Thomas Saintourens
je hrozná – 99 mrtvých, 110 zraněných. Za zmizelé se v refektáři koná mše, za přítomnosti Kommandatur. Život se pomalu vrací do starých kolejí. Emil Goué byl nejprve silně melancholický, ale pak se své ženě svěřuje, jak se v průběhu pouhých 10 dnů z celého incidentu zotavil. Korespondenční lístek Yvonne z 21. února 1945 „Je ohromující, jak se lidská duše velmi rychle zotavuje z otřesů. Jaký to instinkt, jaká vůle! Poté, co jsme přežili těžkou zimu, kdy jsme měli hlad a byla nám zima, kdy jsme těžce pociťovali nedostatek tabáku, museli jsme čelit ne představitelné katastrofě. No což! Teď už jsem zase ve vý borné kondici, i když jsem v podstatě neschopný jakékoliv fyzické práce. Ale z psychického hlediska jsem na tom zce la dokonale. A intelektuálně, kdybych mohl jíst do sytosti, mám pocit, že bych se brzy mohl znovu pustit do práce. … Tady v zajetí jsem hodně přemýšlel o spoustě věcí. Zvláštní věc, zdá se, že odsud budu odcházet s duchem mladším, než když jsem sem přišel. Jak se říká, utrpení nás učí se smát.“ Přestože se ponořuje do tvorby svého třetího kvartetu, je Goué donucen nechat ho nedokončený. Důvodem je všeobecná evakuace tábora. Anglická armáda postupuje v soustředných kruzích směrem k oflagu a donutí Němce, aby začátkem dubna 1945 osvobodili vězně. Ve spěchu opouštějí muži Nierenburg nad Weserou pěšky a putují humanitárním koridorem. S batohem na zádech se musí dostat k anglické základně, která je kousek dál na severu, v táboře Fallinbostel, což znamená ujít více než 60 kilometrů, tempem 15 kilometrů denně. Émile má namále, tak je fyzicky oslabený. Nechává kamarády jít napřed a pět dní se zotavuje v blízké vesnici. Později se k nim opět připojí, teď již pod britskou ochranou. Pro „maestra“, kterým neustále zůstává, právě přišla hodina bilancování. V průběhu
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202357
Maestro
pěti let v oflagu XB uspořádal 21 koncertů varietní hudby, 45 symfonické hudby, 30 komorní hudby, a 21 jazzových. A on sám tu složil dvacítku nových děl. Dopis Yvonne z 22. dubna 1945, na papíře od britské armádní služby (NAAFI) „Oflag XB byl 5. dubna evakuován z důvodu rychlého postupu spojenců, já jsem se po několika dobrodružstvích a peripetiích, o kterých budu vyprávět, dostal do tábora Fallingbostel, společně s několika kamarády. Přijeli jsme sem 15. večer, a dalšího rána v 9 hod. nás čekalo přivítá ní. Opravdu dojemný okamžik! Od té doby jíme do sytosti a kouříme, jak jen se nám zlíbí. Britské zásobování má spoustu jídla i tabáku. Zdravotně jsem na tom výborně, přibral jsem několik kilo (v jednu chvíli jsem se dostal až na 61 kg). Ale přijde mi to tu dlouhé! Zdá se, že bychom se domů mohli vrátit zhruba za dva týdny. Ani ti nemusím říkat, jak moc na vás myslím a jak se připravuji na to velké štěstí, že vás znovu uvidím. Émile Goué se do čísla 7 na třídě Gobelins vrací, jako by se vracel z lycea Louis-le-Grand. Po celých pět let věznění u sebe stále schovával klíče od bytu. Rodinný život se vrací do starých kolejí. Děti bez otce vyrostly, ale nezdá se, že by pro ně byl cizincem. Byl stále s nimi, v dopisech a v Yvonnině vyprávění. Émile tady uzavírá „vsuvku“ a znovu si užívá všechny drobné radosti života. Usedá ke svému pianu, vrací se k hudbě a pouští se do Náčrtu pro krajinu viděnou z kopce Coudreau. Prvního října 1945 může zase začít vyučovat. Čeká na něj 75 studentů, které má připravit na přijímací zkoušky na významné školy. Ministerským dekretem je jmenován do přijímací komise na vědeckou univerzitu. Postupně se znovu pouští do svého dvojího života chemika a hudebníka. Pořádá klavírní vystoupení, účastní se hudebních
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202357
Thomas Saintourens
salónů a rozvrhuje díla, která se od jeho objevu v táboře jen řinou. Na konci školního roku ho plicní choroba, dědictví zajateckého tábora, nutí přesídlit do univerzitního sanatoria v Neufmoutiers-en-Brie (departement Seine-etMarne), a to 11. července 1946. Dvaačtyřicetiletý Émile přebývá v přízemním pokoji, s výhledem do parku a na louku posetou kosatci. Krajina plná inspirace. Ze svého lůžka se pouští do další symfonické črty, okleštěné až na kostru, chemického koncentrátu jeho vlastní teorie. Nazývá ji Náčrt k nápisu na stéb lech… Má pocit, že dosáhl hudební dospělosti, dokonalé kontroly nad sebou samým a nad svými díly. To také říká Philippovi Gordiemu, svému žákovi, který ho navštěvuje. Také Yvonne s dětmi za ním jezdí, kdykoli může, vždycky ve čtvrtek a v neděli. Desátého října 1946, poté co naposledy ze svého okna přelétl pohledem kosatcové pole, Émile naposledy zavírá oči, ještě jednou schoulený v náručí své manželky. V příštích letech je to právě ona, kdo se stará o poklad svého muže, a stejně jako v průběhu války pečuje o přežití manželových děl. Společně s Philippem Gordiem, který se stará o hudební stránku věci a je velmi úzce obeznámen s maestrovým dílem, se plně ujímá vlády nad dědictvím. Velmi složitá Gouého díla se v šedesátých letech těší popularitě mezi specialisty, než v osmdesátých letech 20. století upadají do zapomnění. Po Yvonnině smrti v roce 1989 se partitury povalují po celém bytě. Nakonec jsou umístěny do bankovního trezoru a posléze uloženy v mediatéce Gustava Mahlera (8. pařížský obvod). Po tu dobu se o rodinný poklad stará Bernard Goué, nejmladší skladatelův syn, nyní již v důchodu, a to za pomoci společnosti Přátelé Emila Goué. A právě na e-mailovou adresu této asociace přichází jednoho dne poněkud zmatená zpráva podivínského italského pianisty.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202357