98 / Rorschachova metoda
a nízký počet lidských pohybů. Nerozvinuté afekty potom nízké WsumC (omezená afektivní responzibilita), nízké FC (nedostatečně integrovaný afekt). Problémy v percepčně kognitivní rovině potom vysoká lambda (stereotypie ve vnímání) a málo blends (konkrétní přístup). Omezené adaptivní zdroje zastupovalo nízké EA (nedostatečná ideační a afektivní výbava). S tímto indexem bylo provedeno více studií, o nichž souhrnně referuje Porcelli (2007), který však spatřuje více sporných metodologických a realizačních okolností. Na základě širšího bádání proto navrhl revizi tohoto indexu a zavedení nového indexu alexithymie v ROR metodě – viz tabulku 7. Tab. 7 Index Alexithymie Proměnná
Skór
M
0 – 1
Nedostatek mentalizace
Význam
WSumC
1 – 2
Nedostatečné emocionální vyjádření
F %
> 0,73
Konkrétní styl myšlení
P
≥8
Sociální konformita
CDI
ano
Interpersonální problémy
T
=0
Potíže vytváření blízkých vztahů
Skóre ≥ 3 bodům naznačuje riziko alexithymie. (Identifikuje 94 % alexithymiků a 13 % nealexithymiků. Míra správného zařazení je 90 %.) Klinický význam detekce alexithymie má zejména v diferenciální diagnostice psychosomatických poruch, porozumění dynamiky psychosomatickým poruchám.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202921
/ 99
3. Objektní vztahy a teorie citové vazby
Rorschachova metoda jako percepčně kognitivní experiment je v klinické praxi využívána nejenom jako nástroj k posuzování ryze kognitivních charakteristik, ale také k posuzování vztahových dispozic daného jedince. V psychometrických systémech hodnocení a interpretace ROR je tradičně rozdělována oblast proměnných vztahujících se k sebepercepci daného jedince (vnímání vlastního Self) a k oblasti interpersonálních vztahů (vnímání a hodnocení vztahů k druhým osobám). Toto ateoretické a akademické dělení odráží snahu systematicky studovat a oddělovat od sebe specifické koncepty. Oddělení je užitečné pro systematické studium, výzkum a zpřesnění diagnostického významu studovaných proměnných. V reálném životě a klinické praxi však nejsou koncepty Self a vztahu k druhým odděleny jasnou hranicí. Vztah k sobě samému a vnímání vlastního Já se odráží v kontaktu s druhými. Způsob, kterým jedinec organizuje vztahy ve svém životě, není oddělitelný od jeho pohledu na sebe sama, jeho prožitků vlastních potřeb, motivačních a emočních psychických procesů. Charakter kontaktu a způsob, jímž se druzí lidé vztahují k jedinci, ovlivňuje jeho prožitek sebe sama, hodnocení vlastního Self. Psychoanalytikové zdůrazňují, že nikoho nelze pochopit odděleně od jeho vztahů s druhými lidmi. Člověka definuje způsob, jakým je s druhými (Fonagy, Target, 2005). Je proto důležité hledat teorie, které tyto koncepty srozumitelně spojují ve vzájemné interakce a přispívají k tvorbě teorií více uplatnitelných v klinické praxi a praktické terapeutické pomoci konkrétnímu jedinci. Propojení těchto konceptů nacházíme zejména ve strukturálních teoriích tradičních psychodynamických přístupů – teorii objektních vztahů a na ni navazující teorii vztahové vazby, citového přilnutí (teorii attachmentu). Teorie attachmentu v moderním pojetí taktéž nabízí propojení klasické teorie s neuropsychologickými konstrukty a vývojem funkcí lidského mozku. Podobné trendy v propojení psychoanalytické teorie a neurověd zaznamenáváme také u nositele Nobelovy ceny Erica Kandela (Kandel, 2005). Vztah mezi teorií citové vazby a charakterem výkonu v ROR se stává předmětem intenzivního zkoumání (např. Berant, Mikulincer, Shaver, Segal, 2005).
Klíčové prvky teorie objektních vztahů Teorie objektních vztahů vzešla ze způsobu psychoanalytického uvažování o fungování lidské psychiky. Greenberg a Mitchel (1983) upozorňují na značnou diverzitu pojmu „objektní vztah“ a nejednoznačnost jeho vymezení. V průběhu více než sta let psychoanalytické tradice došlo opakovaně k jeho revizím, změnám, vynoření různorodých způsobů jeho definování. Stěží tak můžeme tvrdit, že existuje „jediná“ teorie objektních vztahů. Pro naše potřeby se zaměříme na definici uváděnou Greenbergem a Mitchelem (1983),
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202921
100 / Rorschachova metoda
kteří pojem „objektní vztah“ definují jako interakci jedince s vnějším i vnitřním (reálným i fantazijním) obrazem druhých lidí a zároveň jako vztah mezi vnitřními a vnějšími objekty. V tomto pojetí je zdůrazněna vzájemná interakce mezi vnitřními (fantazijními) faktory a vnějšími (pozorovatelnými) faktory a jejich dopad na výslednou kvalitu interakcí mezi jedincem a druhými lidmi. Za základní stavební kámen teorie objektních vztahů můžeme považovat teorii separačně-individuačního procesu Margarety Mahlerové. Mahlerová (Mahler, Pine, Bergman, 1975) se spolu se svými kolegy soustředila na vývojové období prvních tří let života dítěte, které rozčlenila do několika subfází, jejichž výsledkem je postupný zrod, „vylíhnutí“ psychické struktury Self. Bližší popis těchto stadií poskytuje například Plháková (2006). V optimálním případě je tento proces separace–individuace završen vývojem odděleného, konstantního a diferencovaného prožitku vlastního Self a stejně tak odděleného, konstantního a diferencovaného prožitku druhých osob. Podstatou vývoje je pohyb od plné závislosti dítěte na pečující osobě, silné symbiotické vazbě, směrem k postupnému rozvoji separace a zrodu první osobní identity (individuace). Diferenciace Self a druhých osob je předpokladem tzv. objektové stálosti. V prvním významu objektová stálost představuje vědomí, že objekt existuje, i když není bezprostředně vnímán. Ve druhém významu představuje kapacitu tolerovat mnohoznačné a polaritní emoce ve vztahu k objektu, schopnost integrovat láskyplné i hostilní pocity, pozitivní i negativní charakteristiky. Dosáhnout této kapacity pro dítě znamená překonat vnímání druhého člověka pouze jako objektu, který je prostředkem k uspokojení vlastních potřeb (tj. opuštění symbiotického vnímání). Stálost vlastního Self je podřazený koncept, jenž se vztahuje ke kapacitě jedince rozpoznat pozitivní a negativní charakteristiky vlastního Já a fungovat autonomně. Podpora, kterou jedinci poskytovala pečující osoba, se časem stává funkcí vlastního Self (sebepodpora). Mentální reprezentace vlastního Self a vnějšího objektu je v zásadě kognitivní vzorec nebo mentální schéma. Tvorbou mentálních schémat se detailně zaobírat Piaget (1954), jenž předpokládal, že k jejich tvorbě přispívají komplementární procesy asimilace a akomodace. Asimilace spočívá v přijímání („pozření“) nových zkušeností z vnějšku. Tyto zkušenosti však nemusejí být v souladu s dosavadní kognitivní strukturou. Akomodace pak spočívá v přizpůsobení se novým prvkům, aby byla zachována rovnováha (podobně jako akomodace čočky na světelné podmínky). Dítě se ve svém vývoji učí kognitivně organizovat zážitky spojené s vlastním Self a zkušeností s pečujícími osobami. Tato schémata se vyvíjejí v souladu s tím, jak internalizuje časnou vztahovou zkušenost. Postupem času se stávají schémata více diferencovaná, integrovaná a komplexní. Mentální schéma zahrnuje jak složku kognitivně-strukturální, tak afektivně-tematickou. Kognitivně-strukturální složka se vztahuje k míře, s jakou jsou objekty rozlišitelné, identifikovatelné a od sebe oddělitelné. Afektivně-tematická složka se vztahuje k tomu, jak jsou prožívány asociace spojené s těmito objekty. To, co bylo ve vývoji dítěte dříve internalizováno a zvnitřněno, je později ve vývoji externalizováno, vyjádřeno v interpersonální situaci (Horner, 1984). K teorii kognitivního schématu se také úzce váže Kellyho teorie osobnostních konstruktů. Podle této teorie jedinec užívá k popisu a vysvětlení světa soustavu vnitřních konstrukcí (schéma), která umožňuje jevy ve světě porovnávat a předpovídat. Schéma je nejzákladnější soubor představ o sobě a světě, poskytuje návod k jednání a lze jej také chápat jako poznávací program, jenž má své vlastní zautomatizované reakce a „setrvačníky“. Soustava konstruktů je uspořádána hierarchicky, má své jádro, jež je pevné, obtížně měnitelné, a periferii, která je podřízená a náchylnější ke změně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202921