkud širší okraj, a v tom okraji byl ještě jeden sytější rámeček. Robert Knapp se spokojeně usmál, ale ten úsměv pomalu přecházel v něco, co by se dalo asi nepřesně nazvat trudnomyslným šklebem. Zasunul fotografie do obálky a obálku do zadní kapsy kalhot. Odměnil se za to čmuchalství půl sklenicí vody, zapálil si cigaretu, natočil se ţidlí ke dveřím a čekal. Čekal a kouřil. Uţ se neusmíval. Čekal asi půl hodiny. Pokoj se plnil šedými cáry kouře, obdélník slunečního svitu se přesunul z levého rohu válendy na zeď a dosahoval téměř k rámečku obrazu, kdyţ v zámku zacinkal klíč. Robert Knapp spustil nohy z opěradla ţidle a vyloudil líbezný úsměv. Wanda Klementová vevanula do pokoje jako obláček růţové vůně a vyrovnala na stole dvě láhve šampaňského, čtyři láhve sodovky a pestrý kartón, jehoţ nálepka slibovala francouzský koňak. Vedle postavila krabici chlebíčků. Přitočila se k Robertu Knappovi, spustila portiéru víček a vrazila mu do dlaně jeho peněţenku. „Díky,“ prohodila. Robert Knapp řekl neurčitě: „Já vám děkuju.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203124
Wanda sebrala síťovku a s výrazem naprosté samozřejmosti se odebrala do koupelny, aby se proměnila v Šeherezádu. Robert Knapp sebral svou aktovku, mrkl do zrcadla, zašel za Wandou do koupelny, ohlásil jí, ţe si musí asi na tři hodiny odskočit a zeptal se, zda jí to vyhovuje. „Dokonale,“ řekla Wanda a probodla si natupírovaný účes dlouhou jehlicí s podivným zařízením, vypadajícím jako kolíček na prádlo. „Kolem osmé?“ „Tak nějak!“ „Na shledanou,“ řekla Wanda. Levou tvář si natřela narudlou mastí. Robert Knapp se vysoukal z koupelny do předsíně, z předsíně na chodbu, sešel po schodišti a vyšel na chodník. Trochu se ochladilo. Nad horizontem se tetelily bělostné kupky mraků, do kterých foukal svěţí větřík. Přešel k trafikantské budce, zaklepal na staţené okénko a čekal. Sklo se zvedlo a vydalo nahořklý pach ztuchlého papíru a tabáku. Vyčouhlý chlápek ve vatové vestě na něho upřel skelný zrak a procedil nenávistně: „Co si daj, vašnosto?“ Robert Knapp obdrţel bez dlouhých průtahů krabičku tresorek, sirky a jeden exemplář denního tisku. Došel k felicii, nasedl, nastartoval, a pomalu se rozjel po svahu. Byla to krátká ulice rozčleněná do tří bloků vţdy asi po čtyřech vilách schovaných za větvovím ovocných stromů. Zatočil do příčné ulice, jel malým stoupáním kolem vraku telefonní budky a zahnul za malý parčík s kamennou fontánou. Zaparkoval, sebral aktovku a vydal se po dlaţdicovém chodníku ke středu malého náměstíčka, přitahován reklamou kavárny Atlantis. V kavárně bylo poloprázdno. Pohublý bonviván s vlasy jako přeschlá sláma se nimral v porci grilovaného kuřete a zatvářil se pobaveně pokaţdé, kdyţ se mu podařilo odrýpnout od kosti nitku masa. U barového pultu obloţeného rákosovými stébly seděly dvě dívky s dlaněmi na vysokých sklenicích. Měly stejné šaty z pracího manţestru, které vypadaly, ţe jednu škrtí a druhé jsou příliš volné. Ta menší, s drobnýma očima zapadlýma v masité tváři, vrhla na Roberta Knappa pozorný pohled, a zasunula si do pěkných rudých úst camelku. Robert Knapp prošel do šatny, poţádal o telefon a vytočil číslo informací. Zeptal se na nejbliţší stanoviště taxíků, jeden si objednal a vrátil se k pultu. Postavil se vedle té drobné blondýnky a objednal si dubonet bez ovoce. Číšník na něho spiklenecky mrkl a přisunul sklenici. „Sluţebník,“ zamumlal a odvrávoral do kuchyně. Robert Knapp upil, vylovil zápalky a obrátil se k dívce. Podrţel ji rozţatou zápalku před očima a řekl: „Sháníte oheň?“ Blondýnka ho obdařila lehkým přelétavým smíchem a připálila si. „Vy nějaký máte?“ zakonverzovala. Natočila růţová ouška jako detektory radarové antény. „No jejej,“ řekl Robert Knapp. „To pijete vţdycky sám?“ Zazubil se a řekl: „Sám. Pokaţdé, kdyţ mě zrovna nikdo neotravuje.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203124
Dívka o tom chvíli podumala. V jejích očích se zračila potřeba se s někým poradit. „Já a moje přítelkyně se taky občas napijeme,“ řekla. „To věřím.“ „Nechtěl byste nás pozvat večer na skleničku? S námi je legrace.“ Její nahá paţe spočívala na desce pultu jako opálově se lesknoucí had. „Se mnou taky.“ „Tak půjdeme?“ otočila se na kamarádku. „Co říkáš, Marto?“ Marta neříkala nic. Zřejmě zase uměla něco jiného. Robert Knapp řekl: „Jo, a vy to na mne řeknete soudruţce vychovatelce.“ „Vy se mi líbíte,“ řeklo děvče. „Máte za ušima.“ „A co vaše hovorná sousedka? Bude se mnou spokojena?“ „To nechte na mně.“ Do dveří vešel statný muţ v koţené bundě, rozhlédl se po místnosti, spočinul očima na poručíkovi a řekl: „Pan Knapp?“ Poručík kývl a dopil. „Tak kde?“ pospíšila si blondýnka. „V Parolodi.“ „Ta je přece zavřená.“ „S tím se musíte smířit.“ Dívka se krátce chrčivě zasmála. „Tak počkat…“ Robert Knapp prošel ke dveřím a řekl taxikáři: „Půjdem?“ Muţ v bundě řekl: „Jestli si potřebujete něco domluvit… jsou to pěkný kůstky…“ „Akorát, aby někomu uvízly v krku.“ Prošli vestibulem se dvěma laminátovými křesly a zapadaným stolkem a zastavili se před černou volhou. Robert Knapp řekl: „Soukromej?“ Muţ odemkl dvířka, ţuchnul sebou na sedadlo a zapojil klíček zapalování. Řekl přes rameno: „Kam to bude, mladej?“ a nastartoval. „To ještě nevím.“ Muţ pokývl hlavou. Měl široká ramena, široké pevné čelo a široký souměrný nos, který byl u kořene ještě širší. Vedle sedadla měl hezky k dosaţení kus gumového kabelu. Vycenil široké zuby a řekl: „Tak si to, mladej, rozmyslete, já si zatím sjedu na Václavák,“ a chystal se přibouchnout dvířka. Robert Knapp vytáhl z kapsy padesátikorunu a uhladil ji na skle. „Vemte si to jako zálohu, neţ se rozhodnu,“ řekl Robert Knapp a stočil oči pod sedadlo. „To máte na komáry?“ „Jo. Kdyţ jsou moc dotěrný.“ Robert Knapp řekl: „Pojedeme na Děkanku, je to ale delikátní záleţitost.“ „Šmírování,“ oznámil muţ. „Zjeví se vám tam jedna fešanda, bude mít s největší pravděpodobností karmínový kostým a na hlavě klobouk, který bude vypadat jako rybářská síť, v které uvázla chobotnice.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203124