Carlovi to zas až tak vtipné nepřipadalo, nevlastnímu synkovi zbýval měsíc do maturity na střední škole, a kdyby ji neudělal, zaznamenal by dánský rekord v nesložených zá‑ věrečných zkouškách umožňujících přístup k dalšímu stu‑ diu, a co by si pak v dnešním Dánsku ve svých jednadvaceti letech počal? Fakt to nebyla žádná legrace. „Aloha, Carle,“ ozvalo se z postele v obývacím pokoji. Tak to se probudil Hardy. Carl vypnul věčně běžící televizi a usadil se u jeho lůžka. Několik dní se na ochrnulého kamaráda ani pořádně nepodíval. Nesvitla mu v pobledlém obličeji naděje? Každo‑ pádně na něm bylo něco, čeho si dřív nevšiml. Hardy mu při‑ pomínal čerstvě zamilovaného člověka nebo někoho, komu se splnilo vroucné přání. Nehledě na to měl v sobě zabudované jakési prizma, vypěstované roky trvajícím tréninkem při vyslýchání krimi‑ nálníků, kterým filtroval náladu ve svém okolí. Zdálo se, jako by měl skoro zvláštní dar vytáhnout z lidské aury právě ty barvy, které jsou nejlépe známy jako afekt a rozpoložení mysli. A tímhle filtrem se podíval na Carla. „Co se stalo, starej brachu, v Rotterdamu to nevyšlo?“ zeptal se. „Ne, moc ne. Nikam jsme se nedostali, je mi líto, Hardy. Ty jejich protokoly byly jak ze špatnýho filmu. Úplně k niče‑ mu, bez jediné myšlenky, neřkuli poctivě odvedené práce.“ Hardy přikývl. Samozřejmě doufal v opak, ale přesto si kupodivu nenechal zkazit náladu. A ještě Carla oslovil „sta‑ rej brachu“. Kdy mu tak řekl naposledy? „Chtěl jsem se tě zeptat na totéž, Hardy. Co se děje? Vi‑ dím ti na nose, že se něco stalo.“ Hardy se usmál. „No to si piš. Ale možná bys nejdřív mohl provést krátké zhodnocení a povědět mi, co že se to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202009
panu policejnímu komisaři přihodilo, i když to prozatím ješ‑ tě není tak výrazně vidět? Zahrajeme si vadí nevadí?“ Carl usrkl červeného vína a přejel pohledem po dlou‑ hém lidském těle. Viděl před sebou dvě stě sedm centimetrů neblahého osudu pod bílým povlečením, jaké dovede zajis‑ tit jen docházející zdravotní sestra. Otisk nehybných chodi‑ del velikosti čtyřicet sedm a půl a kostnatých nohou, které kdysi bývaly silné. Torzo, které za starých časů dokázalo při zatýkání přivést každého vzpurného muže k rozumu. Pod přikrývkou ležely paže tenké jako nitky, které kdysi uměly udržet splašená kladiva opilců v bezpečné vzdálenosti jakoby nic. Bylo to tak, ležel tu a dýchal jen stín bývalého člověka. Svědčily o tom i vrásky v obličeji, vyhloubené každodenním zármutkem a starostmi. „Nejsi ostříhaný, Hardy?“ zeptal se hloupě. Nic neob‑ vyklého na něm jinak nepozoroval. Morten v kuchyni vyprskl smíchy. Měl uši jako rys. „Miko!“ zavolal. „Nemohl bys prosím tě tady panu komi sařovi píchnout?“ Za deset vteřin se ozval dusot na schodech ze suterénu. Mika se toho večera zjevil ve vskutku odvážném mode‑ lu. Na přístřešku pro kola mohla klidně ležet na prst tlustá námraza, ale osvalený fyzioterapeut se často rozhodl pro model, za který by se nemuseli stydět ani návštěvníci plá‑ že pro čtyřprocentní menšinu v San Francisku. Na rozdíl od Mortena uměl suverénně nosit neskutečně těsné kalhoty a upnutá trička, ovšem je pravda, že kdyby ke Carlovi při ta‑ kové příležitosti zavítali na neohlášenou návštěvu kolegové z práce nebo třeba nastávající šéf Lars Bjørn, asi by se mu už nedokázali podívat zpříma do očí. Mika krátce pokývl Carlovi na pozdrav. „Fajn, Hardy. Tak teď Carlovi ukážeme, k čemu jsme se dopracovali.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202009
Odstrčil Carla stranou a zabořil Hardymu dva prsty do ramenního svalu. „Tak, a teď se soustřeď, Hardy. Soustřeď se a zaměř se na něj. Jdeme na to!“ Carl sledoval, jak Hardymu ztvrdly rysy kolem úst. Ob‑ rátil se do sebe, vypadalo to, jako by ho něco bolelo, a chvě‑ lo se mu chřípí. Ležel tak minutu až dvě a pak se zlehýnka pousmál. „Jo, a je to tam,“ ozval se přiškrceně. Carl sklouzl očima po peřině. Co po něm sakra chtějí? Čeho si má všimnout? „Jsi slepej jak patrona,“ nechal se za ním slyšet Morten. „Fakt?“ A vtom se dovtípil, co měli na mysli. Jako by lehký závan větru načechral povlečení přímo uprostřed postele. Carl se ohlédl, ale ani dveře na terasu, ani okno v kuchyni otevřené nebyly. Takže nikde netáhlo, po průvanu nebylo ani stopy. Natáhl se po přikrývce, nadzvedl ji a pochopil, s čím se mu ti tři chtějí pochlubit. A po tom překvapení následoval nevyhnutelně dlou‑ hý a žalostný sled vzpomínek od okamžiku, kdy Anker přišel o život a Hardym otřásl ochromující výstřel. Chví‑ le, kdy se Hardyho úctyhodně dlouhá postava zřítila na Carla. Vzpomněl si na dny, kdy Hardy žebral, aby ho vy‑ svobodili z toho pekla, kterým se mu život stal, až doteď, kdy Hardy pohnul o pár milimetrů palcem levé ruky. Čtyři roky zoufalství a studu odválo zachvění několika prstních článků. Kdyby nebyl již předem tak sklíčený a mrzutý z uběh‑ nuvšího dne, byl by se rozplakal radostí. Místo toho zůstal stát jako opařený a snažil se do důsledků domyslet rozsah těch mikroskopických pohybů. Jako pípnutí srdečního tepu 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202009