co je to za výraz, nějaká skotská zkomolenina? Na druhou stranu čerňoušci musejí být úplně stejně urážliví, a přitom jsou všude – jeden se zrovna válí na Danielově posteli, černou, kudrnatou hlavu přidušenou bílým polštářem… – povídám. Já povídám?!! – Mboyo… Takhle to dál nejde. Zkrátka, my dva přece spolupracujeme tak úzce, že – já. Busner se zarazí, v kantýně kolem panuje hrozivý hluk, o talíře tu břinkají desítky nožů, vidličky řinčí o nože a do toho skřípe nespočet robotických čelistí spřažených s jediným řetězem, který se vine od nízkého stropu a pohání je klobáskou s hranolky a fazolkami. Z útlé brožované knížky, kterou má zastrčenou v bílém plášti, vypluje neřešitelná hádanka: Vážím si Jacka, protože on si mě neváží… a Busner si povzdychne, áách jó, a pomyslí si: Co je to za blbost? Ronnie… Ronnie – ksakru, ty ses nám dočista rozsypal! V zející díře výdejního okénka se kuchařky mohou sedřít, aby dodávkami uspokojily tento ústní průmysl, ale proč, proč přitom musejí tak třísk-třísk-třískat naběračkami? Proč – proč jen jsme tu všichni včetně pacientů tak strašlivě vyhládlí? Whitcomb se mi svěřil, že má jednoho obsedanta, který nikdy ani muk. I kouknul se mu do syslích tvářiček a narazil tam na kancelářské sponky, šroubky, svorky… Odeslal ho na chirurgii do Gowerovy, tam ho zrentgenovali a otevřeli a objevili třípence, injekční stříkačky – s jehlami! –, hrstku lžiček, vidličky na fondue, metr zahradní hadice – i s takovým tím kropáčkem… Proč? Šidítko, nepochybně – a také schizofrenní přivtělování, prokazující neschopnost vnímat daný předmět jako… cizí. A co my? Busner se rozhlédne po hladových ústech kolem… My bychom nejraději sežrali nemocnici. V díře si nabrali celou tuhle díru a nacpali si ji do díry… Zašklebí se a Mboya nedokáže odhadnout, jestli je to ušklíbnutí určeno jemu, nebo kaši poseté oblázky fazolek na Busnerově vidličce. Hlesne: Doktore Busnere? A Busner vyhrkne: Už to mám! To jsem vám chtěl říct. Mboyo, nemohli bychom si tykat? Já jsem… odloží příbor… Zachary, ale většinou prostě Zack. Mboya mu stiskne ruku, dlaň má suchou, úžasně suchou, na rozdíl od tváře, která dneska působí houbovitě, tu vyrážku po holení má vážně děsivou. Busner nahmatá listnáč Mboyovy dlaně a pomyslí si: Neděláme my to špatně? Nejdřív jsme se měli představit příjmením a přitom si potřást rukou, tohle prohloubení důvěrnosti si přece říká o… co, o polibek? Mboya se pousměje. Enoch,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202400
představí se a Busner se zachechtá. Přesně tak, přisvědčí Mboya a lítostivě potřese hlavou, jako Enoch Powell. Tak jsem to nemyslel, namítne Busner, já spíš, že oba jsme bibličtí proroci. Mboya mu pustí ruku a začne odříkávat: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh. Staniční i psychiatr na okamžik setrvají v mlčenlivém zadumání, potom: Zacharjáš, kapitola osmá, verš dvacátý třetí. Busnera to celé vyděsí, nedokáže odtrhnout oči od kříže koptskýho?, který visí Mboyovi na krku, ale staniční se zasměje smíchem, který jsem ještě neslyšel, je vřelej, přátelskej, a prohlásí: Neboj, Zacku, s pánbíčkařením už jsem prakticky skoncoval, ten kříž jsem si pořídil, protože podobnej měl Hendrix na obálce jednoho ze svejch elpíček. Jenomže i když vyrazíš kluka z misijní školy, nevyrazíš… Zbytek klišé spolkne se soustem sendviče a Busnera zase na okamžik umlčí vajíčko s řeřichou, které se mu mele v růžový míchačce na beton. Vzápětí zaprotestuje: Snad mi nechceš tvrdit, že tu zatracenou bichli znáš celou nazpaměť? Mboya pokrčí rameny: Ne, to víš, že ne – znám ale dost velkou část, dostal jsem do vínku skoro fotografickou paměť. Busner by se rád Mboyi vyptal na všecko o něm, je tu leccos, co ho zaráží: jeho angličtina téměř postrádá cizí přízvuk, čiší z něj sebeovládání, které Busner dobře zná, poněvadž ho s nim sdílim. Navíc je Mboya ve Friernu přes deset let, určitě hodně ví… Namísto toho Busner řekne: Chtěl bych nafotit postencefalitický pacienty, pomůžeš mi? A Mboyovi přes krví podlité bělmo přepadne těžké víčko. Je unavenej, pomyslí si psychiatr, všichni jsme tu unavený – tak jako jsme tu všichni hladoví. Mboya se kouše do tváří, čk-čk, závěrka cvakne. – Chceš, abych na to použil svou paměť, Zacku, já si většinu z nich pamatuju –. Ne, to ne, spustí Busner se vší vážností. Mám na to bolex s filmem pěta třicítkou…, načež mu to teprve dojde: Ty si ze mě děláš srandu! Už dlouho se mu nestalo nic tak příjemně důvěrného, jako aby si z něj někdo utahoval. Kdysi, když se dali dohromady, to dělávala Miriam, jemným popichováním bůhvíjak smazala veškerou drsnější šikanu, kterou trpíval na internátu – protižidovské posměšky, to, když mu v šatně servali trenýrky a Henry byl bezmocnej, nemoh zasáhnout… Jenomže teď už si z něj Miriam neutahuje – kritiku proměnila v ponižování. Busner odstrčí talíř stranou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202400
a začne si střídavě svinovat a upouštět špičku kravaty, která patřívala Mauriceovi, je z těžkého, pleteného hedvábí, jedna z mála, co zbyly. Mboya podotkne: Zacku, jestli je hodláš fotit, bylo by rozumnější mít je všechny pohromadě – na jednom oddělení. Busner přikývne. – Ano, jistě, taky si to myslim – a neni žádnej důvod, proč bychom to neměli uskutečnit… – – Vždyť v celém ústavním systému se odehrála kulturní revoluce: smíšená oddělení, a spolu s nimi devětašedesátníci! Vedle v Halliwicku narazil na dva odvážný mlaďochy, přesně takhle zaklesnuté jeden do druhého plně na očích celému akutnímu oddělení, a pomyslel si: Dobře dělají, a byl by je okamžitě propustil čistě na základě zdravé a funkční sexuality, kdyby ovšem hlava, která se vzápětí vynořila z těsné kapsy přikrývek, neměla oči s extrémně rozšířenými zornicemi – i podle psychotickejch měřítek – a čerstvě rozlepenými ústy neprohlásila: Sem do ní strčil ucho a vona mi řekla, že už sem dete s těma svejma démonickejma vočima – TO VY STE ZAVRAŽDIL TY KOSMONAUTY! Načež se seběhly sestry a bylo. Busner vytušil, že personál na akutním dávno zaznamenal jeho diagnostické eskamotérství, protože ať dělal, co dělal, ošidnost tamního usilování ho zmáhala. A tak kdykoliv čelil hysterickému zoufalství, jednoduše si do něho promítal svou všednodenní nespokojenost. Za rán, kdy se cítil nešťastný, diagnostikoval depresi, a když se po ránu cítil nešťastný a k tomu do sebe nalil příliš kávy, volil depresi manickou. A za oněch svítání, kdy svíral hrany dřezu a pozoroval, jak na něho ze zrcadla zírá rozcuchaný Starý námořník, který mu nedokáže pohlédnout do očí a ve spáncích mu tepou balady o tisícerech surreálných plaveb, oholil se a oblékl, dojel austinem do Friernu a prvního pacienta, kterého uviděl, diagnostikoval buď jako schizofrenika, nebo jako hypomanika, to podle toho, jak mu padla mince, v plné důvěře, že ať už je to, jak chce… střílet se z toho nebude. – – Mboya spustí: Dva jsou na pětačtyřicítce, na čtyřiatřicítce jsou tři, jeden chlápek, co je na tom hodně špatně, leží na jednatřicítce… Odpočítává je na týkovejch prstech. Busner sice žasne nad Mboyovou katalogizací, nerad by mu však přetrhl nit, a tak prostě vytáhne z kapsy saka šilinkový bloček od Wool worthů a červeně si je všechny poznamená, potom připíše jednoho, kterého sám zahlédl na čtrnáctce, a čtyři další, kterých si
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202400