Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202858
/ 99
6. Legislativní možnosti a meze mediace konfliktu v rodinněprávních vztazích Lenka Westphalová, Ondřej Spáčil, Milana Hrušáková
6.1 Úvod Konflikty jsou nerozlučně spjaty s mezilidským soužitím, v tom jsou si téměř všichni lidé podobní. V čem se však lidé mezi sebou liší, je snaha, jak tyto konflikty řešit. Slovo „konflikt“ je latinského původu (conflictus – srážka). Konflikt tedy znamená střetnutí dvou nebo více zcela, nebo do určité míry navzájem se vylučujících či protichůdných snah, sil a tendencí. Konflikt zájmů dvou lidí je chápán jako střet, při němž splnění tužby jednoho buď zcela, nebo jen do určité míry vylučuje uspokojení druhé strany (Křivohlavý, 2008, s. 17–19). Konflikt se může skládat, respektive jeho složky mohou tvořit: nejméně dvě strany, domnělou opodstatněnost požadavku, vzájemnou závislost stran (tzn. jedna druhou potřebuje), přibližně stejnou sílu obou stran (srov. Eggert, Falzon, 2005, s. 9). Avšak složení konfliktu může být i odlišné, tj. může postrádat například vzájemnou závislost stran, případně domnělou opodstatněnost požadavku. Ale vždy budou zcela logicky základní složkou konfliktu nejméně dvě strany a určitý rozpor, který se mezi nimi vyskytuje. Existují lidé, kteří před konflikty utíkají a nemají zájem o jejich smírné vyřešení. Záměrně se zmiňujeme o „smírném řešení“, protože vyřešení konfliktu cestou násilí, ať formou psychického, či fyzického tlaku na druhou stranu sporu, nepovažujeme za opravdové řešení sporu. Ideálním řešením je, pokud si strany sporu najdou k sobě samy cestu a společnými silami svůj konflikt, respektive spor vyřeší. Poměrně často však nastane opačná situace, tedy strany k sobě cestu nenajdou, nebo jedna z nich chce spor vyřešit, avšak nedostává se jí adekvátní součinnosti od strany druhé. Podle předmětu sporu mají strany různé způsoby jeho vyřešení. Pokusit se o společné vyřešení sporu bez součinnosti třetí strany. Pokud se tato cesta ukáže jako nedostatečná, mají možnost vydat se cestou autoritativního rozhodnutí soudu, tedy nejčastěji podáním civilní žaloby, ať se jedná o spory sousedské, rodinné, obchodní aj. Nebo se mohou vydat cestou zcela odlišnou – smírnější a vhodnější, tj. využít k řešení sporu mediaci. Pro mediaci se rozhodnou zpravidla ti lidé, kteří se neúspěšně pokoušeli řešit konfliktní situaci, v níž se ocitli, a pro něž se stává pokračování a prohlubování konfliktu po všech stránkách nezvládnutelné (Holá, 2006a, s. 10).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202858
100 / Mediace a možnosti využití
6.2 Mediace a mediátor Médium znamená latinsky střed; medius = prostřední. Mediace je proces, jímž se snažíme obrazně řečeno „vyjít vstříc na půl cesty“29. Dosáhnout dohody mezi stranami. Ani jedna z nich by se neměla cítit poražena, zneužita či ponížena. Mediace je neformální, strukturovaný proces řešení konfliktů. Sporným stranám pomáhá v řešení jejich situace a dosažení výsledné dohody nestranná třetí osoba – mediátor. Tento odborník na efektivní vyjednávání vstupuje do sporu zvenčí, je nezávislý a neutrální. Podporuje klienty v hledání společné smírné cesty a vytvoření vzájemně přijatelné dohody, která může být v určité formě právně závazná. Mediátor spor neposuzuje ani nerozhoduje o formě konečného ujednání. Ti, kdo rozhodují o výsledku sporu, jsou samotní účastníci mediačního procesu (Riskin, Arnold, Kratiny, 1997, s. 10).30 Mediace představuje obrazně řečeno jakýsi most mezi účastníky konfliktu. Mediátor však nemůže stranám své řešení vnutit. Osoba mediátora by měla zvládat mediační techniky a strukturu vedeného procesu mediace. Samotný proces mediace, kde se sejdou strany s mediátorem, může trvat několik hodin, ale i mnohem déle, kdy může dojít k rozdělení mediace na několik jednání (srov. Spirová, 2010, s. 120). Mediátor je odborník na dosahování dohod (Hrušáková, Novák, 1999, 32−33). Mediátor je tím, kdo jednání stran vede, a je tedy nezbytné, aby měl dostatečné odborné znalosti, byl nadán dobrými komunikativními schopnostmi a dovednostmi, byl kreativní, měl smysl pro spravedlnost, byl autoritou atd. (Jílková, 2002, s. 69) Definicí osoby mediátora je nespočet. Tyto definice nám poskytuje jak odborná literatura, tak i různé právní předpisy. Dokonce i evropské právo nabízí svoji definici mediátora. Nalezneme ji ve Směrnici evropského parlamentu a rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech.31 Ve článku 3 písm. b) je mediátor popsán jako třetí osoba, která je požádána o účinné, nestranné a kvalifikované vedení mediace, bez ohledu na její označení nebo povolání v dotyčném členském státě a bez ohledu na způsob, jakým byla tato třetí osoba jmenována nebo požádána o vedení mediace.32 Zajímavé je, že pojem „mediátor“ v této definici není použit. Legální definici mediátora nalezneme i v zákonu o mediaci v § 2 písm. c), který me diátora definuje stručněji, a to jako fyzickou osobu, která je zapsaná v seznamu mediátorů. Zde již pojem „mediátor“ na rozdíl od výše zmíněné směrnice nalezneme.
29
30 31
32
Fáze mediace jsou: zahájení mediace, zisk informací, porozumění zájmům, hledání řešení, vytváření dohody (včetně sepsání dohody), závěrečné slovo. (Podrobně viz Holá 2006b, 15 an.) Další definice mediace například Holá 2011, 50 an. Směrnice dostupná na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2008:136:0003:0008:CS:PDF [Citováno 10. 2. 2012]. Směrnice si neklade za cíl harmonizovat, nebo dokonce vytvářet jednotnou úpravu mediačního řízení v členských státech, ale odstranit překážky, které jsou spojené s přeshraniční mediací. Přesto však úpravou některých aspektů přeshraniční mediace vytváří nepřímý tlak na ty státy, jež vnitrostátní úpravu mediace dosud nemají. Směrnice by měla podnítit širší využívání tohoto institutu (Bříza, 2008).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202858