21. dubna Schlücksbier, Herschmann a Maxa adresovali Fischerovi do Prahy (již z Berlína) pohlednici s textem: „Milý příteli! Na dotaz Váš stran přednášek: Roethe začíná 30. 4., Schmidt 5. 5. Těšíme se na Vás a přejeme mnoho štěstí u odvodu. Poručení sl. sestře a pozdrav Praze a známým!“80 Fischer si zjara 1904 znovu zapsal všechny Roethovy přednášky i semináře: „výklad básní Walthera von der Vogelweide“, čtení „německá slovotvorba“, v rámci germanistického prosemináře „středohornoněmecká cvičení pro začátečníky“, věnovaná „veršované novele Helmbrecht“, a četbu Murnerovy satiry Die Schelmenzunft, v germanistickém semináři „starosaská cvičení“. Překonal svou nedávnou nechuť vůči Maxu Roedigerovi a svá studia staroněmeckého písemnictví rozšířil o jeho přednášku „výklad menších německých památek 8. – 12. století“. Přednášky a cvičení týkající se dějin „moderního“ německého písemnictví znovu sestávaly hlavně z výuky Schmidtovy, jednak šlo o přednášky „německá lidová píseň, úvod a interpretace“ a „dějiny německé literatury od romantické školy k Heinemu“, jednak o cvičení v moderním oddělení germanistického semináře. Kromě toho se Fischer rozhodl poslouchat Meyerovu přednášku o dějinách německého románu, nadto dvě přednášky romanistické – Geigerův „Rousseauův život a dílo“ a Hagueninův „realistický román ve Francii 1850–1900“. „Ne méně než nadšen“ byl Fischer ze Schmidtova kolegia o „romantice“: „jeho jasné, ostré podání je neromantické, jak jen možno. Jsem zvědav, jak bude seminář utvářen, prozatím mi byl alespoň přidělen referát o prehistorii jedné Kellerovy legendy, která pojednává tutéž látku ‚Schwester Beatrice‘.“ Velmi kritický byl Fischer k Dessoirovu vystoupení: „Dnes jsem si nechal v nudném kolegiu M. Dessoira (žid) po x-té vysvětlit Kantovo učení, obecně = srozumitelně vypočtené, aby tomu rozuměly hospitující dámy.“81 Několik dní nato Fischer znovu obšírně referoval. Pozitivní dojem z Harnackovy přednášky „hodnověrnost evangelických dějin“ doprovodil konstatováním: „zájem o náboženství se dnes stává Řehořovského Vývoj tělesné výchovy“ (Čas 15, 1902, č. 59, 15. 11., s. 940–942). V březnu 1903 František Drtina knihu představil jako „instruktivní spisek“, podávající „přehled vývoje tělesné výchovy od starověku orientálního až po dobu přítomnou a snaží se formulovati v závěru podstatu krize, již tělocvik dnes prodělává, a hlavní znaky reformního ruchu ze severu k nám donikajícího […]“ (Česká mysl 4, 1903, č. 2, 1. 3., s. 138, podepsáno D.). Viz dále J. M. Řehořovský: Cestopis císaře Josefa II. z r. 1771, Naše doba 11, 1903/1904, č. 1, 20. 10. 1903, s. 9–16; č. 2, s. 103–111; č. 3, s. 171–176; č. 4, 20. 1. 1904, s. 265–271. 80 Ladislav Schlücksbier Otokaru Fischerovi, 21. 4. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer. Tamtéž je uložen i korespondenční lístek z 23. června se vzkazem „Milý příteli, prosím Tě, půjdeš-li zítra na Roetha, vezmi s sebou ještě jednou ono první vydání Kellerových básní. Stačí mi, svěříšli mi je na 5 minut. Odpusť, že Tě tím obtěžuji, rád bych Tě sice navštívil, ale není možno“ (Ladislav Schlücksbier Otokaru Fischerovi, 23. 6. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer). 81 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 6. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. Tuto distanci Fischer nicméně později opustí, čehož dokladem je dochovaný soubor Dessoirových dopisů z let 1907–1921, zejména však z roku 1913, kdy se Fischer zúčastnil berlínského estetického kongresu. ▶
194
znovu moderním“. V přehlídce „kapacit“ Fischer pokračoval zmínkou o Heuslerově přednášce zabývající se germánským starověkem, především ale o Maxi Lenzovi a jeho ohnivém výkladu „světových dějin v Bismarckově éře“: „také on ukazuje to, co je dnes v Prusku dobrým mravem“ – vyzdvihovat silnou individualitu, silného jedince. Fischer postavil Lenze vedle Roetheho a Breysiga jako stoupence aktuálního „kultu génia“.82 V témže dopise Fischer také podrobněji vylíčil komplikace provázející jeho úvazky v novém semestru: „Mám totiž ve starším oddělení semináře interpretovat Din Mâze, báseň pravděpodobně z 12. st., jejíž rukopis je uchováván v Heidelbergu a momentálně je dočasně v Berlíně“ – je však třeba nejprve požádat heidelberskou univerzitní knihovnu o povolení ke studiu „kodexu“. „Práce u E. Schmidta,“ pokračoval Fischer, „má také své obtíže, první vydání Kellerových básní není k dispozici“, takže se bude bohužel muset obrátit přímo na Schmidta. V knihovně prý mluvil s F. J. Schneiderem, který je naprosto stržen poznáváním „duchovního světa“ Jeana Paula – „jeho práce je víc než nějaké filologické dumání, vyrůstá mu ze srdce, Jean Paul je pro něj největší génius, věřím, že jeho biografie bude dnešní kultuře velkou službou“.83 Fischer potěšeně líčil setkání s „německým kolegou z Prahy, H. Effenbergerem“: „je podle všeho opravdu zajímavý, má umělecké zájmy, ovšem trochu užvaněný – vídal se v Praze s Moisym.“84 82 Zkraje podzimu publikoval L. Hofman text o Bismarckovi, z velké části jde o reflexi Lenzovy bismarckovské monografie, „karakteristického příspěvku k psychologii dnešního Německa“, „knihy plně a upřímně vlastenecky a morálně tendenční“, líčící Bismarcka jako „vzácně mohutnou osobnost, ale zároveň také a stejně důrazně jako ideál, jako nejčistší a nejvyšší projev německého ducha v nynější době, politicky i mravně jako exemplum ad imitandum“ (Ladislav Hofman: Bismarck, Český časopis historický 9, 1902/1903, s. 432–440, zde s. 439– 440). 83 V roce 1905 Schneider v Berlíně vydá monografii Jean Pauls Jugend und erstes Auftreten in der Literatur. Ein Blatt aus der Bildungsgeschichte des deutschen Geistes im 18. Jahrhundert. Po válce byl Schneider na pražské Německé univerzitě jmenován mimořádným profesorem, roku 1921 odešel z Prahy do Halle. Tam také publikoval monografii Victor Hadwiger 1878– 1911. Ein Beitrag zur Geschichte des Expressionismus in der deutschen Dichtung der Gegenwart. Srov. Bischoff 1956, s. 1–5. 84 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 11. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. Alexander Moissi působil v letech 1901–1903 v pražském Novém německém divadle, ještě v roce 1903 přesídlil do Berlína a stal se členem Reinhardtova souboru. Pražským německým kolegou nesporně byl Hans Effenberger (1884 Vídeň – 1950 Varšava), který v Praze maturoval a poté zde studoval germanistiku, anglistiku a romanistiku (v roce 1908 obhájil doktorskou práci Lenau und die Musik, in psychologischer, ästhetischer und historischer Beziehung, posouzenou A. Sauerem a Heinrichem Rietschem, A UK, FF NU, Rigorosa I). Nějakou dobu poté pracoval – jako „knihovnický praktikant“ – v pražské univerzitní knihovně, jak lze vyčíst z žádosti o finanční podporu v nemoci, již podal u vídeňského ministerstva kultu a vyučování v dubnu 1909 (NA, f. Ministerstvo kultu a vyučování Vídeň MKV/R, inv. č. 51, sg. 5 F C 3 Prag, k. 222); stal se tedy Fischerovým kolegou. V jiné Effenbergerově žádosti o finanční podporu (z 6. 10. 1909) je již řeč o přesídlení do Vídně, měl nastoupit na místo v tamější Hofsbibliothek (tamtéž). V pozůstalosti O. Fischera jsou uloženy tři Effenbergerovy dopisy z let 1906–1909. Viz také Effenbergerovy texty v Deutsche Arbeit 6, 1906/1907, č. 3, prosinec 1906, s. 198–200 ▶
195 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203031
Počátkem nového semestru Fischer navštívil také Brücknerovo kolegium, věnované „polské literatuře současnosti“ – matce referoval úsečným „odporné“ a pokračoval: Dnes na Diltheyově „systému filozofie“ – je to první berlínský filozof, kterého lze brát vážně […] Potom ve 4 seminářích: v Roetheově prosemináři jsem dnes měl začátečníkům vysvětlit středohornoněmeckou stavbu verše; osobně jsem mu dnes odpoledne dal svou knihu, byl potěšen […]. Erich Schmidt se teprve včera vrátil ze Strassburgu – předem mi děkoval za výtisk, ačkoli nevypadal, že ví, co v něm stojí; v jeho semináři jsem přijal práci o přepracováních lyrických básní u Gottfrieda Kellera. Jednoduše děsná jsou Herrmannova cvičení; naštěstí jsem se u něho nehlásil, nebudu je dál navštěvovat […] jsou vypočtena pro ženské, estetickou chátru a rodinu pana profesora, antisemitismus ve filologii tak nabývá plného oprávnění. České kolegy přivítal H. velmi přátelsky, okouzlen Arne Novákem, Annu prý označil za velmi vzdělané a vůbec rozumné děvče, které mluví německy tak dobře, že je těžké jí rozumět a že ho to přimělo tázat se po národnostních poměrech v naší rodině.85
„Nešťastníče!“ psal Herschmann Fischerovi 21. května, „okamžitě sdělte svým ztraceným druhům, v jakém stavu jste se ráno nalezl. Všechno odpuštěno, vrať se milý synu! Nevíme, jste-li ještě mezi živoucími, my ano. Není-li Vám možno, oznámiti někomu z nás osobně, jaké další osudy Vás v oné Schreckensnacht [noci hrůz, MT] potkaly, napište lístek – nejlépe Všem třem. Jménem Maxy i Schlücksbiera i mne samého […] B. Herschmann.“86 Fischerova ochota k účasti v divokých kumpaneriích protínala kruh jeho studijních záležitostí; o vztahu mezi ním a matkou vypovídá dost i to, že neváhal matce o svých excesech psát, viz pobaveně kajícné vyprávění: „Ve středu jsem se u E. Schmidta ocitl v situaci jako nikdy předtím. Jeden kolega ke mně přišel a zapřísahal mě u všech svatých, aby mě směl nahlásit jako nemocného.“ Co prý Schmidtovi předešlého večera řekl, neví, „ale muselo to být famózní“. Vybavoval si pouze, že patrně nějak grobiánsky se Schmidtem polemizoval nad jakousi filologickou drobností. „Jisté je, že jsem zaspal. […] od včerejška je Ottokar dočista nepijící člověk […] Dozajista se velmi změnil […] udělá pěknou kariéru a také se ožení.“87 K fenoménu těchto hostinských či bytových setkání se mnozí jejich účastníci vraceli, jako třeba berlínský rodák, germanista Moritz Goldstein, který se od jara (o pražských koncertech); č. 6, březen 1907, s. 360 (báseň Der Zeitpunkt z roku 1902); č. 9, červen 1907, s. 609 (též statistická poznámka Der Anteil der Deutschböhmen an der deutschen Lyrik der Gegenwart); č. 10, červenec 1907, s. 678–681 (znovu o pražských koncertech); od února 1908 do září 1909 bude Effenberger v Deutsche Arbeit pravidelně referovat o literárních novinkách. 85 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 4. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. 86 Bedřich Herschmann Otokaru Fischerovi, 21. 5. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer. 87 Otokar Fischer Hermině Fischerové, nedat., NA, f. Josef Fischer. ▶
196
1903 účastnil práce v germánském semináři. Ten vyprávěl o neformálních setkáních v restaurantech, jimž – v konverzaci – dominoval Erich Schmidt. „Tento muž, ve vědě velice vážený, stál v Berlíně ve středu celé generace kolegů, kteří z velké většiny nesloužili bádání, nýbrž patřili k tisku a divadlu“ (Goldstein 1977, s. 48–49). Pohostinské sešlosti umazávaly něco z hranic mezi studenty a profesory a docenty, otevíraly pole nových kolegiálních známostí. Ne náhodou právě na ně Fischer vděčně vzpomínal brzy po návratu do Prahy: „aspoň jednou do semestru uspořádá každý ředitel semináře seminární knajpu, nebo pozve několik svých žáků k sobě do bytu […]. Jen co byla překonána počáteční ceremonielní nálada, zavládne pak zcela volný, krásný akademický tón, a hostitel vykládá o věcech, které nechtěl či nemohl veřejně přetřásati“ (Fischer 1905, s. 42).88 V průběhu května shlédl Fischer v Deutsches Theater inscenaci Hartlebenova dramatu Rosenmontag (1900)89 a v Kleines Theater Strindbergovu hru Fräulein Julia v Reinhardtově podání – herečka Gertrud Eysoldt mu byla „protivná“.90 V červnu do Fischerova berlínského života významně vstoupila událost, jež do Berlína přivábila také několik jeho krajanů a zejména krajanek: mezinárodní ženský kongres.91 Fischer se zúčastnil velké části jednání, mj. v doprovodu Zdenky Wiedermannové a Přemysla Hájka: Ach, to ale byla túra se slečnou Wiedermann! Naprosto neúnosné, že někdo může jet na kongres takto beze všech informací a příprav. Nebyla nahlášena, je tedy otázkou, jestli se bude moct účastnit diskuzí, vzhledem ke své úžasné nešikovnosti může také svým chováním spíš škodit než prospět. Navíc by nejraději požívala rytířských služeb svých krajanů celodenně, já jsem se z té aféry už vyvlékl, na mých kolezích je dnes řada doprovázet ji do divadla. […] První den byl velice slavnostní a impozantní, velký sál naprosto zaplněný, samé dámy a pár pánů, z toho polovina novináři. Herschmann a Řehořovský nechtěli věřit, že jsem přišel jen ze zájmu a ne jako referent, a já přitom jakékoli referování tak nesnáším! [...] Ze známých jsem viděl Schapire a Neuratha, tetu a paní Conrad, paní profesor Meyer a Breysig, z řečnic jsem znal par distance Gertrud Bäumer a Helene Stöcker – druhá z nich měla na sobě nevkusné fialové šaty.92
88 K fenoménu germanistických „knajp“ srov. Nottscheid – Müller 2011. 89 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 11. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. 90 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 28. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. Fotografie Gertrud Eysoldt v roli Elektry jsou k dispozici v knize Der Sturm Elektra. Gertrud Eysoldt – Hugo von Hofmannsthal: Briefe (Fiedler 1996, s. 65, 68–70). 91 Srov. pozdější referáty o kongresu v českojazyčných periodicích: K mezinárodnímu sjezdu žen, Přehled 2, 1903/1904, č. 34, 2. 7. 1904, s. 554 (nepodepsáno); Zdenka Wiedermannová: Ze ženského kongresu berlínského, Ženský obzor 4, 1903/1904, č. 9/10, s. 138–139. 92 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 15. 6. 1904, NA, f. Josef Fischer. V jednom z následných dopisů Fischer zmiňuje ještě přednášky Helene Lange, Clary Zetkin („fúrie, lvice či trhovkyně“, v jejímž projevu se mísí vztek i nadšení), Otokar Fischer Hermině Fischerové, 22. 6. 1904, NA, f. Josef Fischer.
197 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203031
Anna z Prahy vyzvídala: „Tak co dělá kongres? Jakpak se jmenuje Tvá zbožňovaná, a o čem mluvila? Hledaly jsme ji v referátech, ale nic jsme nenalezly […] Jak se Ti líbila přednáška slč. Wiedermannové? […] To je zajímavá metamorfóza, že se z Tebe stal ‚Frauenrechtler‘ [obhájce ženských práv, MT]. Co čteš nefilologického? Nevíš něco o Lou Salomé? Napiš mi něco o ní, – nevím, proč mě tolik zajímá.“93 15. června psal Fischer o „temperamentní Vídeňačce, která se představila jako někdejší curyšská studentka a s rozkošně naivní radostí vysvětlovala, že od koedukace očekává všechnu spásu světa“.94 O několik dní později Anna znovu sondovala: „Buď rád, že jsi v Berlíně! Nevím, jak se vpravíš do české kultury. A přitom jsou na ni zdejší lidé tak hrdi […] Nejmenuje se Tvá Frau Direktor ‚Schwarzwald‘? O té mně Helenka vyprávěla. Odpusť, jsem-li indiskrétní, ale konečně psal’s o té lásce na korespondenčním lístku a to mě k tomu opravňuje.“95 Anna se nemýlila: když se Eugenie Schwarzwald 16. června chystala k návratu domů do Vídně, kde vedla dívčí lyceum, napsala Fischerovi: „Vážený pane, dlouho mě nic tak nepotěšilo jako Vaše laskavost – moje poslední vzpomínka na Berlín, neboť během hodiny odjedu“, a poskytla mu svou vídeňskou adresu.96 Dotatečně podal Fischer svým blízkým obšírnou, notně ironizující zprávu: „Z ženského kongresu jsem nabyl představy, že druhé pohlaví není horší než průměrní muži, že od nich mnohé odkoukalo, je velmi ješitné a velmi frázovité, závěrem každého referátu se řečnici rozechvěl hlas a započal se sen o budoucím štěstí, – blažené rozplynutí ve vizích krásných možností po způsobu Ellen Key.“ Tamtéž Fischer matku informoval: „Včera jsem se účastnil germanistické knajpy […] Erich nepřítomen, zato Richard Moses [= R. M. Meyer, MT], profesoři Weissenfells a Pniower, asi 8 doktorů a 4 kolegové. A čemu chtěla náhoda? Měl jsem příležitost sedět vedle p. Dr. Jacobse, který před 5 lety (je třicátník) publikoval práci o Gerstenbergově Ugoliovi,97 brzy se rozproudila rozjařená vědecká rozprava, slíbil jsem, že mu pošlu exemplář, snad o něm napíše recenzi.“98 Jen o několik dní později Fischer matce psal: 93 94 95 96
Anna Fischerová Otokaru Fischerovi, červen 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer. Otokar Fischer Hermině Fischerové, 15. 6. 1904, NA, f. Josef Fischer. Anna Fischerová Otokaru Fischerovi, 19. 6. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer. Eugenia Schwarzwald Otokaru Fischerovi, 16. 6. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer. K osobnosti E. Schwarzwald viz Holmes 2012. 97 Monty Jacobs: Gerstenbergs Ugolino, ein Vorläufer des Geniedramas, Berlin, 1898. 98 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 22. 6. 1904, NA, f. Josef Fischer. Srov.: „Vážený pane! Vrátiv se z malé cesty k moři shledal jsem se s Vaší laskavou zásilkou. Přijměte za to můj nejsrdečnější dík! Doufám, že brzy najdu čas jak k jejímu studiu, tak ke gerstenbergovskému kolokviu s Vámi“ (Monty Jacobs Otokaru Fischerovi, 29. 6. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer). Viz též: „Velectěný p. kolego, Vaši knihu (Gerstenbergs Rezensionen) jsem dal p. prof. Vlčkovi, aby o ní dal referovati pro Filol. listy; tak jste si aspoň sám přál. Myslím, že ji dá asi kol. Krejčímu na referát; týž slíbil mi také stručný referát pro N. dobu“ (Jan Jakubec Otokaru Fischerovi, 25. 6. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer). Pokud vím, Krejčí o Fischerově knize nepsal, v Listech filologických ji pojednal A. Kraus, stručně, nicméně vstřícně: jako „velmi šťastnou publikaci pramladého germanisty, dosud posluchače univerzitního. Nebylo téměř ▶
198
Den předtím jsem byl v opět exotické společnosti u Meyera, paní Estella byla na cestách, profesor nás přijal v zahradě, jídlo bylo podáváno v malém sále a na verandě, obzvláštní nadšení vyvolala staroněmecká světnička. Bavil jsem se dobře s několika pány, mj. jedním Bruselanem, jedním Američanem, jedním italským doktorem, jedním bazilejským právníkem, synem zdejšího univerzitního profesora, s posledními třemi jsem byl potom ještě v kavárně. […] Objevili se velcí mužové, samozřejmě Erich Schmidt, velmi laskavý, vyprávějící lehce srozumitelné anekdoty o cestování a dějinách literatury, potom hudba… Docent Friedländer, potom jeden, kterého znáš podle jména jako berlínského referenta Prager Tagblatt, totiž historik umění a literatury Dr. Max Osborn, samozřejmě také znovu profesor Weissenfells, jenž se zdá být zajímavější než jeho zjev (pro Annu: jednou tu byl také Dr. Pniower, goetheovský badatel; bohužel nikoli Dr. Morris, který se svou odstrašující srdečností musí být vůbec zajímavý člověk).99 Bylo to velmi veselé, 3 Semité Meyer, Friedländer (sympatický, dříve koncertní pěvec),100 Osborn byli zabraní do literatury, někteří kolegové se dušovali, že se v takové výhni necíti zrovna příjemně […]. Domů šel potom kolem půlnoci přes Tiergarten do Moabitu hlouček 6 filologů, a společně s jedním báječným člověkem jsem ještě dlouho zůstal vzhůru.101
V červnu 1904 se po delší pauze znovu ve Wochenschrift für klassische Philologie objevil Práškův text tentokrát věnovaný podobě Babylonu.102 Jiní pražští orimožná, v nové literatuře německé nalézti zajímavější nové země, než se podařilo autoru, jdoucímu za pokynem svého učitele, profesora A. Sauera […] kniha vynesla znamenitý pramen pro poznání literárních proudův osmnáctého století […]“ (Arnošt Kraus: Otokar Fischer: Gerstenbergs Rezensionen in der Hamburgischen Neuen Zeitung 1767–1771, Listy filologické 31, 1904, s. 479–480). 99 Max Morris, pozoruhodná figura berlínské intelektuální scény: vystudovaný lékař, současně přítel R. M. Meyera a O. Pniowera, v letech 1897–1898 publikoval ve dvou svazích soubor Goethe-Studien. 100 Pro muzikologa Friedländera mohl být Fischer zajímavý jako autor gerstenbergovské studie, otištěné v únoru 1904 v Sammelbände der Internationalen Musikgesellschaft (Otokar Fischer: Zum musikalischen Standpunkt des nordischen Dichterkreises, Sammelbände der Internationalen Musikgesellschaft 5, 1903/1904, č. 2, 1. 2. 1904, s. 245–252). V druhé polovině března psal Fischerovi z Prahy Jan Bramberger: „děkuji Vám za zaslání Vaší studie. Poslal bych Vám na revanš svou knihu ‚O hudbě židů‘, ale doslechl jsem se od Teytze, že byla Vám již zaslána. Vyjde též vbrzku tiskem německy v Berlíně v ‚Jüdischer Verlag‘. Váš článek četl jsem již v Sammelbände, jsemť členem ‚Inter. společnosti‘ a jest velmi pěkný“ (Jan Branberger Otokaru Fischerovi, 24. 3. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer). 101 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 30. 6. 1904, NA, f. Josef Fischer. V dopise z následujícího dne Fischer zmínil, že Ernst Consentius přislíbil recenzovat jeho knihu (Otokar Fischer Hermině Fischerové, 28. 7. 1904, NA, f. Josef Fischer). Consentius skutečně gerstenbergovskou monografii recenzoval, viz Ernst Consentius: Otokar Fischer: H. W. v. Gerstenbergs Rezensionen in der Hamburgischen Neuen Zeitung 1767–1771, Deutsche Literaturzeitung 25, 1904, č. 42, 22. 10. 1904, sl. 2549–2551. O. F. Walzel a Jonas Fränkel anotovali Fischerovu gerstenbergovskou práci v Jahresberichte für neuere deutsche Litteraturgeschichte (15, 1907, s. 367–368, 405). 102 J. V. Prášek: Fr. H. Weissbach: Das Stadtbild von Babylon, Wochenschrift für klassische Philologie 21, 1904, č. 25, 22. 6., s. 673–675. ▶
199 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203031