s p o č ít e j hv ě z d y # 1 0 2
Maminka jí kdysi vyprávěla, že se tu cestou do školy zastavovala i ona, když byla malá. Její pes Věrný se protáhl pod plotem, pobíhal po louce, divoce štěkal a chtěl krávy honit, ale ty si ho nevšímaly. Teď byla louka prázdná a v kalném světle neměla žádnou barvu. Zpoza ní slyšela Annemarie šplouchat moře a na východě, nad Švédskem, se začínalo rozlévat denní světlo. Běžela, jak nejrychleji mohla, a vyhlížela přitom místo, kde se pěšinka znovu vnoří do lesa. To byla poslední část cesty, za kterou už leželo město. Tady. Pěšinka byla zarostlá a dalo práci ji rozeznat. Ale Annemarie našla vchod do lesa podle vysokého keře borůvek, kde se koncem léta tak často zastavovala, aby si natrhala hrst slaďoučkých bobulek. Měla pak pusu i ruce celé modré, a když přišla domů, maminku to pokaždé rozesmálo. Tady byla už zase tma, stromy a keře se stahovaly blíž a blíž, a třebaže se snažila běžet, musela jít pomaleji. Myslela cestou na maminku, na její oteklý kotník a bolestně staženou tvář. Doufala, že si touhle dobou už zavolala doktora. Místní lékař byl starý pán, strohý a odměřený, ale měl laskavé oči. Několikrát se v minulých letech stavoval na statku, přijížděl ve starém otlučeném autě, které na nedlážděné cestě hlučně vrčelo. Jednou to bylo, když byla Kirsti ještě miminko a plakala, protože ji bolelo ouško. A přijel také, když se Lise při vaření snídaně polila horkým omastkem a spálila si ruku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202953
s p oč ít e j hv ě z d y # 1 03
Annemarie znovu zahnula, protože pěšinka se opět rozdvojovala. Cestou nalevo by se dostala rovnou do vesnice; tudy šly přede dvěma dny od vlaku a maminka touhle pěšinou chodívala do školy. Ale Annemarie zabočila doprava a mířila k přístavu, k místu, kde kotvily rybářské lodě. Byla tu už mnohokrát, ráda sem chodívala v podvečer vyhlížet Ingeborg, loď strýčka Henrika. Dívala se, jak se vrací na svoje místo a jak strýček s pomocníky vykládá přepravky plné kluzkých, lesknoucích se sleďů, které ten den nalovili. Dokonce i teď, když byly lodě prázdné a teprve se chystaly na lov, cítila mastný, slaný pach ryb, který tu bez přestání visel ve vzduchu. Teď už to neměla daleko a také světla bylo víc. Běžela skoro tak rychle jako o pátečních závodech ve škole. Skoro tak rychle jako ten den, kdy ji na chodníku v Kodani zarazil ten voják, když na ni křikl „Halt!“. Annemarie si v duchu vyprávěla pohádku dál. „Červená karkulka šla lesem, když najednou zaslechla nějaký hluk. V křoví cosi zapraskalo.“ „Vlk,“ vyhrkla pokaždé Kirsti, celá roztřesená příjemným stra chem. „To byl určitě vlk, já to vím!“ Annemarie se vždycky snažila tuhle část co nejvíc protahovat, aby zvýšila napětí a trochu sestřičku potrápila. „Ona nevěděla, co to je. Zastavila se na cestičce a poslouchala. V křoví se za ní něco plížilo. Červená karkulka dostala hrozný, hrozný strach.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202953
s p o č ít e j hv ě z d y # 1 0 4
Tady většinou zmlkla, chvíli byla zticha a poslouchala, jak Kirsti vedle ní strachy ani nedýchá. „A pak,“ pokračovala Annemarie hlubokým, děsivým hlasem, „se ozvalo vrčení.“ Vtom se prudce zastavila a strnula. Přímo před ní byla zatáčka. Hned za ohybem, jak věděla, jen co tudy projde, se jí otevře výhled na moře. Les nechá za zády a před sebou bude mít přístav, mola a nespočet rybářských lodí. Zanedlouho tam bude pěkně rušno, rybáři budou startovat motory, pokřikovat na sebe a nad nimi se bude ozývat skřehotání racků. Ale Annemarie před chvilkou zaslechla něco jiného. V křoví před ní něco zašustilo. Zaslechla kroky. A slyšela – a byla si úplně jistá, že to nejsou jen její představy – hluboké zavrčení. Opatrně udělala krok. A další. Došla k zatáčce, ale vrčení neustávalo. A pak najednou stáli přímo před ní. Čtyři ozbrojení vojáci. A spolu s nimi tu byli dva velicí psi. Oči se jim leskly, dychtivě napínali vodítko a cenili zuby.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202953