nenechával líbit a oplácel mu stejnou mincí, což se mi zdálo rozumné. Na hrubý pytel hrubá záplata.
56. Dny jsem využíval k přepisování a k úpravám textů, ale jelikož jsem tím nezaplnil celou pracovní dobu, opustil jsem záhy svou metodu pětapadesátiminutových cyklů, a zbývala mi tak spousta času k navazování kontaktů v kanceláři. Trávil jsem dlouhé chvíle u automatu na kávu v kuchyňce a brzy jsem si všiml, jak postoj vůči mně doznává postupných změn. Dostal jsem možnost se trochu více prosadit ve společenské konverzaci. Vyjadřoval jsem svůj názor v různých otázkách a hned jsem poznal, kdo se mnou souhlasí a kdo souhlas jen předstírá. Jednou, když jsme zase postávali u automatu, ozvala se náhle Hanna s ohonem: „To je bezva, že jsi vyměnil tu žárovku v kuchyňce, Jensi. Už bylo vážně načase.“ Culila se na něj a on se pokoušel vypadat nonšalantně. „Ále,“ mávl rukou. Odložil jsem hrnek na linku. „Já si totéž říkal už před pár týdny,“ podotkl jsem. A náhle jsem si uvědomil rozdíl mezi mnou a mými kolegy. Neustále jsem byl o krok napřed. Několik týdnů takový cirkus. To, co já viděl na první pohled, dokázali oni pochopit až po mnoha pokusech. Mělo se to s místností také tak? Přijde den, kdy před ní budou stát a objeví to, co se jim už tak dlouho snažím ukázat? Nebo nemají schopnost vidět věci, které jsou pro mě úplně samozřejmé? Cítil se Koperník právě takhle?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202957
57. Jak dny plynuly, začal jsem pociťovat určitou podrážděnost, která narůstala a pevně se mi usadila v mysli. S těžkými horami spisů mi vždy pomáhal Karl. Někdy si celou přepravu od analytiků na naše oddělení vzal na starosti sám, pokud jsem například řekl, že mám moc práce. Ale když došlo na samotný úkol, musel jsem štosy dokumentů do místnosti dovléct úplně bez pomoci a tak, aby mě nikdo neviděl. V dlouhodobém horizontu se z toho stávala výrazná zátěž. Začínalo mě trochu rozčilovat, jak musím tajit své skutečné místo k práci. Navíc bylo nepraktické a únavné muset každý den čekat, až všichni odejdou domů, abych mohl smysluplně pracovat. Ostatní z odboru dál pokračovali svým líným tempem. Dělali si pauzy, povídali si. I to mě zlobilo. Záhy jsem pochopil, že můj čas se od času ostatních lidí liší. Já se v jednom okamžiku nezabývám jen jednou věcí. Když třeba někam cestuji, věnuji se myšlenkám na něco jiného, co s mou aktuální činností možná vůbec nesouvisí. Kupříkladu cestou autobusem necivím jen tak z okénka na věci, které jsem viděl už stokrát. Myslím na něco jiného, uvažuji, promýšlím. Činím rozhodnutí. Tuto schopnost je třeba mít i v kontaktu s lidmi. Jinak se můžou některé rozhovory stát skutečnou zkouškou trpělivosti. Poslouchám, dokud nepochopím, kam se argumentace ubírá, což se v řadě případů dá zjistit poměrně rychle. Pak vypnu a soustředím se na něco jiného. Není důvod poslouchat totéž dvakrát. Nebo třikrát čtyřikrát. Obyčejní lidé si vyslechnou hroznou spoustu hloupostí, bez kterých by jim bylo daleko lépe. Obyčejní lidé se dokážou věnovat v určitém okamžiku jen jedné věci. Já zvládnu celou řadu. Za to bych měl přece být odměněn? 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202957
58. „Pokud je to možné, rád bych si promluvil o několika organizačních záležitostech,“ oznámil jsem Karlovi v kanceláři o pár dní později. „Zavři dveře, Björne,“ vyzval mě a odstavil rudl do rohu za psacím stolem. Sám jsem požádal o schůzku mezi čtyřma očima, abychom probrali seznam věcí, na které jsem neustále musel myslet. Když jsem si teď získal určité postavení a začal být, řekněme, nepostradatelný, viděl jsem možnost na něj trochu zatlačit. Karl se silně potil a já si v duchu říkal, jak na tom asi je s fyzickou kondicí. „Zaznamenal jsem, že jsem nedostal žádný e-mail ohledně dnů osobního rozvoje zaměstnanců,“ upozornil jsem. „Ty jsi ten e-mail nedostal?“ zeptal se udýchaně s překvapeným výrazem. „No,“ odvětil jsem, „to je otázka definice.“ „Jak to myslíš?“ „Inu,“ pokračoval jsem a pohodlně se opřel. „Nebyl adresovaný mně.“ „Ale dostal jsi ho?“ „V kopii. Ocenil bych, kdyby mé jméno bylo uvedené v poli adresáta. Takhle mi přišel jen jako kopie.“ Karl vytáhl kapesník a otřel si čelo. „Ale přišel ti?“ „Pouze v kopii.“ „A chceš se zúčastnit? Protože v tom případě stačí…“ Zavrtěl jsem hlavou. „Něco takového by mě ani nenapadlo.“ Oba jsme mlčeli. Karl složil kapesník a vrátil ho zpátky do kapsy. „Nekladu si pochopitelně žádné podmínky,“ řekl jsem. „Jen bys měl vědět, že mi usnadníš rozhodnutí ve váš prospěch, kdybych uvažoval o něčem jiném.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202957