velkou část volného času věnuje něčemu, oč se vášnivě zajímá. Může to být sbírka ruských galvanických článků z 19. století, gramatika některého jazyka nebo témata víc společensky přijímaná, jako například koně… Možné je cokoli. Rodiče se občas ptají, zda by svým dětem s autismem měli dovolit, aby se věnovaly věcem, které jim samotným připadají úplně scestné nebo nezajímavé. Tu otázku lze otočit: Co děláte vy, když přijdete z práce domů? Někdo se dívá na televizi nebo poslouchá hudbu. Nemůže se bez toho obejít? Lidé říkají, že to nelze. Sluší se pochopit, že pro dítě nebo dospělého s autismem je specifický zájem stejně potřebný, stejně nutný k vývoji jeho osobnosti a jeho psychologické rovnováze jako pro jiné to, že poslouchají hudbu, chodí do kina nebo s přáteli do bazénu. Lidem to občas dělá potíže a domnívají se, že poslouchat toho či onoho zpěváka nebo zpěvačku je společensky přijatelný způsob trávení volného času, zatímco přehrabování v knihovně jim může připadat okrajové, podivné a neužitečné. V Japonsku je schopnost ovládat hru go vnímána jako něco velmi užitečného, dokonce téměř jako společenská nutnost; hráčská úroveň se dokonce uvádí v oficiálním životopise. Spousta lidí ve Francii však ani netuší, o co jde. Lze předpokládat, že pokud by se pro tuto hru nadchlo dítě s autismem, jeho rodiče by mu řekli: „Ale copak to děláš? Věnuj se raději něčemu zajímavějšímu, běž si zahrát tenis.“ Jak jsou tyto osobité zájmy užitečné? Nejde jen o svévolné rozmary. Přispívají k utváření, formování lidské osobnosti. Po několika letech mohou vyústit v povolání. Pokud se mladý člověk s autismem zapálí pro informatiku, možná se v této oblasti stane odborníkem. Tyto specifické zájmy mohou rovněž přispět k začlenění dotyčného člověka do společnosti. Lidé s autismem, jak jsem již vysvětlil, se často vyznačují nízkým sebehodnocením, protože jim všichni opakovaně říkali, jak jsou nemožní a hloupí. Skutečnost, že všichni vědí, jak je člověk schopný ve složitém technickém oboru, může změnit rozdání karet: „On vlastně není tak blbý!“ Když se stane, že se lidem kolem vás porouchá počítač – a vy ho umíte opravit, možná si vás pozvou 98
O kolecko min, navrh.indd 98
20.11.14 20:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202820
i příště a třeba tak získáte první zkušenost s lidskými kontakty. Myslím si, že specifické zájmy nejsou nepřítel, právě naopak, a že jejich zákaz, čelní opozice, není dobrým řešením. Některé děti s autismem si vyberou jeden střed zájmu; u mě tomu tak nebylo – zájmů jsem měl spoustu, střídaly se a občas se i překrývaly. Výhodou bylo, že mi to umožnilo objevit spoustu oblastí; nevýhodou, že nejsem odborníkem v ničem. V dětství jsem měl, jak jsem již prozradil, po léta opravdovou vášeň pro starověký Egypt. Znal jsem dost dobře historii třiceti dynastií faraonů. Nedávno jsem na internetu narazil na důsledný výzkum týkající se egyptského předfaraonského období. Fascinovalo mě to, protože když jsem byl kluk, k takovým materiálům jsem se nedostal a vždycky jsem přemýšlel, jaký mohl být Egypt před tím, než se objevili první faraoni zakladatelé. Když se mi ty dokumenty teď dostaly do rukou, vyvolalo to ve mně velké rozpaky. Zjištění časové odchylky, činící přibližně čtvrt století, mi způsobilo malý emoční šok… Příčinou toho, že dítě s autismem se zajímá o to či ono, nejsou pomíjivé vrtochy. Jde o něco, co má vliv na další utváření jeho osobnosti a bude mít dopad na celý jeho život. Odtud pramení nutnost uvědomit si ony zvláštní náklonnosti a podporovat v nich dítě na všech úrovních, aby se mu v nich dařilo i později v dospělosti. Také jsem se vášnivě zajímal o meteorologii, což bylo zajímavé téma, jelikož šlo o vědní obor vyžadující množství technických znalostí, nesmírně dynamický a velmi rozmanitý: počasí není nikdy stejné, ani mraky. Nakonec lze využívat i matematické a obzvlášť složité vědecké modely, neboť jde o poutavý jev, v němž je stále co objevovat. I já jsem měl své japonské období. Naneštěstí jsem se nikdy nenaučil japonsky. Byl jsem příliš mladý a školy, do nichž jsem tehdy chodil, žádný takový volitelný předmět nenabízely. Bavit se se mnou dalo jedině o japonské historii, ekonomice a sociologii… Jinak řečeno jsem k sobě ve svém věku neměl odpovídající protějšek. Dnes by možná díky internetu byly karty rozdány úplně jinak.
99
O kolecko min, navrh.indd 99
20.11.14 20:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202820
Stereotypie Když jsem byl mladší, měl jsem spoustu stereotypií. Jsem šťastný, že dnes jsou snad patrné o něco méně, přesto si myslím, že některé mi zůstaly. Před několika lety jsem dokázal celé hodiny tleskat; když jsem měl před sebou někoho, kdo vyprávěl něco zajímavého, pohyb rukou jsem zrychloval. Neuvědomoval jsem si, že by to tomu druhému mohlo vadit. Doma to ještě občas dělávám, i když méně než dřív. Na veřejnosti se snažím rukama neplácat ani nemávat. Hlídám se a snažím se některým podobným projevům vyhnout. Skákání radostí beru doslova; hlavně záleží na tom, nedělat to na veřejnosti – nebo pozdě večer, když sousedé pod námi spí. V dospělosti si člověk dělá víc starostí o obraz, jakým na své okolí působí, a vnímá společenské tlaky, bohužel. Jeden z důvodů, proč se dospělí učí cizím jazykům hůř než děti, spočívá v tom, že jim často příliš záleží na tom, aby působili „důstojně“. Když udělají chybu, cítí se provinile nebo jim vadí, že je učitel opravuje. Děti takové zábrany nemají, a právě proto se často učí mnohem snáz. Říkám si, že není nic špatného na tom, zůstat dítětem. Když člověk vidí, co dospělí dělají… Vím, že děti také dokážou být kruté, ale v ohavnostech a manipulaci nezacházejí tak daleko jako dospělí. Spoustu času trávím četbou tisku na internetu, zčásti kvůli práci, ale i ze zájmu. A také mám jednu stereotypii, která není vidět – mám sklon navštěvovat určitý omezený počet internetových stránek ve smyčce, a to stále v tomtéž pořadí. Přesto by si nikdo neměl myslet, že stereotypie se týkají výhradně autistů. U neautistických jedinců však působí přirozeně a společností jsou lépe přijímány. V této souvislosti je velmi poučné sledovat lidi například v hromadné dopravě – každý má nějaký svůj malý tik, pokud jde o vlasy, brýle, kapesníky… Profesionální telefon neboli hrůza ze zvonění Telefon, na rozdíl od mailů, si žádá okamžitou odpověď. To z vaší strany předpokládá určitou mentální flexibilitu. Nemůžete si říct: Nejdřív dokončím, co mám rozdělané, a hned potom odpovím. Nikoli. Zvoní 100
O kolecko min, navrh.indd 100
20.11.14 20:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202820