Druhý přístup za prioritní cíl volí méně donucování díky většímu souhlasu, zatímco první prioritně usiluje o větší zahrnutí těch, kteří jsou v politické sféře na okraji znevýhodněni svým nízkým socioekonomickým statusem, předsudky ostatních či jsou vytěsněni do hlediště politiky mechanismy tzv. demokracie publika.21 Druhý přístup také chápe rovné zahrnutí do deliberace a rovné postavení v deliberaci jako důležité, avšak spíše coby podmínku deliberace, nikoli vnější hodnotu o sobě nebo cíl. Naopak první přístup považuje za nemožné zakládat legitimitu na předem definovaných pravidlech orientovaných na dosahování rozumné shody v situaci hlubokého pluralismu a neshody, a to jak na seřazení hodnot, tak na samotném pojetí toho, co lze pokládat za „rozumné“. Co například znamená „rozumně přijmout odlišnou pozici“? Riziko, že se „rozumnost“ coby explicitně stanovený standard stane nástrojem diskreditace spíše než platformou sblížení, je vysoké. Slovy Thomase Christiana, zastánce egalitářské deliberativní demokracie: „Jestliže se shodneme, že by lidem neměly být vnucovány politické ideály, pokud s nimi nemůžou souhlasit, protože takové vnucování by bylo formou útisku, těžko zdůvodnit, proč by měly být podobně vnucovány epistemologické standardy, když jsou i tyto otevřené revizi a zpochybnění.“22 Snaží se proto deliberaci hájit prioritně jako nejlepší způsob, jak do rozhodování zahrnout ty, jejichž hlas není slyšet. Jednou z hlavních předností deliberace je podle něj to, že dává politické rovnosti, stěžejnímu, ale vágnímu konceptu v procedurách deliberace, konkrétní vyjádření. Své místo má však politická rovnost i ve druhém přístupu, v „epistemickém proceduralismu“, ačkoli ne nutně jako hodnota o sobě, ale spíše jako nezbytná podmínka dosahování cílů deliberace. Jeho motivací totiž není pouze lepší rozhodování o morálních problémech, ale také realizace demokratického ideálu coby ideálu sebevlády demokratického společenství přes veřejnou rozpravu.23 Deliberace je pak nezbytná z důvodu o nic menšího, než že demokracie potřebuje souhlas a souhlas si vyžaduje deliberaci. Konsenzus ani rozumnost rozhodnutí zde však nejsou primárním 21 22 23
Manin, B, Principes du gouvernement représentatif, Paříž, Flammarion 1996. Christiano, T., „The Significance of Public Deliberation“, in Bohman, J., Rehg, W. (ed.) Deliberative Democracy: Essays on Reason and Politics, Cambridge, MIT Press 1997, s. 270. Cohen, J., „Deliberation and Democratic Legitimacy“, in Bohman, J. (ed.) Public deliberation, 1997.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203044
cílem. Východiskem je „přirozené“ místo deliberace v ideálu demokracie jako takovém. Když Joshua Cohen formuluje základní prvky „ideální deliberativní procedury“, nesnaží se primárně o zrcadlení ideálních situací v reálných institucích, nýbrž se snaží vycházet z toho, co nazývá „intuitivním ideálem demokracie“, a který je podle něj ideálem demokratického soužití,24 demokratické sebevlády25 a není závislý na externím konceptu spravedlnosti26. Rozdíly mezi dvěma směry deliberativní demokracie se projeví například i v různých odpovědích na otázku, proč je hlasování problematickým závěrem deliberace. Pro druhý přístup hlasování jednoduše není adekvátní formou rozhodování otázek morálního charakteru. „Nemá s mysl věnovat pozornost morálním soudům spíše než zájmům, pokud mají na konci být stejně sečteny podle modelu procedurální férovosti.“27 Jinými slovy, je nesmyslné nejdříve pronikat do morálních aspektů řešeného problému, aby se pak rozdíl oproti otázkám preference setřel jednoduchou agregací. Podle prvního přístupu, „férového proceduralismu“, je zase hlasování krokem zpět, protože sice zajišťuje rovnost formální, ale v situaci, kdy účastníci volby například nemají rovný vliv na rozhodování v celé jeho šíři, to znamená od nastolování agendy přes navrhování jednotlivých řešení, o kterých se později jedná či hlasuje, až po vliv na výběr nástrojů pro implementaci řešení, je volba pouze stvrzením jinde převažujícího vlivu zvýhodněných skupin. Pokud bychom se kvůli problematickým ambicím epistemického přístupu (orientace na výměnu rozumných důvodů a dosahování konsenzu, riziko depolitizace demokratického ideálu) přiklonili spíše k přístupu, který pro ospravedlnění deliberativní demokracie za zásadní považuje 24
25
26
27
Ideálem „demokratického sdružování, kde ospravedlnění pravidel a podmínek sdružení prochází veřejnou rozpravou mezi sobě rovnými občany“ (Cohen, J., „Deliberation and Democratic Legitimacy“, 1997, s. 72). Viz např. James Bohman, pro něhož je cílem deliberace „extenzivnější forma demokracie – taková, která dává více prostoru veřejnému rozhodování a sebevládě“ (Bohman, J., Public deliberation, s. 21). V tomto je odlišný od Rawlsova pojetí deliberace, které rovněž odkazuje na intuici spravedlnosti, avšak je závislé na specifickém pojetí politické spravedlnosti (férovosti) a deliberace je pro něj spíše nástrojem k realizaci spravedlnosti nežli nedílnou součástí ideálu (viz Rawls, J., „The Idea of Public Reason Revisited“). Estlund, D., „Beyond Fairness and Deliberation: The Epistemic Dimension of Democratic Authority“, in Bohman, J., Rehg, W. (ed.) Deliberative Democracy: Essays on Reason and Politics, Cambridge, MIT Press 1997, s. 195.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203044
politickou rovnost, musíme si odpovědět na otázku, která nás kyvadlově vrací zpět k epistemickému proceduralismu: Je rovnost dostatečným argumentem pro deliberaci? Konkrétně, dokáže zdůvodnit, proč by ideálem demokracie měl být ideál „sebevlády přes veřejnou rozpravu“ spíše než například Rawlsův ideál „férové kooperace mezi rovnými“, který jako takový deliberaci nepotřebuje a může se realizovat jinými způsoby? Slovy Davida Estlunda, kritika férového proceduralismu, je ještě důvod deliberovat spíše než si hodit mincí?28 Odpovědí na tuto poněkud vyhrocenou kritiku může být samo pojetí politické rovnosti, které deliberativní demokracie přináší a kterému hod mincí zdaleka nemůže dostát. V následující části proto bude užitečné ukázat, v čem spočívá konceptuální reinvence politické rovnosti, a jakým způsobem posouvá diskusi o rovnosti o krok dále směrem k hlubší demokracii.
ROVNOST JAKO ROVNÝ OHLED Každá teorie demokracie činí členům politického společenství v tom či onom momentu příslib politické rovnosti. Jde přitom jak o příslib ochrany politického statusu občana od vlivu rozdílů ve statusech socioekonomických, tak o slib směrem dovnitř politické sféry, který je slibem rovného podílu na podobě politického soužití. Pokud tedy mluvíme o politické rovnosti, nevyhneme se normativní definici vztahu politického statusu a jiných sociálních statusů, ani otázce vyjádření rovnosti v konkrétních procesech politického rozhodování, politické mobilizace a politického souboje, které onu politickou sféru každodenně tvarují. Jestliže konstituční liberalismus tento slib činí prostřednictvím občanských práv ukotvených v ústavě a kompetitivní demokraté střihu Josepha Schumpetera či Roberta Dahla prostřednictvím rovného hlasu ve volbách, pak snaha jít za legalistické a formální pojetí politické rovnosti začíná výzvou učinit politickou rovnost hmatatelnou, konkrétní, žitou, ale také učinit z ní intersubjektivní závazek a nikoli pouze otázku oprávnění či procedury. 28
Tamtéž, s. 176.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203044