českého muzikanta s plavými vlasy. Takhle dobře mě ukryl do člověka, který mi nebyl vůbec podobný, abych mu nemohl vyčítat, že mě zneužil jako předobraz literární postavy. Jako většina Čechů měl Vávra během války ve tváři korektní, blíže neproniknutelný výraz, píše Werfel a pokračuje: Je to český nacionalista, který chtěl válku ukončit defenestrací celého Rakouska. Poněvadž na co jiného Češi myslí od rána do večera? Můj ateliér Werfel popsal celkem věrně. Nejvíc ho samozřejmě zaujaly slepice, které hlídal za zvláštní přepážkou, ohrazující část velkého ateliérového prostoru, velký a zachmuřený kohout sedící na Vávrových prsou. Slepice tupě zobaly zrní. Ale kohout za košilí byl ve střehu: pozorně naslouchal všem debatám o novém světě. Všechno bude nové. Hlavně jazyk. Nová slova pro staré věci. Brzy se dostaví i nové věci. Kohout nespouštěl z řečníka oko. Ke kurníku přicházel vyslanec z Ruska. V černém svetru, vojenských kalhotách a ovinovačkách. Byl to řečník z náměstí. Křičel na nás přes kurník, že otázka umění není na pořadu dne. Řešíme teď převzetí moci. Revoluce není žádná báseň ani článek ve futuristickém časopise… Je to integrální rovnice! Slepice přestaly zobat. V románovém kurníku jsme schovávali letáky s prohlášeními, jejichž prostřednictvím jsme hodlali vyhlásit rudou republiku. Z kohouta se stal strážce revolučního pokladu. Popíjeli jsme kořalku: vhodný nápoj pro zteč a revoluce. Kohout nesnášel alkohol, opustil moje prsa a vydal se ke kurníku. Z maďarských vlajek, které soused, maďarský nacionalista, vyvěšoval při oslavách c. k. říše, jsme vytrhávali ty správné kusy látky a označovali jsme s nimi naše rukávy a čepice, abychom vypadali jako zástupci nové, rudé republiky. U kurníku jsme přišli na nápad, že nejdříve ze všeho musíme založit Rudou gardu jako jádro revoluce. To jádro jsme my, napsal Werfel. Můj chytrý Apollón poznal, že události dostaly správný spád: už nespal za košilí, ale na mé hlavě. Z mého čela si udělal bidýlko v kurníku. Jednou v noci přišla policie. Werfel u toho samozřejmě nebyl. Byl s Almou. A stejně o té události napsal ve své knížce jako očitý svědek: Šílený stínový tanec za oknem ateliéru. Vávra s kohoutem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202123
na hlavě, pták bezděčnými, neobratnými pohyby křídel vyrovnává balanc, jeho černé tupé oči žhnou bíle a zle: dveře ateliéru otevřeny, všude po podlaze buřičské letáky, na podlaze střepy láhve, Vávra tančí místností, z okna volá: Ať žije revoluce! Policista zavolal inspektora. Situaci zachránil Kisch, když se dostavil v převleku za hejtmana. Románový výmysl. Podle Werfela zadržel hejtman Kisch inspektora na ulici. Ve skutečnosti inspektor zůstal na ulici a jen pohrozil pěstí do okna. Nechtělo se mu lézt po schodech do podkrovního ateliéru. Apollónův konec si jistě umíte představit, skončil jako všichni vídeňští kohouti. Slepičí (kohoutí) polévka v prvních dnech po válce byla opravdu božským pokrmem.“ I Mortonův nejslavnější kohout Bissi III. z románu The Forever street ukončil svůj život v hrnci na polévku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202123
13 DVĚ MĚSTA — VÍDEŇ KONTRA PRAHA Haškův román patří svým způsobem k habsburské literatuře. Třebaže nevraživě, trpce a bez nitky lítosti, přece líčí agonii říše, finis Austrie, rozpad Kakánie čili slovy Musilovými — už zaniklého a nepochopeného státu, jenž byl v tak mnohém příkladný a nedostalo „se mu za to uznání“… A N G E L O M A RIA R IPPELIN O
Vídeň je vybudovaná jako divadlo, má jeviště a hlediště. Jevišť je několik, Vídeň je souostroví jevišť obtékané hledišti. Každé jeviště tvoří ostrov domů: jeviště Hofburg, Arsenal, Belveder, Radniční čtvrť, Schwarzenberské náměstí. Ostrov obklopují ulice a parky… V každém imperiálním městě musíte mít z oken rezidencí výhled ven, do volného prostoru, neboť co jiného říše je než prostor, ze kterého pozorovatele jímá závrať? Máte výhled na náměstí, do široké ulice nebo se aspoň před vámi otevírá výhled do parku. A naopak zvenku musí být zřetelná monumentálnost domu, ze kterého vládnete. Jinak se vládnout nedá. Vládnout s přehledem. K tomu potřebujete velké domy, nejlépe soustavy domů s obrovskými nádvořími, velká náměstí a široké ulice. Jen v široké ulici se dají uspořádat průvody, na rozlehlém náměstí lze oslavovat panovníka nebo Vůdce, na velkém nádvoří se mohou sešikovat vojenské oddíly. Jen na obrovském prostranství se odehrávají monumentální bitvy. Impéria umírají partyzánskou lstí v úzkých uličkách, v tmavých dvorcích a lesním křoví: Římané by o tom mohli vyprávět. Vídeňská Ringstrasse s honosnými domy postavenými ve všech možných historizujících slozích jako by chtěla obsáhnout všechny epochy, a Vídni tak dát šanci stát se hlavním „všeobjímajícím“ německým městem, a to i po bitvě u Hradce Králové, prohrané
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202123