políbil rozbitými rty, poté, co zase jednou spadl ze skútru. Je takový plátěný ruksak s popruhy z kůže, který tehdy všichni v různých barvách nosívali. Ten jeho byl černý a pořád strašně těžký, protože v něm nosil mezi školními sešity lahváče. Bylo slyšet, jak o sebe cinkají, a Elisabeth se pořád ještě diví tomu, jak málo se jich tam rozbilo. Jediná lahev, která se rozbila v jejím pokoji, definitivně vypudila vůni tužky a zanechala pach piva. Stalo se to jednoho dlouhého nedělního odpoledne. Rodiče usnuli v obýváku. Dovnitř zasvítilo slunce a ukázalo všudypřítomný prach. V neděli by se ten prach dal přímo jíst. Patro v ústech zdrsnělo, že se člověku chtělo pořád jíst. Jen aby to zahnalo tu pachuť. Sestry už tehdy doma nebydlely. Velká ložnice v podkroví zůstala jen pro ni. Byla jako domácí zvíře, které nevyžaduje žádnou pozornost. Jako kočka, která žije spíš venku. Člověk ji nakrmí a ona si zase jde svou cestou. Vyhovovalo jí, že je takovým zvířetem. Když za ní Wilbert přišel na návštěvu, vůbec se nezastavoval v obývacím pokoji. Šel rovnou nahoru. Poznala jeho chůzi, vždycky bral schody po dvou. Otvírák u sebe Wilbert nenosil. Lahváče měl s sebou pokaždé, ale otvírák nikdy. Jako by nikdy neměl v plánu si pivo koupit, ale každý den by ho to znovu napadlo. Většinou lahve otvíral zapalovačem. Té neděle u sebe neměl ani zapalovač, a tak chtěl víčko odstranit o ostrou horní hranu radiátoru. Lahev se rozbila. Podlahu dívčího pokojíku pokryla pěna a střepy. Byl to jeden z mála momentů, kdy Elisabeth nepovažovala to, že se věci poškodily, za zmar. Bylo to, jako by byl její pokoj zasvěcen a splynul s Wilbertem. Celý pokoj teď voněl jako on. A když se v následujících dnech zapnulo topení, pokoj pokaždé zavoněl po Wilbertovi. Seděl na podlaze, zády k radiátoru, a pil rychleji než dřív. Tempem, které mu ještě roky vydrží. V tu chvíli chytil ten správný rytmus.
98 Zizen sazba.indd 98
12.12.2014 11:00:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202171
Elisabeth otevře oči. Wilbert sedí zabořený do sedačky s novinami v ruce. Musel si je přinést sám, ona žádné noviny nemá. Nikdy nepil rychleji než tehdy, ale ani ne pomaleji. No dobrá, než s tím přestal úplně. Ale to zase nevypovídá nic o rychlosti, jakou by pořád ještě pil, kdyby si to sám nezakázal. Čím déle seděl v jejím dívčím pokojíku a pil, tím častěji jí říkal, že je pěkná, ale taky se jí čas od času zeptal: „Co máš z člověka, jako jsem já?“ Když se dostatečně opil, troufla si mu odpovědět: „Seš můj pes, pojď si ke mně lehnout.“ Podíval se na ni opilým pohledem. Chtěl si k ní lehnout. „Pojď,“ řekla. Vylezl za ní na postel a položil jí hlavu do klína. Pohladila ho. „Ty seš můj pes,“ dodala. „Pejsku,“ vysloví potichu, „pejsku.“ Wilbert zvedne oči od novin. „Potřebuješ něco?“ „Pojď si ke mně lehnout.“ „Elisabeth…“ „Říkám něco divného?“ Zeptá se a udiví ji, proč tuhle otázku nepokládá mnohem častěji, když na ni bůhvíjak často myslí. Wilbert se usměje. Nechce se mu odpovídat. Tak se ho znovu zeptá: „Půjdeš si ke mně lehnout?“ „Účinkují ty morfinové náplasti ještě trošku?“ „A ty už vůbec nepiješ?“ „Ani kapku.“ „Mně nikdy nevadilo, když jsi byl opilej.“ „Ale mně jo.“ „Miluju tě.“ Wilbert mlčí. To nevadí. Je fajn, že to může říct. „Celým srdcem tě miluju.“ Pořád mlčí. „Vadí ti, že to říkám?“ „Ty mě nemiluješ. Miluješ pomyšlení na to.“ Elisabeth hledá třetí stupeň slov milovat celou duší a srdcem, ale napadne ji jen jeho jméno.
99 Zizen sazba.indd 99
12.12.2014 11:00:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202171
„Wilbert.“ „Miluješ tu vzpomínku.“ „Takže vy s Miriam se milujete líp?“ Nechápe to a nikdy to nepochopí. Chápe jen, že prohrála a že její láska se nepočítá. „Půjdeš si ke mně na chvilku lehnout?“ Wilbert si klekne vedle její postele a hlavu položí na okraj. Elisabeth ucítí vůni čerstvě ostrouhané tužky. Položí mu ruku na hlavu. Pohladí ho. Neřekne: ty seš můj pes. Nevysloví to nahlas. Vždycky byla se svým psem spokojená. Až jednoho dne přestal chtít být jejím psem. Miriam mu řekla, že má ještě spoustu jiných jmen, a on je tehdy všechna chtěl. Jména, která mu ona dát nechtěla. Chtěla svého psa. „Můžu být mnohem víc,“ řekl jednou, „a ty taky.“ Ale kdo o to stojí? Být něco víc. Jakmile se otevřou vchodové dveře, Wilbert rychle vstane. Coco s Miriam přicházejí. Dívá se na ženu s širokými boky a počítá, kolikrát v životě ji už vlastně viděla. Kolikery to byly narozeniny? Coco se potichu zeptá otce, jestli šlo všechno dobře. Miriam přátelsky pokývne hlavou. Elisabeth znovu pomyslí na upíry. Člověk Miriam jednou pozve a už je tady zas, jako by to jedno pozvání stačilo, aby už mohla kdykoliv jen tak dovnitř. Po dlouhá léta pro ni byla Miriam jen jméno. Ještě nikdy nikomu netrvalo tak dlouho, než se zhmotnil. „Zpočátku jsem si říkávala, že možná ani neexistuješ.“ Miriam se ohlédne za sebe, jako by Elisabeth nemluvila na ni. „Ale existuješ,“ dodá. Všichni mlčí. „Vtip. To byl vtip… Myslím… Ne?“ Úplně všechno, co řekne, musí vysvětlovat, osvětlovat. Ve svém vlastním domě, do prdele. Až když zazvoní zvonek, vzpomene si, že má přijít doktor, a v tu chvíli ji zaplaví radost, že je v domě tolik lidí. Zrovna teď. Mluvíte o tom s lidmi? Bude spokojený.
100 Zizen sazba.indd 100
12.12.2014 11:00:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202171