šance nevypadalo. Pak jsem ale předvedl parádu. Posunul jsem si míč patičkou, pokračoval k bráně a poslal střelu přímo do sítě. Pane bože, bylo to jako šok — následovala exploze, je to tady! Gól jsem oslavil na kolenou, zatímco celý stadion skandoval „Zlatan, Zlatan, SuperZlatan!“ a podobné pokřiky. Po tom gólu jsem měl pocit, jako bych na hřišti létal. Předváděl jsem jednu skvělou kličku za druhou a v deváté minutě druhého poločasu jsem dostal další povedený pas od Søren sena. Byl jsem na pravém křídle a řítil se k brankové čáře. Střela nepřipadala v úvahu, v žádném případě, všichni si říkali: Přihraje, bude centrovat. Ale já přesto vystřelil. Z toho nemožného úhlu jsem poslal míč do brány, diváci byli u vytržení. Pomalu jsem šel po hřišti s rukama doširoka rozpřaženýma — a jaký jsem nasadil výraz! Tohle je síla! Tady mě máte, vy parchanti, co jste si jen stěžovali a chtěli mě přimět, abych s fotbalem skončil. Byla to pomsta, byla to hrdost, a úplně vidím, jak všichni ti, kdo tvrdili, že 85 milionů je příliš, teď brali svá slova zpět. A nikdy nezapomenu na novináře po zápase. Atmosféra byla elektrizující. Jeden z nich se zeptal: „Když teď vyslovím jména Anders Svens son a Kim Källström, co mi k nim řeknete?“ „Řeknu vám Zlatan, Zlatan,“ a lidé se smáli. Když jsem pak vykročil do jarního večera, stál tam můj kabriolet Mercedes. Bylo to úžasné. Trvalo mi dlouho, než jsem se k autu dostal. Všude byly děti, které chtěly autogram, takže jsem strávil věčnost, než jsem se všem podepsal — muselo se dostat na všechny, to bylo součástí mé filozofie. Musel jsem na oplátku taky něco vracet. Až poté jsem nasedl do svého nového auta a mohl odjet, zatímco fanoušci ječeli a mávali památníčky. Bylo jich tam opravdu hodně. A to zdaleka nebyl konec. Byl to teprve začátek. Druhý den vyšly noviny, a co byste řekli? Psalo se v nich něco?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202059
Bylo toho v nich zatraceně hodně. Když jsme tehdy vyletěli z Allsvenskanu, údajně jsem řekl: „Chci, aby na mě lidé zapomněli. Nikdo by neměl vědět, že vůbec existuju. A až se pak vrátíme zpátky, udeřím na hřišti jako blesk,“ a novináři ten citát někde vyhrabali. Stal se ze mě blesk, který udeřil. Najednou jsem byl ten nejúžasnější, a dokonce se ve Švédsku začalo mluvit o Zlatanově horečce. Byl jsem všude, ve všech typech médií, a říkalo se, že si o mně nečetly jen děti a mládež. Četly si o mně i starší dámy na poště, staří chlapi v obchodě s alkoholem, a dokonce jsem slyšel vtipy jako: „Ahoj, jak se máš? Jak se ti daří?“ „Myslím, že jsem chytil Zlatanovu horečku.“ Byl jsem v sedmém nebi. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Nějací kluci dokonce nahráli písničku, která se pak rozšířila po celém Švédsku. Hrála se všude. Lidé si ji dokonce dávali jako vyzvánění do mobilu: „Ó hej, Zlatan a já, jsme ze stejného města,“ zpívali si. Chci říct — jak se s něčím takovým vyrovnat? Lidé si o vás i zpívají. Jasně, mělo to i svou druhou stránku, což jsem poznal v našem třetím zápase v Allsvenskanu. Byl 21. duben a hráli jsme ve Stockholmu na hřišti Djurgårdenu. Djurgården společně s námi sestoupil do Superettanu a také se zároveň s námi vrátil zpátky — Djurgården soutěž vyhrál, my skončili druzí. A abych byl spravedlivý, opravdu nás v Superettanu převálcovali, nejprve 2:0 a pak 4:0, takže z tohoto pohledu rozhodně měli psychologickou výhodu. My jsme ale v prvních dvou zápasech porazili AIK i Elfsborg shodně 2:0, a navíc — Malmö FF mělo mě. Všichni skandovali: „Zlatan, Zlatan!“ — byl jsem tématem žhavějším než sopečná láva, a dokonce se povídalo, že na tribuně seděl Lars Lagerbäck, trenér švédské reprezentace, který mě přijel sledovat. Samozřejmě teď bylo i více naštvaných lidí: Co je, sakra, na tom chlapovi tak zvláštního? Jeden z bulvárů udělal rozhovor
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202059
s obránci Djurgårdenu. Vzpomínám si, že šlo o tři urostlé borce, kteří na prostřední dvojstraně pózovali se založenýma rukama pod titulkem „Máme v plánu zastavit mediální bublinu jménem Zlatan“. Myslím, že jsem tehdy na hřišti očekával opravdu nepřátelskou atmosféru. V sázce bylo renomé, takže se samozřejmě čekalo nejrůznější znervózňování soupeře. Přesto když jsem nastupoval na hřiště stadionu ve Stockholmu, stále jsem cítil mrazení v zádech. Z fanoušků Djurgårdenu sršela nenávist; pokud to nebyla nenávist, šlo přinejmenším o tu nejhorší psychologickou hru, jakou jsem kdy zažil: „Nesnášíme Zlatana, nesnášíme Zlatana!“ ozývalo se všude kolem mě. Celá aréna mě popichovala, slyšel jsem i pár dalších pokřiků a spoustu sprosťáren o sobě a své matce. Nikdy jsem nic takového nezažil, ale svým způsobem jsem to chápal. Fanoušci nemohli vběhnout na hřiště a sami hrát, tak co jiného jim zbývalo? Zaměřili se na nejlepšího hráče soupeře, snažili se mě zlomit. Myslím, že je to normální. Tak už to ve fotbale chodí. Ale tohle překročilo únosnou mez, naštval jsem se. Však já jim ukážu, říkal jsem si, a do jisté míry jsem hrál víc proti divákům než proti samotnému soupeři. Ale stejně jako v zápase proti AIK i tentokrát mi chvíli trvalo, než jsem se dostal do zápasu. Soupeři mě dobře obsazovali. Přisály se na mě ty pijavice z novin a Djurgården prvních dvacet minut dominoval. Zrovna jsme tehdy koupili hráče z Nigérie. Jmenoval se Peter Ijeh a provázela ho pověst vynikajícího kanonýra. O rok později se stal nejlepším střelcem ligy. Ale v tuhle chvíli byl ještě v mém stínu. I když, kdo nebyl? Ve 21. minutě dostal přihrávku od Daniela Majstoroviće, našeho stopera, který se později stal mým dobrým přítelem. Peter Ijeh dal na 1:0 a v 68. minutě pak poslal krásnou uličku Josephu Elangovi, dalšímu Afričanovi, kterého jsme před sezonou koupili. Elanga vyhrál souboj s obráncem a zvýšil na 2:0. Diváci
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202059