97
Zázračná esence
nevběhla do domu. Pak se v předklonu opřela o kolena a rychle dýchala. Když se za ní ozvalo bouchnutí, ohlédla se a viděla, jak Samuel zavřel dveře na zahradu a skrze jejich skleněnou plochu znepokojeně vyhlíží ven. Napřímila se a ještě se celá třásla, když se zeptala: „Co to bylo?“ „Já nevím, Faith. Nějaké větší zvíře, asi. Vlk, zdivočelý pes... běhá jich tu plno,“ odpověděl zadumaně a nespouštěl oči ze zahrady. „Tak blízko lidí? Nenapadlo mě, že by se odvážili tak blízko k obydlím.“ Udivilo ji to. „Když jsou hladoví, dělají to docela běžně. Jdou po domácích zvířatech a tak,“ vysvětlil a v jeho hlase zaslechla stopy výčitky, když dodal: „Přece jsem ti povídal, že okolní lesy jsou nebezpečné.“ „Pamatuju si na to, jen jsem myslela, že myslíš ty lesy dál odsud, od civilizace,“ ohradila se a shrnula si vlasy z obličeje. „No jo, tak promiň. To já jen, že jsem... měl strach.“ „Taky jsem se bála, když se to v tom křoví začalo hýbat,“ přiznala se. „Myslel jsem strach o tebe,“ upřesnil, ale nedíval se na ni. Ještě pořád bloudil pohledem po okolí. Jeho slova ji nezaskočila tak moc jako příjemný pocit, který v ní vyvolala. „Zítra ti poseču trávu na zahradě, aby se nic nemohlo nepozorovaně přiblížit k domu,“ poznamenal. „Dobře, díky,“ vyhrkla a vděčně mu stiskla ruku. Přitom Faith ucítila něco zvláštního. Znovu se ocitla v té podivné mlze, která ji obklopila pokaždé, když měla vidění. Tentokrát ale nespatřila žádný výjev. Byl to jenom takový pocit, který se jí zmocnil, jako by běže-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202130
98
Martina Wolfová
la, hrozně rychle, do kůže ji přitom divoce šlehal vítr a všude kolem voněl les... „Faith, co se děje? Něco jsi viděla?“ tázal se starostlivě, když spatřil její nepřítomný výraz. Když od něj váhavě odstoupila, jako by ho polil ledovou vodou. Ztuhl, přikrčil se a čekal na to, čeho se neustále tolik obával. Že Faith rozpozná jeho podstatu a začne ho nenávidět... „Ne nic, jen jsem měla takový divný pocit, jako bych běžela šílenou rychlostí někde v lese...“ Samuelovo obočí vyletělo nahoru a na tváři se mu objevila úleva. „Vždyť taky jo, co to podle tebe před chvílí bylo?“ „Jenže tohle bylo, jako bych běžela já a zároveň jsem to nebyla já...,“ zamumlala, než se posadila do křesla. „Byl to prostě takový divný pocit, nic víc.“ Samuelovi bylo bohužel jasné, že to bylo trochu víc než pouhý pocit, rozhodně ale proti jejímu vysvětlení nic nenamítal. Pořád v něm nepřestával doutnat vztek, když si uvědomil, že Jonathan za Faith skutečně stále ještě slídí. Na druhou stranu mu tím vlastně nahrál do karet a pomohl mu najít řešení jeho vlastních obav o tuhle dívku. Posadil se naproti ní na pohovku a opatrně ji vzal za ruku, aby tak umocnil působení svých slov. Když se neodtáhla ani nijak podivně nezatvářila, uklidnil se s vědomím, že u něj nic nevidí, a vážným hlasem spustil: „Faith, chtěl bych tě o něco požádat. Bude to znít možná trochu přehnaně, ale... Věříš mi?“ „Když ne tobě, tak komu, Same? Jak jsi sám řekl, jsi jediný přítel, kterého mám,“ odpověděla okamžitě, i když se tvářila trochu zaraženě. „Jsi jediný, kdo ví, že jsem zrůda, a přesto dokážeš vydržet v mé přítomnosti.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202130
99
Zázračná esence
Vzpomněla si na babičku a píchlo ji u srdce. Jestlipak Sarah ví, co jsem zač? „Ty nejsi zrůda,“ zdůraznil nepatrně zájmeno a nevědomky jí prsty pohladil po hřbetu ruky, jako by ji tím chtěl uchlácholit. „Jsi příliš laskavý,“ potřásla hlavou. „Tak ven s tím. Co pro tebe můžu udělat?“ Nervózně polkl, než ji požádal: „Zítra se po práci nevracej do Sawmillu. Zůstaň někde v Double Springs, u kamarádky, kolegyně, nebo tak, ale nesmíš se vrátit domů.“ „Cože?“ užasla a stáhla ruku z jeho dlaně. „A to jako proč?“ „Dělá mi starosti to zvíře, Faith. Jak se tu ochomýtá, nelíbí se mi to... Myslím si, že bude lepší, když si na ně počíhám...,“ začal lhát, protože pokud ji chtěl ochránit, nic jiného mu nezbývalo. „Ale kvůli tomu snad nemusím být mimo, ne? Můžu být tady uvnitř, zatímco ty budeš venku. Když už se do toho tedy chceš pustit...,“ namítla pochybovačně. „To bys sice mohla, ale já bych byl radši, kdybys tu nebyla... Bude to tak všechno snadnější. Ten zdivočelý pes –“ nechtěl se nechat zviklat. „Houby zdivočelý pes!“ přerušila ho ostře a zamračila se. „Musí to být něco jiného, když mě chceš mít za každou cenu mimo město. Co je to za zvíře?“ Samuel nevěděl, co odpovědět, a jeho bezradnost jí napověděla. „ Je to vůbec zvíře, Same?“ A když ani teď neodpověděl, vstala z křesla a postavila se k oknu, ze kterého předtím sledoval zahradu. „Co je tam venku, Same? A pověz mi pravdu. Nesmíš mi lhát, Same, ty ne...“ Na konci její hlas zhrubl potlačovanými emocemi. „Nechci ti lhát,“ pronesl tiše. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202130