98
Obecná psychologie a psychologie osobnosti
Moderní psychologie
• distribuované učení (po částech) má vyšší účinnost než „nakupení“ učení (souvisí s konsolidací paměti v průběhu spánku) • metodické postupy učení (např. PQRST, tj. preview – question – read – self-recitation – test) c) mnemotechnické pomůcky: • např. soubor pomůcek, tzv. ŘÍMANKA: Ř – řetězec pomocných slov (nová slova se spojují se slovy ve známém seznamu, např. básničce, písničce); I – interaktivní představy (dát nesouvisející slova do vzájemných vztahů); M – metoda místa (např. představit si místo, kde jsou informace zasazeny); A – akronym (zkratka, vzniklá spojením počátečních písmen slov, např. ŘÍMANKA); N – napovídající slova (např. slovo „boy“ je podobné slovu „boj“); K – kategorie (sdružení do kategorií, např. při nákupu kategorie „ovoce“ se asociuje pojem „hruška“); A – akrostich (pomocí počátečních písmen slov v básni, písni nebo říkance) Některé poruchy a zkreslení paměti a) dětská amnézie (infantilní amnézie) (infantil amnesia): • neschopnost vybavovat si vzpomínky na události z prvních 2–3 let života – netýká se procedurální paměti, pouze sémantické • časnost první vzpomínky je závislá na jejím obsahu (zejm. citovém) • možná vysvětlení: neurologická (např. do 1–2 let života není zralý hipokampus; Newcombe, Drummey, et al., 2000), kognitivní (např. do tří let probíhá jiné paměťové kódování než u dospělých – užívají preverbální, názorné a citové kódování; Hayne & Simcock, 2002), z hlediska self (např. není utvořen koncept „Já“ – sebepojetí a epizodická paměť je na tomto konceptu sebepojetí závislá; Berk, Mann & Ogan, 2006) nebo např. časové (dětem chybí přesný pojem o čase, proto vzpomínky nelze časově zařadit; Malá, 1996) b) amnézie (amnesia, memory loss) (Hartl & Hartlová, 2000, s. 35): • porucha deklarativní paměti; neschopnost reprodukovat materiál z určitého časového úseku • nejčastější formy amnézie: ◦◦ retrográdní – retroaktivní; ztráta paměti na událost předcházející amnézii ◦◦ anterográdní – neschopnost vybavit si události po postižení amnézií c) zkreslování vzpomínek (Sternberg, 2002, s. 226–237): • v paměti se neustále uplatňují dva mechanismy: ◦◦ rekonstrukce (doplnění chybějících údajů v paměti – např. pravděpodobnými údaji) ◦◦ konstrukce (bezděčné vytváření nového obsahu – např. na základě zkušeností nebo informací od druhých lidí; výsledkem je tzv. konfabulace – smyšlenka) (Aymard, 2004)
Svědecké výpovědi Nízkou věrohodnost očitého svědectví zdokumentoval např. výzkum R. Buckhouta (1974). V plné posluchárně zinscenoval fyzický útok na svoji osobu, pořídil videozáznam a požádal „diváky“ o svědecké výpovědi. I přes velmi malý časový odstup bylo 25 % uváděných údajů nepřesných. Po sedmi týdnech od incidentu měl být potvrzen viník (ze šesti fotografií) – v 60 % případů byl vybrán nevinný. Dalším aspektům svědecké výpovědi se věnovala např. E. Loftusová (1974), která mj. prokázala, že odpověď je vysoce ovlivněna položenou otázkou, tj. její formou a kontextem. Vliv hraje také volba slov (např. „provést nedobrovolnou eutanázii, ublížit na životě, vážně poškodit, zabít, zavraždit, zamordovat, brutálně zmasakrovat“).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202859
Moderní psychologie
Obecná psychologie a psychologie osobnosti
99
• projevuje se konfirmační zkreslení (lépe se pamatují údaje podporující současné názory a domněnky) • důležitý je také vliv individuálních motivů: ◦◦ projevuje se tendence zapomínat zdroj informací (zda je zdroj hodnověrný, nebo nehodnověrný) ◦◦ úprava vzpomínek podle celkového dojmu či sociálního stereotypu (např. u svědeckých výpovědí) ◦◦ projevuje se tendence vytvořit si přijatelnou a konzistentní představu o své osobě (zejm. u autobiografických vzpomínek) ◦◦ konstrukce falešných vzpomínek (tzv. syndrom falešné paměti – různé fragmenty se propojí do logického, ale falešného celku)
3.9
Myšlení
Myšlenkové operace (mental processes, thought processes) jsou účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, směřující k řešení teoretických i praktických problémů. Je možné je rozdělit na logické (logical) (řídí se pravidly, algoritmy) či heuristické (heuristic) (zkrácené myšlenkové postupy, odhady) (Plháková, 2007, s. 268–270). 3.9.1
Usuzování a rozhodování (Plháková, 2007, s. 273–290)
Usuzování (reasoning) je vyvozování závěrů z výchozích předpokladů. Rozdělujeme je podle dvou základních procesů zpracování na indukci (induction) a dedukci (deduction), které využívají obvykle logické myšlení: a) induktivní usuzování – vyvozuje obecný závěr z dílčích faktů: ◦◦ využívá zejména myšlenkové operace generalizaci (zobecňování) a abstrakci ◦◦ nebezpečí konfirmačního zkreslení a výběru irelevantních dat (věcně nevhodných) b) deduktivní usuzování – vyvozuje z obecných pravidel závěry o specifických případech, sylogistické uvažování: ◦◦ využívá zejména myšlenkové operace formální logiky – konjunkce (A a B), negace (ne-A), disjunkce (A, nebo B), implikace (jestliže A, pak B) a ekvivalence (A když a jen když B) ◦◦ nebezpečí tzv. atmosférického efektu (formulace výchozích předpokladů vytváří určitou atmosféru, která může ovlivnit posouzení platnosti závěrů) Rozhodování (decision making) je procesem výběru mezi několika různými možnostmi, ideálně pracující se zpracováním subjektivní užitečnosti (hodnotou důsledků určitého rozhodnutí) a pravděpodobnosti, s níž určitá možnost nastane. Reálně však lidé užívají jednodušší strategie tzv. omezené racionality – např. vylučovací strategie, strategie přijatelnosti (nevyhodnocování všech alternativ, ale akceptace první přijatelné možnosti, která se objeví a je uspokojující; tzv. uspokojování – satisficing) nebo různé heuristiky:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202859
100
Obecná psychologie a psychologie osobnosti
Moderní psychologie
• heuristika reprezentativnosti – posuzujeme pravděpodobnost nejisté události podle toho, jak zřejmá je podobnost jevu s populací, do níž jev patří, nebo jak vysoký je stupeň, který odráží charakteristické rysy procesu, jímž byl jev vytvořen (jako je náhodnost): ◦◦ „Příkladem je hráčská klamná představa, kdy je hráč přesvědčen o pravděpodobnosti dané nahodilé události (např. že náhodou vyhraje či prohraje) podle toho, jaké události předcházely. Například ten, kdo prohraje pět po sobě jdoucích sázek, může věřit tomu, že po šesté konečně vyhraje. Ve skutečnosti je samozřejmě každá sázka (nebo hod mincí) nezávislou událostí a má stejnou pravděpodobnost výhry nebo prohry“ (Sternberg, 2002, s. 433). • heuristika dostupnosti (vybavitelnosti) – posuzujeme na základě toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na to, co považujeme za relevantní příklady určitého jevu: ◦◦ „Například uvažujme nad písmenem „R“. Existuje v angličtině více slov začínajících na toto písmeno, nebo existuje více slov, v nichž se vyskytuje na třetím místě? Většina dotázaných tvrdí, že angličtina má více slov s „R“ jako počátečním písmenem. Proč? Protože tvoření slov na „R“ je jednodušší než tvoření slov, ve kterých je „R“ až na třetím místě. Ve skutečnosti existuje více anglických slov, která mají „R“ až na třetím místě“ (Sternberg, 2002, s. 434). • iluzorní korelace – tendence vidět určité události, rysy a kategorie způsobem, jako by spolu souvisely – v případě událostí můžeme pozorovat nepodložený příčinný vztah, v případě rysů můžeme použít osobní předsudky, abychom vytvořili a používali stereotypy (pravděpodobně jako výsledek použití heuristiky reprezentativnosti): ◦◦ „Například když očekáváme, že osoby dané politické strany mají určité intelektuální nebo morální vlastnosti, budeme si zřejmě snáze zapamatovávat a vybavovat příklady, kdy členové strany projevili tyto vlastnosti, než příklady, které jdou proti našemu očekávání“ (Sternberg, 2002, s. 437). • dále např. sebepřeceňování (přílišná víra ohledně vlastních schopností, znalostí či úsudků) nebo retrospektivní předsudek („Podíváme-li se na situaci retrospektivně, vidíme všechna znamení a události, které vedou až k určitému výsledku – příkladem je tvrzení: To bylo jasné, to se dalo předvídat.“) (Sternberg, 2002, s. 438) Ekonomické, racionální rozhodování z hlediska neurofyziologie (Koukolík, 2010, s. 217–232) Hlavní fyziologickou roli při ekonomickém rozhodování má systém odměny a prefrontální kůra: a) systém odměny řídí tzv. automatické procesy rozhodování – ovlivňuje učení a orientovanou pozornost; reprezentují jej zejména mezolimbické a mezokortikální cesty, související s uvolňováním dopaminu (především nucleus accumbens a VTA), aktivované předpokládanou atraktivitou zisku – tj. afektivní složka a) prefrontální kůra odhaduje pravděpodobnost zisku, řídí tzv. kontrolované procesy – tj. kognitivní složka
Neuroekonomika Neuroekonomika je moderním oborem studujícím neuronální podklady ekonomické, racionální volby. Kromě rozhodování se věnuje i reciprocitě, altruismu, důvěře apod.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202859