„Co ty jsi to za vola, člověče. A co se tak ksichtíš? Zase jsi chlastal?“ „Nemám za co.“ Nikolaj Ivanovič si nechtěl kazit náladu, a tak jen mlčky pokrčil rameny, poručil přinést vodku a něco na zub a nechal sluhu zatopit v kamnech. „A tohle je co?“ ukázal kapitán na pestře malovaný čajový šálek, jednoznačně majetek Kukuškina, který přinesl spolu s karafou vodky a sardinkami. „To má bejt štamprle?“ kapitán stočil oči k zemi. „Ano, pane.“ „Hlupáku. Puč si od bytný.“ Zatímco se sluha, sedící na bobku, pachtil u kamen a s rukama celýma ožehlýma podpaloval březovou kůrou vlhké, na okrajích sněhem pokryté dříví, Nikolaj Ivanovič důkladně promýšlel plány na zítřejší večer. Nadcházející svátek od něj vyžadoval něco slavnostního, a o zítřejším Štědrém dnu se kapitán rozhodl uspořádat pijatyku, která, už co do spousty pití, evidentně nebyla určena pro slabé pohlaví. Se slabým pohlavím kapitán ostatně už dávno nepočítal, neboť dámy od vojska, s kterými byl nucen mastit karty, za ženy nepokládal, a jiné potkat nemohl. Kapitán sepsal seznam vín a lahůdek a s jistým pocitem uspokojení jej předal sluhovi, který místo očekávaného nadšení odpovídal jako papoušek „ano, pane“ a „provedu“, ale čím víc „prováděl“, tím byl výraz jeho očí roztržitější a zachmuřenější; kapitán by řekl, že v nich dokonce prosvítá ironie - kdyby ovšem jistojistě nevěděl, že Kukuškin je hlupák a ironie není mocen. Nákupy byly za deset rublů, ale kapitán měl jen pětadvacetirublovou bankovku, a tak ji sluhovi dal. Nikolaj Ivanovič stále ještě neztrácel naději, že Kukuškina probere a probudí v něm aktivnější přístup k životu, tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202121
mu přinesl stopečku vodky, což vysvětlil tím, že venku mrzne. Kukuškin se pokřižoval, vodku vypil, ale nehekl, neodplivl si a nepoděkoval, jak bylo jeho dobrým zvykem, jen si rty otřel tak zarputile, jakoby z nich chtěl smazat cejch své potupné poslušnosti. Za pár minut hlučně bouchly kuchyňské dveře. Co mu to zas přelítlo přes nos? pomyslel si kapitán. Byl to takový celkem normální chlápek, ale teď nějak úplně zjankovatěl; předevčírem byl dokonce drzý. I bytná si na něj stěžuje. Ale čert ho vem. Radši budu myslet na to, jak pěkně a vesele proběhne zítřejší večer. Když Nikolaj Ivanovič vypil ještě dvě sklenky vodky, prošel se po pokoji a pohlédl na zamrzlé okno, z jehož parapetu už začala stékat voda, vzal malou bedýnku a posadil se na ni u praskajících a syčících kamen. Z otevřených dvířek na něj vanul žár. Sykot utichl a lenivě se prohýbající žluté jazyky plamene olizovaly ohořelá polena. Od doby, co Nikolaj Ivanovič takhle na bedýnce seděl u kamen prvně, uběhlo už dvacet let. Právě v té době uvízl v tomto odporném městečku a u této nešťastné jednotky, kde jsou všichni tak zapšklí a hodnostní postup tak strašně zdlouhavý. To ještě neměl pleš a tenhle rudý odulý obličej. Tehdy jinak mluvil i oheň, co příjemným žárem polévá tvář. Tehdejší jeho jazyk byl méně srozumitelný, než ten dnešní; byl to hloupý a směšný jazyk. Mluvil o akademii, kam Nikolaj Ivanovič půjde studovat, tiše a tajemně šeptal o jakési krásné a hodné dívce, která se do něj zamiluje, kreslil živé scény veselého hlučného plesu, kde urostlý důstojník s upnutým pasem svižně klepe nohou do taktu mazurky a vede duchaplnou a zajímavou debatu. Tanec… Vždyť je to k smíchu, tenhle tanec…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202121
Nikolaj Ivanovič obhlédl své zakulacené břicho, a když si představil sám sebe, jak tancuje a konverzuje s mladou slečnou, usmál se. „A cožpak mi teď není dobře? Namouduši je!“ namítl kapitán komusi a na důkaz, že se má dobře, vypil ještě sklenku vodky, ale ke kamnům si už nesedl. Přecházet po pokoji se zdálo moudřejší. Napadaly ho myšlenky obyčejné, pokojné a lenivé: o tom, jak Žid Abramka zničil poručíkovi Iljinovi lakované holínky, o tom, kolik bude dostávat peněz, až bude velitelem roty, a že náčelník finančního je dobrý člověk, přestože je to Polák. V posledních letech si Nikolaj Ivanovič musel stůj co stůj dokazovat, že si žije tak, jak se žít má. Ale dokud si kapitán nepořídil mocného spojence, karafu, důkazy nalézal jen stěží. Když do sebe po ránu obrátil dva tři panáky vodky, všechno najednou bylo jasné, srozumitelné a jednoduché. Špinavý, prázdný pokoj neděsil svou bídou; nikdo si také nevšiml toho, že on sám je najednou nepořádný a líný: prádlo si nevyměňuje celý týden, nechce se mu čistit si nehty, a když už si toho sám někdy všiml, vyvrátilo se to rozumnými důvody: Však si stejně žádnou nenamlouvám! Snazší vlastně bylo sloužit jen tak, aby se neřeklo; a vlastně mu moc nevadilo ani to, že je v padesáti jen štábní kapitán, zatímco z jeho ročníkových kamarádů byli už plukovníci nebo generálové. Přestávala ho sžírat zbytečná lítost, že čtvrtstoletí promarnil nesmyslným vojenským drilem a že v té bezduché štvanici za zítřejším dnem postupně po kouscích poztrácel duši. Před Nikolajem Ivanovičem se vlnila lehká, příjemná mlha a zastírala před očima všechno to, co není čtvrtá rota
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202121