ŠPION ČTYŘ KRÁLŮ
v němž se poprvé objevuje zmínka o knězi Janovi, který se pyšnil charakteristikami z legend o Alexandrovi Velikém. Základem legendy byla zpráva, kterou obdržel papež Evžen III., o arménském panovníkovi, jenž byl křesťan (v Arménii bylo křesťanství státním náboženstvím od roku 301 n. l.). Tento král a duchovní v jedné osobě byl považován za potomka jednoho ze tří mágů (známějších u nás jako „tři králové“), kteří přišli od východu do Betléma, aby se poklonili právě narozenému Ježíšovi. Býval také považován za potomka krále Šalamouna a královny ze Sáby. Ta podle biblického podání Šalamouna navštívila a domů si pak odvážela zlaté dary. Zřejmě bylo těžké uvěřit, že by spolu nezplodili syna, když uvážíme příslovečnou krásu královny. Etiopská tradice také odvozuje původ císařské dynastie od krále Šalamouna čili z Davidova rodu. Francouzský mnich Alberic de Trois-Fontain (zemřel kolem 1252) ve svém spise Chronicon přisuzuje knězi Janovi vítězství v bitvě „s Médy a Peršany“. Je to parafráze pověsti, podle které jistý „Jan, kněz“ žije v zemi „za Persií a Arménií daleko na východě. Porazil už Médy, porazil i Peršany a chce přijít na pomoc Jeruzalému. Podle legend mu mělo být 562 let, ale „vypadal na čtyřicet dva“. V jeho zemi se totiž, kromě množství zlata a drahých kamenů, nacházel i pramen věčného mládí.148 V době Alberikova života už byli Peršané muslimové a on si pravděpodobně spojil osobu kněze Jana s vítězstvím turkických Karakitanů (Černých Kitanů)149 nad vojskem sultána Sandžara u Samarkandu v roce 1141. Karakitani, nebo přinejmenším část z nich, byli křesťané a Samarkand se nachází v té části Asie, kde tehdy dominovala perská kultura a jazyk. Byzantský císař Manuel I. Komnenos, který musel čelit mimo jiného rané expanzi seldžuckých Turků, obdržel v roce 1165 dopis od údajného kněze Jana, který Byzantince žádal o účast na křížové výpravě a společné pouti do Jeruzaléma. Podle některých výkladů K říši kněze Jana podrobněji viz například Delumaeau, J., c. d.; Gumiljov, Lev Nikolajevič, Hledání vymyšlené říše (Legenda o „říši kněze Jana“), Praha 1974. 149 Od jejich jména se odvozuje název Číny v podobě Cathay, Kataj, Kitaj. 148
98
Špion 4 králů_tisk2.indd 98
29. 10. 2014 19:07:27 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202017
VE SLUŽBÁCH JANA II.
šlo ve skutečnosti o satiru na soudobé poměry v církvi a ve společnosti, zejména na rozpor mezi učením a každodenní realitou. Víra v existenci křesťanského vládce v Asii byla ovšem tak pevná, že byzantský císař dopis přeposlal římskému císaři Fridrichu I. Barbarosovi. Ve vatikánských archivech je údajně uloženo několik takových listů. Druhá možnost je, že si Manuel I. byl dobře vědom, že dopis je falsum a použil jej k získání podpory proti muslimům ne z východu, ale ze západu. Na falešný dopis kněze Jana evropským vládcům odpověděl papež Alexander III. v roce 1177 dopisem „skvělému a velikému králi králů“. Dopis měl předat Mistr Filip, papežův lékař. Víme, že se na cestu vydal 27. září 1177 z Benátek, ale už o něm nikdy nikdo neslyšel. Víceméně všeobecnou víru v existenci křesťanského vládce v Asii posilovala i kniha Historia scholastica (vznikla kolem 1173), podle níž v zemi kněze Jana žilo i deset ztracených izraelských kmenů. Jeho dílo bylo povinnou četbou studentů na evropských univerzitách. Znali ji tedy v podstatě všichni tehdejší vzdělanci, a protože byla používána déle než dvě století, vědomosti z ní nabyté musely být rozšířeny po celém křesťanském světě i mezi laiky. Křesťané zjevně v té době potřebovali povzbuzení a posílení víry v možnost vítězství nad muslimy. Legenda o knězi Janovi tomu velice napomohla a snad ji tedy můžeme označit za vynikající propagandistický kousek s mimořádným mobilizačním účinkem. Ve 13. století byla Asie a část Evropy dějištěm drtivé invaze mongolských a jim příbuzných nájezdníků. Jména jako Čingischán, Hülegü nebo Bátú jsou dostatečně známá dodnes. Méně už se dnes ví, že část mongolských a turkických nájezdníků byli křesťané nestoriánského směru. Soudobí Evropané to ale věděli a francouzský král Ludvík IX. (pozdější svatý Ludvík) se pokusil o spojenectví i s Mongoly proti muslimům. Poslové, které vyslal k Velkému chánovi (mniši André de Longjumeau a Guillaume de Rubrouck, cesta se konala v letech 1253–1254), potvrdili, že asijští kočovníci skutečně křesťané jsou. Část z nich byli buddhisté (lamaisté) a oba mniši v jejich buddhismu shledali tolik podobností s křesťanstvím, že Buddhovo učení v jeho mongolské variantě považovali za jakési zplanělé křesťanství. Sen o mongolském spojenci byl ovšem brzy opuštěn, o to se rozhodující měrou zasloužila
99
Špion 4 králů_tisk2.indd 99
29. 10. 2014 19:07:27 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202017
ŠPION ČTYŘ KRÁLŮ
bezprostřední zkušenost s invazí údajných souvěrců do východní Evropy a na Blízký východ. Realita říše ílchánů, kteří dobyli Bagdád a pokusili se o dobytí Egypta, jasně ukázala, že se s mongolskými vojsky jako spojenci počítat nedá. Druhým „kandidátem“ na říši kněze Jana byla dnešní Etiopie. Ve spisech a zprávách Marka Pola, João de Montecorvina, Nicoly de Contiho a Odorika z Pordenone najdeme zprávy o křesťanech, kteří žili na indickém poloostrově, respektive „v Indii“. Tyto informace mohly být snadno vztaženy pozdějšími čtenáři i na Etiopii právě v důsledku její lokalizace do šíře chápané Indie. Kněz Jan byl pokládán za potomka Baltazara, jednoho ze tří králů, a věřilo se, že je vládcem všech tří Indií, jejichž součástí byla Etiopie. Jeho říše se tak dostala do skupiny legendárních či mytických zemí, jako je zahrada Eden nebo země za okrajem známého světa, obydlené různými příšerami a podivnými bytostmi.150 Tyto legendy putovaly Evropou a nacházely živnou půdu i v Portugalsku. Po dobytí Cařihradu Turky se zdálo, že svět křesťanstva je smrtelně ohrožen a mnoho lidí proto snadno uvěřilo, že možným východiskem by bylo získat kněze Jana za spojence. Existence křesťanského státu někde v Africe nebyla žádným tajemstvím. Jakkoli je možné najít mnohé doklady tápání kronikářů a teologů 15. století, stejně snadno lze doložit, že někteří dobře věděli, kde tuto zemi hledat. Jeden španělský františkán sepsal kolem roku 1350 pojednání,151 v němž podal poměrně podrobné informace o křesťanském státě v dnešní Etiopii. V tzv. katalánském atlase z roku 1374 je zobrazen panovník s korunou na hlavě a žezlem v ruce, o němž se v popisku praví, že je to „etiopský císař v zemi kněze Jana“. Už ve 14. století pozdější kronikář Karla IV. františkán Giovanni Marignola (G. Marignolli), který jako papežský legát procestoval podstatnou část kontinentální Asie, odkud se pak vracel do Evropy po moři přes Indii a Blízký východ, zcela přesně Viz například Delumeau, J., c. d., passim; Hubinger, Václav, Lidojedství, Praha 1996. 151 Libro del conoscimiento de todos los reynos y tierras y señorias que son por el mundo. 150
100
Špion 4 králů_tisk2.indd 100
29. 10. 2014 19:07:27 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202017