98
Banderovci
Tehdy jsem se pořádně vyspal a také pořádně najedl. Spal jsem mezi kuchaři. Ve 4 hodiny ráno měla rota poplach, vyrazila beze mne na průzkum ve směru Kojšovská hola a vrátila se až večer za tmy. Já zůstal této výpravy ušetřen. Tehdy byla do Košic přemístěna skupina průzkumných letadel typu Storch, která ve dne i v noci prolétávala nad Slovenským rudohořím a hlásila, kde zahlédla v noci oheň. My tam pak po rozednění vyráželi. Bylo to téměř denně a někdy na více dnů. O pobytu v Žakarovicích jsem se už zmínil. Několik dnů jsme byli v Gelnici a pak poblíž Prakovců. V noci jsme hlídali zdejší továrnu z venku, ale vůbec nevím proč. Ve dne jsme vyráželi do okolních lesů různými směry. Někdy jsme společně s dalšími rotami obklíčili vzdálený kopec, kde prý jsou soustředěni banderovci, ale nic tam nebylo. Pochody desítky kilometrů tímto terénem byly dosti namáhavé, strava konzerva a voda z potůčků. Teprve někdy večer jsme dostali najíst. Od Margecan jsme už plnou polní nenosili, nýbrž jenom tzv. lehkou polní. Byla to zbraň se vším, co k ní patřilo, na opasku chlebník, ve kterém byly ruční granáty, kapesní nůž, lžíce a případně něco k jídlu. Přes rameno tzv. bandalír. To byla deka srolovaná ve stanoveném dílci. V tomto prostoru jsme byli relativně dlouho. Pak přijela auta, my jsme nasedli, jeli, a nevěděli kam. Ono toho také zpod té plachty moc vidět nebylo. Za Vernárem u nějakého kaštělu jsme vysedli. Velitel roty se usadil v tom zámečku a určil jednu četu, která bude hlídat kaštěl a také jeho. My ostatní jsme byli rozmístěni mezi Vernárem a Hranovnicí s úkolem, že nikdo nesmí překročit Vernárský potok a státní silnici. Protilehlý svah byl příkrý a skalnatý. V terénních průrvách byly pěšinky, proti nimž bylo vždy postaveno jedno družstvo s kulometem. Družstva byla pětičlenná a vzdálenost mezi jednotlivými stanovišti byla větší než kilometr. Stanoviště velitelů čet byla s velitelstvím roty spojena polním telefonem a v určitých intervalech bylo podáváno hlášení o stavu úseku. Zde jsme byli zamaskováni několik dnů. Byl naprostý klid a nic se nedělo. Po jednom nočním telefonickém hlášení velitel čety vylezl ven ze stanu a vtom na něj někdo z bezprostřední blízkosti zašeptal: „Ruky hore!“ Dva muži ho vedli lesem někam dozadu. Bylo prý tam mnoho ohníčků a u nich seděly skupiny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203040
VZPOMÍNKY PODBRDSKÉHO RODÁKA / VÁCLAV FRYŠ
99
mužů. Předvedli ho k veliteli a ten ho začal vyslýchat. On však byl tak vystrašen, že nebyl schopen slova. Velitel prý mu říkal, že nemusí prozrazovat žádné vojenské tajemství. Že vědí, že jsme jednotka LEV IV. Že proti nám nepociťují žádné nepřátelství, pouze potřebují přejít přes naše území na západ. Několikrát prý jsme přecházeli před jejich kulomety a oni nás nechali přejít. Vybízel, abychom při případném střetu na ně také nestříleli. Pak mu řekl: „Pořád mluvím jen já. Ty se nechceš na nic zeptat?“ Zmohl se jen na otázku, co s ním budou dělat. Řekl, že počkají, až se rozední, aby nikde nezabloudil. Pak ho odvedou na cestu a pošlou zpátky. Když se začalo rozednívat, řekl mu, aby se svlékl. Dva ho odvedli na lesní cestu a řekli mu, aby šel pořád rovně a neohlížel se. Tak došel až na naši silnici. To všechno vím jenom z jeho vyprávění. Ptali jsme se ho, kdo to vůbec byl. Řekl, že neví, ale že mluvil slovensky. Byli tedy utábořeni za našimi zády. Jak a kdy se tam dostali, to nikdo nevěděl. Až do té doby nám stále říkali, že proti nám jde tři sta esesmanů. Nyní jsme teprve začali uvažovat, že je to asi jinak. Příští den bylo všechno sbaleno. Soustředili jsme se u kaštělu, kam přijela auta a odvezla nás do Helpy. Tam k nám byl přidělen další důstojník. Byl to kapitán jezdectva Oldřich Cipra. Byl nám dobře znám z aspirantské školy z Klatov a měli jsme ho všichni ve veliké vážnosti a úctě. Podle našeho pozorování pocházel asi z velmi zámožné rodiny, všechno věděl, ve všem si uměl poradit, a při tom to na sobě nedával vůbec znát. Byl to ten, který jednou poradil klukům, když je bolí v krku, aby se obrátili na mne, že jim poradím, jak se toho rychle zbavit. Naše rota byla vybavena další vysílačkou, dostávala obvykle dva úkoly. Patřil jsem do jeho skupiny. V této době nad pohořím Nízkých Tater a protilehlou Muránskou planinou neustále kroužilo průzkumné letadlo a podle výsledků jeho pozorování jsme dostávali příkazy. Po každé noci přicházely zprávy o krádežích v různých obcích. Domnívali jsme se, že se na Slovensku prostě krade a svádí se to na banderovce. Ve skutečnosti však tehdy došlo k rozpuštění části Hromenkovy sotni a její členové byli nuceni živit a pohybovat se každý na vlastní pěst. Dostali jsme rozkaz, aby všechny jednotky, které jsou součástí oddílu LEV, byly přemístěny do prostoru Velká Vápenica. Vyšli jsme dopoledne a do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203040
100
Banderovci
Helpa, v pozadí část pohoří Nízkých Tater
uvedeného prostoru dorazili až k večeru. Zdálo se to být na dohled, ale když jste v horách, zdá se, že ten vrchol stále před vámi ustupuje. Měli jsme zaujmout stanoviště na pravé straně. Na jednom místě Olda povídá: „Tady,“ ukázal nohou „je stanoviště velitele a vy si tu postavte takhle do kruhu stany. Udělejte si příkůpky a hoďte sebou. Za deset minut bude pořádná bouřka.“ Zdálo se nám to nepravděpodobné, poněvadž už dva měsíce nepršelo a nad námi byla modrá obloha. Jemu však nebylo vhodné něco namítat. Za deset minut to opravdu začalo a takovou bouřku jsem v životě nezažil. Byla úplná tma, ohromná sprška, soustavný rachot a blesky létaly nad námi, okolo nás i pod námi. Bouřka ve slovenských horách, to je prostě peklo. Ráno, sotva se rozednilo, přišel do našeho ležení nějaký chlap a sháněl se po veliteli. Říkal mu, že v jejich kolibě nocovali banderovci. Kolik, to nevěděl, říkal moc. „Kde je ta koliba?“ Ukázal: „Tam!“ Olda hned reagoval: „Dva dobrovolníci!“ Žádný se nehlásil, jen Pepík přikývnul: „Já bych šel!“ „Tak ještě jeden!“ Zase ticho. Pepík povídá: „Vašek by šel jistě se mnou.“ Skočil do stanu a zamával se mnou: „Jsou tu banderovci.“ Odpověděl jsem mu sprosté slovo a obrátil se na druhou stranu. „Opravdu!“ Bylo to tak přesvědčivé, že jsem vyskočil a šel za ním. Olda povídá: „Dejte mu někdo samopal!“ a pak pokračoval „Támhle někde je koliba a v ní nocovali,“ ukázal rukou: „Je prý jich moc! Jděte se na to podívat! Koukejte vidět a ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203040