Standa se posadil pohodlněji. „Třetí věc souvisí s mým návrhem, který jste odmítl, aniţ jste se zeptal, oč jde. Asistent se prý spíš ztratí neţ inspektor. Jde o to, ţe inspektor se nechce ztratit. Chce být řádně vyslán, aby identifikoval předmět, který pokládá pro další vyšetřování za značně důleţitý. Budeš tak laskav, Milane?― Čekatel Perner se zvedl a zamířil ke skříni. „Jak známo, Kiliánova mansarda byla prázdná. Z nedostatku jiné činnosti jsme si ji dovolili prohlédnout ještě jednou,― trylkoval Standa. „Uvnitř jsme neobjevili nic. Milana však napadlo otevřít okno a vylézt na střechu. A pod komínovou lávkou objevil tamhletu krabici. bez otisků, samozřejmě.― Milan Perner postavil před inspektora papírovou krabici. „Kdyţ jsme ji otevřeli,― pokračoval Standa, „můţete si všimnout, ţe byla zalepena lepenkou s Kiliánovými podpisy, našli jsme tohle.― A s gestem kouzelníka vytáhl z krabice starý umaštěný klobouk, pokrytý odznaky. „Podle našeho skromného mínění, je to ztracený tyrolák penzisty Tesaře. A rádi bychom si naši domněnku na místě ověřili.― Co mne v té chvíli zarazilo nejvíc, byla má vlastní reakce. Kde je tvrďák Edy Hopa? napadlo mě. Neztratil ho při pádu? Musím číst, abych se to dozvěděl.
K
Kapitán Vlach se narovnal. „Můţete ho odvézt. Pro všechny případy na patologii, ať je klid.“ „Nejde o klid, ale o to, abyste vypátral, kdo ho zabil,“ řekl Ondřej. „Zatím jste akorát zadupal všechny stopy kolem mrtvého.“ „Podívejte, mladíku,“ dohřál se konečné kapitán, „mě nebudete učit, jak mám vést vyšetřování. Tady ţádné stopy nebyly, dobře jsem se díval.“ „To jste se díval špatné. Kdyţ nikdo jiný, byl jsem u mrtvého já.“ „To je moţný,“ souhlasil Vlach bodře, „ale stopy jste nezanechal. Nic jsem neviděl. Nejsem ţádnej Holmes, abych tu běhal po lomu s lupou.“ „To nejste,“ uznal sochař s povzdechem, „bohuţel.“ Dva muţi s nosítky napochodovali k mrtvému. Zabořili nosítka do písku a převrátili ho na ně. Pak je zvedli a šli. Edova ruka se kývala v rytmu chůze. Kdyţ kráčeli kolem, Ondřej pohlédl do vytřeštěných očí, zalepených pískem. S hrůzou se odvrátil. „Všiml jste si? Ani kapka krve. Srazil si vaz. A vy mi chcete namluvit, ţe mu ho někdo zlámal?“ „Eda tu skákal roky a nikdy si nevymkl ani malíček,“ řekl Ondřej tiše. „Boţe! Tak dlouho se chodí se dţbánem pro vodu. “
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202949
„Krucifix!“ dohřál se sochař. „Ten člověk byl členem první paradesantní jednotky naší armády před válkou!“ „Tenhle blázen?“ ušklíbl se kapitán Vlach. „Blázna z něj udělali aţ nacisti, kdyţ ho pak zavřeli. O tom jste neslyšel?“ „Ne. Odkud to víte vy, prosím vás?“ „Tady to ví kaţdý.“ „Dobře, já se přeptám. Zdá se mi to značně nepravděpodobné, ale zeptám se. Ovšem, ať byl kdo byl, vaz si zlomil sám.“ „Jak myslíte. Budete chtít mou výpověď protokolovat?“ „Uvidím Vaše jméno i adresu znám,“ loučil se kapitán. „Jinak vás varuju — svá podezření si nechte laskavě pro sebe.“ „Proč?“ „Za prvé nechci, abyste pobláznil celou vesnici. A za druhé,“ připustil kapitán zdráhavě, „kdyby na tom, co říkáte, něco bylo, nechci, aby byl pachatel varován.“ Ondřej osaměl. Jeho zrak padl na leţící sošku. Kde se tu vzala? Ach ano, nesl ji od Mirka, tak je to dlouho? Sehnul se a vzal ji opatrně do náruče. Ohlédl se po osiřelé manéţi a vydal se domu. Budík ukazoval tři. Teprve tři? Ve dvanáct Edu objevil. Za tři hodiny — a jako by uplynulo století. Eda je pryč a nikdo nic neví. Proč, k čertu, běţel na stráţnici? Proč se nestavil u jeho matky, nevzbouřil vesnici? Všichni by potvrdili, ţe Eda si nemohl zlámat vaz! Vsaď se! Vo kolik? zaznělo ve vzpomínce. Uţ nikdy to volání neuslyší, uvědomoval si Ondřej. A ještě dnes ráno — Zarazil se. Eda neskákal jen tak. Eda byl profesionál. Eda skočil, jen kdyţ mu někdo zaplatil. Někdo mu tedy zůstal dluţen. Někdo viděl jeho smrtelný pád a odešel, aniţ hnul prstem! Zatraceně, ţe ho to nenapadlo, kdyţ mluvil s kapitánem. Vsaďte se! Vo kolik? křičel Eda dnes ráno. Kdo stál dole na cestě? Někdo cizí, Eda mu vykal. Bylo před devátou, Eda sotva dorazil na místo. Pak skočil a zabil se? Dá se to zjistit? Jistě, patolog musí přece určit, v kolik zemřel. A jestli se zabil hned ráno, při prvním skoku... Ondřej si přehodil kabát a vyrazil nazpátek ke skalám. Dost dobře nevěděl, co jde hledat. Došel do lomu. Vrchol pískovcové stěny zářil v zapadajícím slunci jako cimbuří hradu, její boky a dno halil stín, rychle šplhající vzhůru. Za chvíli slunce zapadne. Ondřej zvrátil hlavu. Kolik metrů vlastně Eda skákal? Odhadl metrovou vzdálenost a v duchu ji nanášel na stěnu. Vyšla mu desetkrát, je to moţné? uvaţoval zaraţeně. Deset metrů je úroveň třetího patra. Dá se skočit z třetího patra a nezabit se? Parašutista to zřejmě dokáţe. Záleţí také na dopadu. Eda skákal do hromady písku. Kdykoli skočil, vţdycky ho pečlivě uhladil. Tady ho Ondřej nalezl. Tady? Není to daleko? Kotoul přece nedokončil, kdyţ leţel obličejem k zemi. Ondřej vyšplhal na hromadu. Uprostřed písečné plošinky byly zřetelně vidět stopy, kam Eda dopadl. Ondřejovi přišly překvapivě mělké. Odhrábl písek. Prsty nahmataly kámen. Sáhl vedle a odhalil druhý a třetí. Hmatal kolem sebe a nacházel další a další.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202949
Plošinka, kam Eda dopadal, byla pod vrstvou písku přímo vydláţděna kameny. Mráz přeběhl Ondřejovi po zádech. Jak jednoduché! Někdo přes noc vydláţdil Edovi doskočiště. Ráno přišel a vsadil se. Eda skočil a místo do písku padl na kameny a srazil si vaz. Vrah spokojeně odešel. Věděl s jistotou, ţe mu jeho čin nikdo nedokáţe. Měl pravdu? „Proboha, Mistře, co tam hledáte?“ ozvalo se shůry. Ondřej vzhlédl. Přes okraj osvětleného cimbuří se nakláněla muţská tvář. Šikmé paprsky slunce dodávaly jejímu úsměvu cosi zlověstného. Měl pocit, ţe toho člověka uţ někde viděl, dokonce s ním i mluvil, nemohl si však vzpomenout. „Vy se na mě nepamatujete?“ usmívala se tvář, „Já jsem přece Petr, doktor Petr! Jedu náhodou okolo a tu mě napadlo, jestli se nechcete se mnou podívat na ty ateliéry. Třeba se pak lehčeji rozhodnete.“ „Jak jste mě tady objevil?“ oprašoval si Ondřej kolena. „Viděl jsem vás, jak jste vyšel z ateliéru. Volal jsem, ale vy jste běţel, jako by hořelo. Naštěstí jsem vás zahlédl na cestě a řekl si, ţe vám nadběhnu horem. U křiţovatky jsem se vás však nedočkal, a tak zbývala poslední šance: tady. Co hledáte?“ „Nic. V kolonce ţil blázen, který si tu dnes srazil vaz. Před chvílí ho odvezli. Něco mě v té souvislosti napadlo, šel jsem se proto přesvědčit, mám-li pravdu!“ „A máte?“ „Myslím, ţe ano. Kaţdopádně na to musím upozornit policii,“ škrabal se Ondřej nahoru. „Zavezu vás.“ „Není třeba. Stanice je ve vesnici, tam jsem pěšky dřív neţ autem.“ „Mám na vás počkat?“ „Proč?“ „Nabízel jsem vám nezávaznou prohlídku volných ateliérů,“ připomenul doktor Petr dotčeně. „Pravda. Z té asi nebude dnes nic. Ale pokud vás sem zase brzy zavede šťastná náhoda...“ nedokončil sochař. Advokát naráţku přeslechl. „Slíbil jste, ţe se rozhodnete do zítřka.“ „Vynasnaţím se.“ „Pokud se zítra neozvete, budu předpokládat, ţe nabídku odmítáte, a navrhnu svému klientovi, aby podal ţalobu.“ Ondřej lhostejně pokrčil rameny. „Mimochodem, jak se jmenuje váš klient?“ „Naše kancelář nemá ve zvyku prozrazovat jména svých zákazníků“ řekl Petr upjatě. „A to chcete, abych přijal nabídku od člověka, jehoţ jméno mi nemíníte prozradit?“ „Jde o nabídku. Nezdá se vám dost velkorysá?“ „Naopak. Zdá se mi velkorysá aţ moc. Od někoho,“ Ondřej se pozorně zadíval do tváře svého společníka, „bych ji přijmout nemohl. Například od slečny Markéty Folmanové.“ V obličeji doktora Petra se nepohnul ani sval. Jako by jméno neslyšel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202949