DĚTSKÉ SLIBY „Znovu!“ Garian Lovell se nespokojeně rozhlédl po skupině vojáků, které toho rána trénoval v boji s mečem. Všech deset mužů, mezi nimiž byl i Carrgis, leželo na zemi po tom, co ho měli odzbrojit. I když zaútočili všichni najednou, neměl ani nejmenší problém každého z nich zneškodnit. Byl z jejich výsledků rozladěný. Měli by umět předvést mnohem víc než tohle. Na jeho povel se všichni zvedli a zaujali bojové pozice. Někteří měli lehká zranění, ale nikdo neřekl ani slovo. „Útok!“ Znovu se na něj vrhli a znovu jeden po druhém během chvilky zůstali na zemi. Lovell zamračeně spustil meč. Viděl jejich zaražené pohledy. Věděl, že je na ně ještě tvrdší než jindy, ale nehodlal ustoupit. Byl naštvaný a nechtěl přemýšlet. Boj byl dobrým způsobem, jak si vymýt hlavu, ale to by potřeboval, aby mu někdo dal aspoň trochu zabrat. „Carrgisi, při útoku ti chybí razance. Alexi, kdyby ses takhle špatně kryl při skutečném souboji, už bys byl mrtvý. A co se ostatních týče, začněte se hýbat, jste pomalí jak staré ženské! Když na mě útočí deset vojáků z naší armády, očekávám, že budu mít aspoň škrábnutí! Znovu!“ „Možná potřebuješ jiného protivníka,“ ozvalo se za ním a Lovell sotva zřetelně protočil panenky. Na Sorena teď rozhodně neměl náladu. „Máme trénink. Potřebuješ něco?“ zeptal se, když se na prince otočil. Soren vytáhl jeden z posledních mečů ze stojanu a potěžkal si ho.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202974
„Rád bych se k vám přidal,“ odpověděl s úsměvem a zamířil k Lovellovi. Garian se sám pousmál. Nakonec proč ne? Možná, že takhle se mu uleví spíš. „Trénink je u konce,“ řekl vojákům. „Můžete jít.“ Muži vrátili jeden po druhém meče do stojanu a odešli, vrhaje zvědavé pohledy přes ramena. Soren si mezitím prvního generála pobaveně změřil. „Vypadáš unaveně. Jsi si jistý, že to zvládneš?“ zeptal se s ironickou starostlivostí. „Tebe bych zvládnul, i kdybych byl jednou nohou v hrobě,“ odpověděl klidně Lovell a postavil se k Sorenovi čelem. „Tím si nebuď tak jistý. Nezapomeň, že zatímco ty jsi jezdil po Revoně, tvůj otec mě trénoval. Umím toho víc, než si myslíš. Děláš chybu, že mě podceňuješ.“ „Pokoušíš se mě zastrašit?“ zasmál se Lovell tiše. „Jen mi přijde, že zapomínáš, kdo jsem.“ „Anebo ty zapomínáš, kdo jsem já.“ „Můj nejlepší přítel, můj bratr,“ odpověděl klidně Soren, „a taky lhář a zrádce. Ne, Gari, já vím moc dobře, kdo jsi.“ Chvíli na sebe zůstali hledět. Všechno negativní, co se mezi nimi za ty roky nahromadilo a co zatím nikdy nebylo vyřčeno – veškerá závist, hořkost, zlost a ukřivděnost se draly na povrch a vřely v jejich krvi. „Tak dělej, generále, ukaž, co v tobě je,“ vyzval ho Soren, a když se Lovell nehnul, zaútočil sám. A zaútočil rychle a rázně, bez jakýchkoliv zábran. Lovell se chvilku držel v defenzivě, aby vysledoval, jak Soren bojuje. Dlouho ho trénovat neviděl, a musel uznat, že udělal velký pokrok. Jeho technika byla bezchybná, pohyby přesné, sebejisté. Co víc, po několika výpadech použil velmi silnou tlakovou vlnu. Garian cítil, jak se do něj opřela, ale vzápětí ji bez
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202974
větší námahy rozetnul a odvedl do stran. Soren se překvapeně zarazil a Lovell toho využil, aby ho vyvedl z rovnováhy a chvíli nato odzbrojil. Princ se ale rychle přizpůsobil, zhmotnil křišťálový meč a znovu zaútočil. Garianovi, který se do té doby snažil hlídat, už začínala docházet trpělivost. Přešel do agresivnějšího útoku a všiml si, že Soren začal dělat chyby – bylo zřejmé, že Gariana podcenil a teď začínal mít vztek, když pochopil, že ho neporazí. Lovell toho využil a v jedné chvíli uhnul Sorenovu výpadu a pak ho dlaní silně udeřil do hrudníku. Rána Sorena vymrštila do vzduchu a on dopadl zády na zem o pár metrů dál. Několik vteřin ležel téměř bez hnutí, pak se převalil na bok a ztěžka se snažil znovu najít vyražený dech. Lovell stál o kus dál a pozoroval ho. Zhluboka dýchal, aby se sám uklidnil. Nakonec z něj zloba vyprchala a on byl zase sám sebou. „Dávej si pozor,“ řekl. „Arogance je v boji tvůj největší nepřítel.“ Pak došel k Sorenovi a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. Princ ji ale nepřijal. „Nepotřebuju tvoji pomoc,“ zasyčel. Lovell pomalu nataženou ruku spustil. „Jak myslíš,“ řekl a otočil se k němu zády. Jen vteřinu nato mu celým tělem projela ostrá bolest a on padl na všechny čtyři a zalapal po dechu. Otočil se. Soren nad ním stál se samolibým úsměvem nápadně podobným tomu, který často vídal u svého otce. „Teď jsme vyrovnáni, příteli. Aspoň víš, jak se cítím já.“ Lovell pochopil, že mu Soren do zad vrazil dýku. Jeho tělo se pokoušelo vyléčit, ale nemohlo, protože čepel stále vězela na místě. Vší silou se držel, aby neztratil vědomí. Soren si vedle něj sednul do dřepu a pozoroval ho.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202974