plavba smrti
97
Prošly branou z tepaného železa, která byla příliš okázalá a ozdobná a na Island se nehodila. Za ní pak vedla dlážděná cestička k domu, jenž stál přímo u moře. „Ne, nejspíš ne. Určitě si ale nebude chtít připomínat minulost, kdy neměla tak honosný barák. Tehdy totiž bydlela s dcerou ve věžáku se sociálními byty. A pracovala v kiosku za rohem.“ „To si tedy důkladně polepšila,“ zašeptala Tóra, neboť se už ocitly před vchodem do domu. „Nezapomeň se jakoby mimochodem zmínit, že její dceru znáš. A mluv o ní hezky. Tvař se jako její největší fanynka.“ Bela si odfrkla, ale neprotestovala. Po každé straně domovních dveří stál obrovský bílý květináč z betonu. Uschlé zbytky květin z loňského léta trčely ze suché hlíny a chrastily ve větru. Ke stylu tohoto domu by se víc hodili dva lvi. Tóra zazvonila a ještě stihla dodat: „Jinak nebudeš smět v kanceláři dělat nic jiného než nosit starý papír do kontejneru.“ „To má být výhrůžka?“ Na to už Tóra nestačila nic odpovědět, protože dveře se otevřely a přivítala je žena, zřejmě Karítasina matka. „Ach, pojďte rychle dál. Táhne tady tak, že mi snad všechno uletí z domu.“ Gestem opálené, vrásčité ruky plné prstenů, je zvala dovnitř. Prsteny nevypadaly moc draze, ale Tóra to nemohla dobře posoudit, protože klenotnickým zbožím neoplývala. „Právě jsem kouřila u okna, když jste zazvonily. Tak pojďte, pojďte dál.“ Tóra s Belou za sebou rychle zavřely dveře. Načež všechny tři stanuly v poměrně malé předsíni, ve které příchozí jen těžko mohl svléknout kabát, aniž paní domu neuhodil do obličeje, čehož se Tóra obávala. Nešťastný začátek mohl všechno pokazit. „Moc pěkný dům,“ poznamenala, když následovala jeho majitelku do obytné části. Nebyla sice zařízena po-
PLAVBA SMRTI_TISK.indd 97
14.11.2014 10:58:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202129
98
yrsa sigurđardóttir
dle jejího gusta, ale mnozí lidé za vrchol dobrého vkusu považují zlacení a plyš. V chodbě a obývacím pokoji bylo plno příručních stolků, váz, obrazů, poliček a deček a Tóru jal soucit s tím, kdo to vše musí oprašovat. A že to už bylo třeba. Snažila se hledět někam jinam, aby nepůsobila nezdvořile. Asi sem už žádná pomocnice v domácnosti nechodí uklízet – což bylo dost pravděpodobné, pokud matčin příjem závisel na blahobytu její dcery. „Posaďte se, prosím. Přinesu kávu.“ Paní domu vyšla z pokoje a Tóra s Belou se rozhlížely kolem sebe. Tóra mohla z asistentčiny tváře vyčíst, že ani jí se nábytek a všechny ty lapače prachu nelíbí. Bela dokonce lehce ohrnula horní ret, jako by ucítila něco nepříjemného. Sotva někde existoval byt, do něhož by se hodila méně. Hleděla na fotografie, které ukazovaly Karítas buď samotnou, nebo s jejím mužem – výlučně snímky z doby, kdy už se přivdala do světa boháčů. Žádná nebyla z jejího dětství nebo dospívání, na to zřejmě vzpomínat nechtěla. „Tady to je.“ Hostitelka přinášela stříbrný podnos s květovanými porcelánovými šálky, bachratou kávovou konvicí, konvičkou na mléko, cukřenkou a malou stříbrnou lžičkou. „Smím vám nabídnout trochu kávy? Sama si nutně potřebuji kapku dát, snažím se to ovšem omezit kvůli vysokému tlaku.“ Nalila Tóře i Bele, které na její proud řeči reagovaly jenom pokyvováním, a sama si také šálek dopřála. „Která z vás je vlastně Tóra?“ „Já,“ vyhrkla Tóra až příliš chvatně a hlasitě, protože za žádnou cenu nechtěla být považována za Belu. „To já vám telefonovala. A tohle je Bela. Pracuje v naší kanceláři.“ Hostitelka podala Bele ruku. „Těší mě. Říkejte mi prostě Beggo.“ Potom se na Belu zkoumavě zahleděla. „Připadáte mi nějak známá, je možné, že bychom se už někdy setkaly?“ „Jako dítě jsem bydlela ve stejné čtvrti jako vy. Karítas
PLAVBA SMRTI_TISK.indd 98
14.11.2014 10:58:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202129
plavba smrti
99
se mnou chodila do stejného ročníku ve škole. Možná se známe odtud.“ Begga náhle zneklidněla a zdálo se, že na svůj dřívější život nechce vzpomínat. Tóra si v duchu vynadala, že na tuto možnost nepomyslela. „Bela mi vyprávěla, jak dobře si na vaši dceru vzpomíná, musela být neuvěřitelně půvabná. A je samozřejmě i dnes,“ dodala. Paní domu se poněkud uvolnila. Na rozdíl od Bely, která byla pořád zahloubaná. „Karítas byla vždycky nápadně krásná. Už v kojeneckém věku vypadala jako andílek.“ Její matka se při té vzpomínce usmála. Rtěnka, kterou určitě zvolila jenom kvůli návštěvě, jí zvýraznila drobné vrásky kolem rtů, což ji dělalo starší. A přestože se rozhodně nedalo říct, že dcera vypadla matce z oka, přece jen tady jakási podobnost byla, především kolem očí. Rysy matčiny tváře nebylo ovšem snadné vypátrat, neboť se přehnaně líčila. Patrně byla v mladých letech královnou krásy a nedokázala se vyrovnat se stářím. Nohy měla ovšem stále štíhlé a atraktivní, čehož si byla jistě vědoma, a tak nosila sukni jenom po kolena a boty na vysokém podpatku. Pro tuto příležitost to ale nepůsobilo přiměřeně. Ostatní části jejího těla totiž v porovnání s nohama vyhlížely poněkud otyle. „Nedokážu popsat, jak moc ji postrádám. Jsme si nesmírně blízké. Byly jsme navyklé vystačit si samy. Její otec s námi nikdy nežil. Proto se navzájem potřebujeme. Asi se lépe cítíme jako nejlepší přítelkyně než jako matka a dcera,“ prohlásila Begga, ale kdo ví, zda to nebylo spíše zbožné přání než realita. „Tomu věřím.“ Tóra se usmála. „Bydlí dcera u vás, když je na Islandu?“ „Ano, zpravidla. Když přijede sama. Dům je jejich společným majetkem. Bydlím tu vlastně jen proto, abych jim prokázala laskavost, jinak by ho každou chvíli někdo vy-
PLAVBA SMRTI_TISK.indd 99
14.11.2014 10:58:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202129