Příběhy opředený život A. J. Fikryho
Den nato mu od ní přijde zpráva: Jasne. To bude fajn. Nejezte, neco pro tebe a pro Mayu uvarim. „Když se vyšponuješ na špičky a koukneš přes zeď, tak na ně jakž takž uvidíš,“ radí A. J. Z ostrova Alice vyrazili o sedmé ráno, trajektem dopluli do Hyannisu a dvě hodiny jeli autem do Portsmouthu jen proto, aby zjistili, že je Zelený zvěřinec od listopadu do května zavřený. A. J. si uvědomí, že se dceři ani Lambiasovi nedokáže podívat do očí. Je pod nulou, jeho však samým zahanbením polévá horko. Maya si stoupne na špičky, a když to nestačí, zkusí vyskočit. „Nic nevidím,“ stěžuje si. „Vysadím tě,“ nabídne se Lambiase a zvedne holčičku na ramena. „Teď možná něco málo vidím,“ ohlásí Maya nejistě. „Ne, tak rozhodně nevidím nic. Všechno je přikryté.“ Spodní ret se jí rozechvěje a A. J. se musí vypořádat s jejím zkroušeným pohledem. Hlavou mu táhne, že už to nesnese. Najednou se na něj Maya široce usměje. „Ale víš co, tati? Umím si představit, jak slon pod plachtou vypadá. A tygr! A jednorožec!“ Pokýve hlavou, jako by chtěla říct: Tohle cvičení obrazotvornosti je určitě ten pravý důvod, proč jsi mě sem uprostřed zimy bral. „Výtečně, Mayo.“ A. J. se cítí jako nejhorší rodič na světě, ale Maye se ztracená důvěra v tátu podle všeho vrátila. „Podívej, strejdo! Jednorožec se celý třese. Je rád, že je přikrytý dekou. Vidíš, strejdo?“ A. J. přistoupí k budce u vjezdu a vrátná mu věnuje soucitný pohled. „To je tu na denním pořádku,“ konejší ho. „Takže myslíte, že jsem své dceři nezpůsobil doživotní trauma?“ zeptá se A. J.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202403
Příběhy opředený život A. J. Fikryho
„Způsobil,“ řekne vrátná. „Nějaké jste jí způsobil skoro určitě, ale dneska to nejspíš nebylo. Žádné dítě se ještě nedostalo na šikmou plochu, protože nevidělo keřová zvířátka.“ „I když to od jeho táty byla jen záminka k návštěvě sexy holky z Providence?“ Vrátná ho podle všeho přeslechne. „Já bych navrhla, abyste ji vzal na prohlídku některého z těch velkých stoletých sídel, co jsme je tady kolem zpřístupnili. Děcka jsou z nich úplně paf.“ „Vážně?“ „Některá. Jasně. Proč by ne? Třeba si to tam zrovna to vaše užije.“ V sídle Maya prohlásí, že jí fontána připomíná Uprchlíky, Michelangela & zvědavou milionářku. Jak se ukáže, Lambiase tuhle knížku nečetl. „Ale to musíš, strejdo!“ přesvědčuje ho Maya. „Bude se ti moc líbit. Je o holčičce, co s bráchou uteče z domova –“ „Na útěcích z domova není nic zábavného,“ zamračí se Lambiase. „Jako policista tě můžu ujistit, že na ulici se dětem nedaří dvakrát nejlíp.“ Maya se nenechá přerušit: „Odjedou do velkého muzea v New Yorku a schovají se tam. Je to –“ „Je to proti zákonu,“ dořekne za ni Lambiase. „Neoprávněný vstup na cizí pozemek, to každopádně. Nejspíš i vloupání.“ „Strejdo,“ pokárá ho Maya, „o to tam vůbec nejde.“ Dají si v sídle předražený oběd a odjedou do zamluveného hotelu v Providence. „Vyraž za Amelií,“ řekne Lambiase. „Říkal jsem si, že vezmu malou do dětského muzea ve městě. Bod po bodu jí ukážu, proč schovávačka v muzeu není zrovna moc schůdný nápad. Aspoň po jedenáctém září.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202403
Příběhy opředený život A. J. Fikryho
„To nemusíš.“ A. J. tak trochu plánoval, že Mayu vezme s sebou, aby návštěva u Amelie nevyhlížela tak okatě. (Ano, chystal se svoji milovanou dceru využít jako rekvizitu.) „Dobře se bav,“ popřeje mu Lambiase. „Od tohohle máš kmotra. Aby za tebe zaskakoval.“ A. J. dorazí k Amelii těsně před pátou. Nese jí tašku s logem knihkupectví, kterou naplnil romány Charlaine Harrisové, a k tomu lahev dobrého malbecu a kytici slunečnic. Na verandě zazvoní na zvonek a ještě usoudí, že kytice vyznívá moc jednoznačně, takže ji odklidí mezi polštáře na houpačce. Amelia mu otevře s jedním kolenem opřeným o vozík na kolečkách. Sádru má růžovou a nasbírala na ni tolik podpisů jako nejoblíbenější středoškolák do ročenky. Oblečená je v úhledných námořnicky modrých minišatech a kolem krku má rozpustile uvázaný šátek s červeným vzorkem. Vypadá jako letuška. „Kde máš Mayu?“ zeptá se. „Lambiase, to je kamarád, ji v Providence vzal do dětského muzea.“ Amelia povytáhne obočí: „Ale nepřišel jsi doufám na rande?“ A. J. se jí pokusí vysvětlit, že v zahradě se zvířátky měli zavřeno, ale historka vyzní silně nepřesvědčivě. V půlce vyprávění nemá A. J. daleko k tomu, aby nechal tašku taškou a prchl. „Jen si tě dobírám,“ zasměje se Amelia. „Pojď dál.“ V domě má čisto, ačkoli je v něm všude plno věcí. Gauč potažený nachovým sametem, menší koncertní křídlo, jídelní stůl s dvanácti židlemi, početné fotky přátel a příbuzných, několik pokojových rostlin rozličného zdraví, jednooký mourek jménem Čvachetka, a samozřejmě všudypřítomné knihy. Voní tu chystané jídlo – lasagne s česnekovým chlebem, jak se ukáže. A. J. se zuje, aby dovnitř nenanesl bláto. „Tvůj dům je úplně jako ty,“ řekne. „Neuspořádaný, plný blbostí,“ opáčí Amelia.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202403