14. Středa 11. září, čtvrtek 12. září
Tess. Jsem na cestě. Určitě už spinkáš. Nikdy se ti nesmí stát nic zlého, slib to mamince. Auto je jako kokon. Nisseho Perssona odvezli do cely. Tentokrát řídila Malin. A brzy už Karin stojí v hale ve svém bytě na ulici Drottning gatan. Je jedenáct hodin a ona v celém těle cítí touhu a stesk. Vy platí Rebece pět set korun. „Spí u tebe v posteli. Přála si to.“ „To je v pořádku.“ „Myslela jsem, že ti to nebude vadit.“ Rebeka si vezme bundu a pokyne Karin na rozloučenou. Karin jde do ložnice. Tessiny vlasy, rovné a černé jako smola, rozhozené na bělostném povlečení. Karin usedne na kraj postele. Trochu poodhrne přikrývku. Prohlíží si ze strany obličej své dcery, obočí, oční víčko a dlouhé řasy. Hladí ji po tváři. „Maminka už je tady,“ šeptá. „Už jsem tady.“ Ello. Kde můžeš být? Malin leží v posteli ve své ložnici, snaží se usnout a ta otázka se v ní vzdouvá jako vlna. / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202168
Zmítá se, jako by ji ta vlna unášela. Táhne ji pryč, laská ji, ale zároveň ji drží nad hladinou spánku. Tvé rodiče někdo zavraždil. S téměř nepředstavitelnou odhodlaností. Možná člověk musí být chorobně odhodlaný, aby dokázal někoho zavraždit. Musí po něčem bezmezně toužit. I já jsem zabíjela, uvědomí si Malin. Ve službě. Abych zachránila svou dceru. Moc odhodlání jsem k tomu nepotřebovala. Když na to přišlo, bylo to stejně přirozené jako dýchání, jako mrkání. Peter. Postel je široká a prázdná. Musí stačit, že ji plní naše láska. Je dost velká i bez dětí. Nezavolal. Obvykle přece volá. Ale teď už je pozdě. Teď chce Malin jenom spát. Odpočinout si od té obrovské vlny, na které se s ostatními členy vyšetřovacího týmu budou zmítat i zítra. Sven Sjöman stojí doma v kuchyni a dopíjí šálek čaje. Tu a tam se přiměje kousnout do chleba s dlouhozrajícím sýrem. Jeho žena spí nahoře, v prvním patře jejich vily, on se nechává objímat nocí a vychutnává si okamžik ticha. Jejich vztah je silnější než kdy dřív. Ne po fyzické stránce, ale mají to nejdůležitější — přátelskou lásku, která je nezbytná, aby se celoživotní manželství dalo označit za šťastné. Když Sven onemocněl rakovinou prostaty, jako by to jim obě ma poskytlo důvod k zamyšlení. Jako by se oba zastavili, zhodnotili své životy a náhle pocítili nezměrnou vděčnost za to, co mají. Mají jeden druhého. Obyčejný, ale hezký společný život. Děti a vnoučata, se kterými se vídají tak akorát. / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202168
Dům, kde spokojeně bydlí. Možnost zajet si na dovolenou. Za pár let je oba čeká důchod. Sven se totiž rozhodl: bude pracovat stejně dlouho jako Ulla. Nechce se změnit v mrzutý stín muže, který se rozčiluje kvůli hloupostem, zatímco je jeho manželka v práci. Ukousne si obloženého chleba. Ta ztracená holčička. Náhle se v něm probudí zkušenosti získané celoživotní prací u policie. Kuráž, pochybnosti. Tohle zvládneme, ale musíme pracovat rychle. Jinak by se z toho vrah mohl vyvléknout. A copak bychom s tím mohli žít? Jak by s tím mohla žít ta ulice, čtvrť, město, kraj, země, celý svět? Musíme to dítě najít. A vraha — nebo vrahy — taky. To je náš úkol. Zítra se k nám připojí nová posila. Bývalá volejbalová mistryně Elin Sandová. Prospěje nám to, ve vyšetřovacím týmu to chce čas od času čerstvý vítr. Sven dojí zbytek chleba, cítí, jak mu křupe mezi zuby a jak ho na patře pálí slaná chuť sýra. Myslí na Malin, přemítá, jestli už spí. Nelíbí se mu, jak v posledních měsících vypadá. Působí vystresovaně, ztrápeně, tak trochu duchem nepřítomně. Něco s tebou není v pořádku, Malin. Seber se. Musíš se sebrat, Malin. Bez tebe to nezvládneme. Já tedy určitě ne. Johan Jakobsson leží vedle své manželky v posteli v řadovém domku ve čtvrti Linghem. Spí na zádech a hlasitě chrápe, ale on ji nechá. Ví, že i tak sám brzy usne. Ačkoli nechce, myslí na zmizelou holčičku. Na její zavražděné rodiče, na sebe a na své vlastní děti. Cítí, že je to všechno moc blízko, vždycky je to nějak příliš blízko. A právě proto má rád svou práci: dohledávání informací. / 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202168