Ú s tava – s rov návací po hl e d
a ve Skandinávii, tedy v zemích, kde nedošlo k přerušení vývoje explozemi násilí, nižší je ve Francii, Spolkové republice Německo a v Itálii. Z hlediska uplatnění principu konsensu je prý ústava v pravém slova smyslu ústavou jen tehdy, je-li většinou společnosti v základních otázkách akceptována. Smíšená a sociologicky orientovaná státověda zde rozlišují obecný konsens v otázce materiální, respektive obsahové – co státní moc je oprávněna činit (například vybírat daně, rozhodovat o válce a míru atd.); konsens v těchto otázkách je označován jako substantive agreement, a obecný konsens v otázce procedurální – jakým způsobem je státní moc oprávněna tu či onu pravomoc realizovat; konsens v těchto otázkách je označován jako procedural agreement. V souladu se Schumpeterovým pojetím je celá tato sféra procedural agreement často ztotožňována s demokracií. Podle názoru sociologicky orientovaných konstitucionalistů je třeba rozlišovat stupeň kvality konsensu, který je dán trvalostí dohody jak o materiální, tak i procedurální otázce konsensu. Čím je delší tradiční vývoj ústavního konsensu bez revolučních přeryvů, které údajně ničí většinou společnosti akceptované ústavní hodnoty, tím konsensuálnější, a tedy i legitimnější je v daném státě existující forma vlády. Právě proto jsou za nejkonsensuálnější země považovány Velká Británie, USA a skandinávské země, kde vývoj po dlouhou dobu recentní historie probíhal bez výraznějších přeryvů způsobených revolucemi nebo diktaturami. Naproti tomu v zemích, jako je Francie a SRN, v nichž došlo během nedávného historického vývoje k drastickým změnám v ústavně-politickém vývoji a kde v důsledku toho byla participace občanů na vládě v dlouhých periodách odepřena, je prý podstatně slabší stupeň konsensu.30 Americký politolog Robert R. Alford říká, že pro anglo-americkou politickou kulturu jsou příznačné tyto politické hodnoty: liberalismus, individualismus, pragmatismus a ideologicky nepodmíněný smysl pro kompromis. Podle jeho názoru je v anglo-americké oblasti vysoký stupeň konsensu, pokud jde o realizaci těchto hodnot v politickém životě. Uvádí v tomto směru v podstatě shodné mínění dalších dvou významných amerických politologů – Gabriela A. Almonda a Alexandra Bradyho.31
Materiální konsens Procedurální konsens
Politická kultura a politické hodnoty
Macridis, R. C., Ward, R. E., eds. op. cit., str. 10, 11. Alford, R. R., Class Voting in the Angloamerican Political Systems (in Palma, G. di, ed., Mass Politics in Industrial Societies), Chicago 1972, str. 171.
30 31
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202250
Ú s tava – s rov návací po hl e d
Od principu konsensu a principu legitimity – legitimace – odvíjejí sociologicky orientovaní konstitucionalisté i teorii odcizení v oblasti ústavního systému. Podle jejich názoru, existuje-li v dané společnosti nízký stupeň konsensu ve vztahu k ústavě a ústavnímu systému, dochází k odcizení jednotlivce i celých skupin občanů, jehož typickým příznakem je to, že politický a společenský život občanů projevuje výraznou tendenci ke své realizaci jinými cestami než prostřednictvím existujících ústavních a jiných státních institucí. Významný politolog Seymour M. Lipset napsal, že legitimace je označením schopnosti systému vytvořit a udržet víru občanů v to, že politické a ústavní instituce tohoto systému odpovídají v maximální míře zájmům dané společnosti.32 Pokud jde o otázky legitimace a konsensu, je rozdíl mezi zastánci smíšeného pojetí ústavy, tedy kladoucími důraz jak na juristické, tak i sociologické aspekty, a zastánci sociologického pojetí ústavy, zdůrazňujícími téměř výlučně aspekty sociologické, dán právě stupněm akcentování legitimace a konsensu jako rozhodujícího kvalifikačního znaku ústavy. Zastánci smíšeného i sociologicky orientovaného pojetí většinou nejsou ochotni formulovat přesnou definici ústavy, neboť jsou si velmi dobře vědomi toho, jaká úskalí taková definice přináší ve smyslu toho, co jsme již vyslovili v úvodu k této kapitole. Pro C. J. Friedricha nemá smyslu se pokoušet o vyčerpávající definici ústavy, neboť ústavy jsou v jednotlivých státech velmi odlišné i z hlediska základních koncepčních řešení. Důležité je však podle Friedricha vymezení podstaty ústavy, tj. stanovení metod a technik omezení činnosti státu, jakýsi souhrn pravidel „fair play“ pro státní moc, která zavádějí zároveň odpovědnost státních orgánů za jejich činnost. Friedrich, jako jeden z vůdčích zastánců ústavního principu legitimace, považuje zachovávání ústavy za měřítko legitimace státní moci.33 Ovšem zde musíme být velmi pozorní a uvědomovat si, co vše zahrnuje Friedrich pod pojem ústavy. Je to nejen platná ústavněprávní norma, ale i faktické vztahy, které se v ústavním systému vyvíjejí. Tuto koncepci dokumentuje Friedrichova kritika názorů některých politologů o rozpornosti institucionálního a behavioralistického přístupu k ústavě.34 Podle jeho názoru chování (v tom smyslu jím Friedrich rozumí chování ústavněprávních subjektů – pozn. J. B.) a instituce nejsou v rozporu.
Odcizení v oblasti ústavního systému
Podstata ústavy
Ústavněprávní instituce
Lipset, s. M., Political Man, New York 1960, str. 77. Friedrich, C. J., op. cit., str. 115, 116. 34 Friedrich, C. J., op. cit., str. 11 n. 32 33
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202250
Ú s tava – s rov návací po hl e d
Ústavněprávní institucí je na základě jeho názoru ustálené opakované chování ústavněprávních subjektů bez ohledu na to, zda je či není upraveno ústavněprávní normou. Význam, jaký přikládá psané ústavě, se odráží v jeho slovech, „že jakákoliv ústava není všelék, ale experimentální snaha o dosažení přijatelné a legitimní vlády“.35 Zde se projevuje relativizující přístup k ústavě. Obdobné pojetí ústavy se odráží rovněž v koncepcích Karla Loewensteina. Ústavou jsou podle jeho názoru pravidla – bez ohledu, zda mají právní formu či nikoliv – „regulující vztahy mezi držiteli a adresáty moci, jakož i vzájemné vztahy mezi držiteli moci při formulování státní vůle“.36 K tomu Loewenstein dodává, že existence formalizovaných pravidel, upravujících vládní činnost, zdaleka neznamená, že v daném státě existuje demokratické prostředí. V Loewensteinově definici ústavy je příznačné, že hovoří o vztazích mezi „držiteli moci, nikoliv o vztazích mezi státními orgány“. Tím prakticky umožňuje zahrnout do pojmu ústavních subjektů i vedoucí grémia vládnoucích politických stran, pokud je ústavní systém v určitém momentu své existence neschopen adekvátně působit. Toto sociologicky rozšířené pojetí obsahu a subjektů ústavy vztahující se na politické strany a další politické instituce je příznačné zejména také pro názory francouzských, částečně sociologicky orientovaných státovědců Maurice Duvergera a Jeana Bouloise, italského státovědce Paola Barileho a britských konstitucionalistů Johna Griffithse a R. E. C. Jewella. Americká státověda, i když již velmi rozpracovala teorii faktické, respektive živé ústavy (tzv. living constitution), politické instituce a zejména politické strany do sféry faktické ústavy nezahrnuje, vzhledem k dosud podstatně menšímu významu politických stran ve funkci ústavního systému ve srovnání s evropskými státy. Koncepci, která se od počátku padesátých let uplatňuje u stále se zvětšující části státovědců západní Evropy, vyjadřuje zejména definice M. Duvergera, podle níž se ústavní právo vztahuje k politickým a ústavním institucím.37
Vztahy mezi držiteli moci
Politické a ústavní instituce
Toto Duvergerovo vymezení ústavního práva je zřejmě příliš široké, pokud jde o politické instituce. Bylo by správnější říci, že ústavní právo se vztahuje k ústavním institucím a k těm politickým institucím, které Tamtéž. Loewenstein, K., op. cit., str. 70. 37 Anderson, M., Government in France, Oxford 1970, str. 6. 35 36
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202250