Gustafa Gründgense vykreslil jen s nepatrnou fabulací jako oportunistický prototyp přítomnosti. Ale že noviny knihu inzerovaly titulkem „klíčový román“ a se jménem Gründgens otiskly hned i klíč, to bylo přece jen poněkud trapné. A že Klaus Mann na nátlak svého přítele a nakladatele Fritze Landshoffa tuto trapnost nezměrně rozšířil telegramem, v němž všechno odvolal a všechny proti sobě popudil. „Můj román není klíčový román. Hrdina románu je smyšlená postava bez vztahu ke konkrétním osobám. Klaus Mann.“ Očividně svůj román zprvu zamýšlel jako pomstu, před vydáním jej dryáčnicky inzeroval a nakonec to celé bezbranně dementoval — pro zkušené spisovatele tady u stolku v kavárně Flore to byla až příliš naivní drzost. Přitom ho vlastně všichni měli rádi, toho horlivého, citlivého, pohledného syna Thomase Manna. Jenže své knihy píše poněkud chvatně, nechává se příliš rychle strhnout k nadšení. Horká hlava, bojovník, ale na patos jeho knih a především románu Mefisto, který stále ještě na pokračování otiskují pařížské exilové noviny, se prostě nadává moc dobře. A pouze Stefan Zweig vyzývá Kestena, který spílá jako utržený ze řetězu, aby to svému příteli Mannovi řekl osobně. Ten to neudělá a Zweig zřejmě také ví proč. Neboť hlavním důvodem, proč se Kesten nyní tak pošklebuje přítelově nešikovnosti, je především skutečnost, že kniha, kterou Klaus Mann napsal, je vlastně jeho kniha. Všechno, nápad, příběh, postavy, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202058
to všechno Kesten před dobrým půl rokem navrhl Klausi Mannovi jako námět na knihu. A ten to také v zuřivé rychlosti napsal, pochopitelně zase příliš rychle, domnívá se Kesten, napůl nesouhlasně, napůl závistivě. Nejde mu do hlavy, jak kvapně Mann celý příběh hodil na papír. A že teď svou rozpustilostí, lhostejností, dobře míněnou naivitou úspěch celku zpochybňuje. Patnáctého listopadu 1935 napsal Kesten Klausi Mannovi z Amsterdamu následující: „Jelikož mi Landshoff řekl, že hledáte látku pro svůj nový román, a jelikož jsem pro svůj vlastní román vymyslel to či ono, napadlo mě, že zatímco já bych danou látku zpracoval velmi špatně, vy byste to naopak udělal velmi dobře. Abych to zkrátil, domnívám se, že byste měl napsat román o homosexuálním kariéristovi ve třetí říši, a na mysli mi vytanula postava Vámi již umělecky zpracovaného (jak mi bylo řečeno) intendanta státního divadla Gründgense (název: Intendant). Nemám přitom na mys li, že byste napsal satiru z prostředí vrcholné politiky, nýbrž téměř nepolitický román po vzoru Maupassantova věčného Miláčka, který pomohl již Vašemu strýci objevit ‚zemi zaslíbenou‘. Takže žádný Hitler a Göring a Goebbels jako románové postavy, žádná agitační propaganda, žádní komunističtí ‚syslové‘, žádné münzenbergiády, nýbrž například zavraždění onoho berlínského herce, na jehož jméno si teď nemohu vzpomenout. To celé v ironickém zrcadle velké a utajované, nicméně 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202058
vnímatelné vášně… Prostě: hlavnímu městu vyprávět, jak se člověk stane intendantem. Myslím si, že taková látka by se Vám mohla velmi podařit a mohla by nabídnout skrze sféru třetí říše také větší šance. Mluvil jsem o tom s Landshoffem a je stejného mínění.“ Teď, poté co se jej Zweig pokusil umravnit, vypráví Hermann Kesten celé společnosti, odkud má Klaus Mann látku a námět na tuhle knihu. A odkdy. To Josepha Rotha opět podnítí k tomu, aby shromážděné skupině vyprávěl příběh, jak na Kestenovo naléhání recenzoval pro Frankfurter Zeitung jeho první román. Roth si jej přečetl, shledal nikterak dobrým a především nesrozumitelným. Recenzi napsal a před uveřejněním dal text Kestenovi, aby si jej přečetl. Poslední dvě věty zněly: „Románu nerozumím. Možná je Kesten velký humorista.“ Kesten škrtl předposlední větu, z poslední vymazal slovo „možná“. Tak je to mnohem lepší, řekl prý Rothovi. A ten pak nechal text v Kestenově verzi uveřejnit. „Kde bys dneska bez té recenze byl, Hermanne?“ zvolá Roth do společnosti a směje se. Všichni se smějí s ním. Vědí, že neexistuje žádný jiný spisovatel, který by měl tak dobré kontakty na recenzenty výmarské republiky, a sotvakdo je využívá tak intenzivně jako právě Kesten. A taky vědí, že Joseph Roth čte vlastně jen velmi málo, ale o to víc recenzuje. Nemusí číst, vypráví příběhy 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202058