98
3.1
Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích
Liturgický rok Náboženský život potridentské katolické církve se odehrával v hranicích, které vytýčil běh liturgického roku.2 Ten se vztahoval k příběhu Ježíše Krista a kromě pevně daných svátků (svátky stálé, festa immobilia, vázané na konkrétní datum) obsahoval také významné svátky pohyblivé (festa mobilia), odvozené od proměnlivého termínu Velikonoc. Církevní rok začínal na sklonku kalendářního podzimu adventem (Adventus Domini, Příchod Páně), tedy první ze čtyř adventních nedělí před Vánocemi. Jeho hrubé a základní schéma je následující: advent a Vánoce
liturgické mezidobí
postní doba, Velikonoce, Letnice
liturgické mezidobí
Začátek liturgického roku byl pohyblivý, mohl připadnout na některý den v rozmezí 27. listopadu až 3. prosince. Po dalších třech nedělích vrcholil advent Štědrým dnem (vigilie Narození Páně) a pak následoval 25. prosince den Narození Páně (Nativitatis Domini),3 1. ledna svátek Obřezání Páně (Circumcisio Domini) a 6. ledna Tří králů (Trium regum), též Zjevení Páně (Epiphania Domini). Tímto 2
3
K průběhu liturgického roku ve středověku a v raném novověku z pohledu chronologie jako pomocné vědy historické viz Marie BLÁHOVÁ, Historická chronologie, Praha 2001, s. 90–95. Na konkrétním prostředí olomoucké diecéze v 18. století přiblížil běh liturgického roku Rudolf ZUBER, Osudy moravské církve v 18. století II, Olomouc 2003, s. 245–252. Obecné informace k této problematice se zaměřením na vývoj církevního roku od nejstarších dob podává Adolf ADAM, Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998. Podrobný popis liturgického roku s důrazem na jednotlivé pevné a pohyblivé svátky věřícím zprostředkoval již v 17. století ve významném díle náboženské vzdělávací literatury jezuitský misionář Albrecht CHANOVSKÝ, Správa křesťanská s krátkým výkladem podstatnějších věcí, které každému křesťanu věděti hodné a náležité přísluší, Praha 1697 (3. vyd.), s. 23–110. Pokud uvádím latinské názvy v genitivu, vynechávám (stejně jako v předchozí kapitole u mariánských svátků) slovo svátek (festum).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202860
Reálie a rituály náboženského života
99
dnem končily Vánoce, ale vánoční cyklus se uzavíral až o necelý měsíc později na svátek „Hromnic“.4 Šlo o jeden ze dvou pevných svátků, které souvisely s příběhem Krista a v době baroka nesly mariánské zasvěcení (zmínili jsme je v předchozí kapitole). Hromnice je lidový název pro svátek Očišťování Panny Marie, slavený 2. února. Někdy se také označoval jako Obětování Páně (šlo o oslavu Mariina úvodu do chrámu čtyřicátý den po porodu, kdy byl současně Ježíš obětován Bohu, což obojí vycházelo z židovské tradice). Jako druhý z těchto Kristových a současně mariánských svátků se 25. března slavilo Zvěstování Panny Marie, u kterého však v době baroka máme doloženo také pojmenování Vtělení Páně.5 Další část liturgického roku byla určena termínem Velikonoc, nejvýznamnějších křesťanských svátků. Velikonoce byly středobodem církevního roku, připadaly na neděli po prvním jarním úplňku (tedy po úplňku, k němuž došlo po jarní rovnodennosti). Jejich termín se mohl pohybovat v poměrně širokém časovém pásmu od 22. března do 25. dubna. V liturgickém mezidobí mezi Vánocemi a předvelikonočním půstem byla podle data Velikonoc minimálně jedna, maximálně šest nedělí masopustních. Současně se počítalo devět nedělí před Velikonocemi, z nichž první – Devítník (Septuagesima) – mohla v důsledku pohyblivého data Velikonoc připadnout na období od 18. ledna do 22. února. Důležitá byla sedmá neděle před Velikonocemi (Masopustní neděle, Quinquagesima), kdy vrcholilo masopustní veselí. Ve středu (Popeleční středa, dies cinerum) mezi sedmou a šestou nedělí před Velikonocemi začínal čtyřicetidenní půst. Týden před Velikonocemi se nazýval svatý nebo pašijový (hebdomada sancta). Začínal Květnou nedělí (připomínala Kristův vjezd do Jeruzaléma a světily se při ní zelené ratolesti) a vrcholil posledními třemi dny (dies lamentationis) – Zeleným čtvrtkem (připomínajícím Poslední večeři Páně), Velkým pátkem (den naplněný rituály vztahujícími se ke Kristovu ukřižování) a Bílou sobotou (spojenou s tichým uctíváním mrtvého Spasitele). O vigilii (v předvečer) velikonoční neděle se slavilo Vzkříšení Páně jako součást obřadů Zmrtvýchvstání 4 5
Rudolf ZUBER, Osudy moravské církve II, s. 248. Např. Albrecht CHANOVSKÝ, Správa křesťanská, s. 65.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202860
100
Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích
Páně. Tato největší slavnost křesťanského liturgického roku tak začínala již o sobotním večeru, ale její těžiště připadalo na neděli, na Boží hod velikonoční. Pátá neděle po Velikonocích se nazývala Křížová (dominica Ro gationum), následující tři dny byly dny křížové (rogationes) a na čtvrtek po neděli Křížové, který byl čtyřicátým dnem po Velikonocích, připadal svátek Nanebevstoupení Páně (Ascensio Domini). Za deset dnů po Nanebevstoupení Páně (tedy celkově padesátý den po velikonoční neděli) následoval významný svátek Letnice neboli Svatodušní svátky (Pentecostes), připomínající Seslání Ducha svatého na apoštoly. Datum Letnic bylo tedy odvozené od Velikonoc a pohybovalo se mezi 10. květnem a 13. červnem. Poté následovala druhá část liturgického mezidobí, jež zaujímala většinu léta a podzimu, ale i zde se slavily důležité svátky. Na první neděli po Letnicích připadal svátek Nejsvětější Trojice (Sanctissimae Trinitatis). A posledním významným svátkem spojeným s Kristem a závislým na termínu Velikonoc je svátek Božího těla (Corporis Christi), který byl vždy na čtvrtek po Nejsvětější Trojici. V rámci církevního roku se kromě těchto svátků spojených s Kristem setkáme samozřejmě s řadou dalších svátků, nejvýznamnější mariánské jsme zmínili v předchozí kapitole, vedle nich se pak slavily svátky významných světců propojených s českými zeměmi a jejich diecézemi. V pramenech se také vyskytuje termín suché dny. Jednalo se o čtyři třídenní období (vždy středa, pátek a sobota), která členila rok na čtyři nestejné části (kvartály). Uvedené dny byly postní (český termín „suché dny“ naznačuje omezení nemastit jídlo) a jednalo se o následující termíny: na jaře v prvním týdnu doby postní (tedy středa, pátek a sobota po první postní neděli), v létě po Letnicích, na podzim (byť ne ještě kalendářní) po svátku Povýšení sv. Kříže (14. září) a v zimě po sv. Lucii (13. prosince). V suchých dnech (byly též nazývány výrazem kvatembr, což je zkomolenina jejich latinského označení quatuor tempora, čtyři doby) se propojoval církevní rok se světským životem. Připadaly na ně řádné termíny pro svěcení kněžstva, ale o suchých dnech se také konaly různé společenské i politické akce, někdy se jimi řídila také činnost úřadů.6 6
Marie BLÁHOVÁ, Historická chronologie, s. 268–269.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202860