Červené máky na Monte Cassinu
Cenným prostředníkem poznání – pro české a slovenské zájemce navíc jazykově vcelku přístupným – byla v té době už bohatá (alespoň našima hladovýma očima) polská literatura o druhé světové válce na Západě; zvláště právě ve věci Ultry, na jejíchž úspěších měli nemalý podíl právě polští kryptografové a zpravodajci.
ODYSSEOVÉ OD MONTE CASSINA
Nejen britští a američtí velitelé od Monte Cassina, ale i jejich spolubojovníci z dalších spojeneckých zemí, třeba pozdější francouzský maršál Alphonse Pierre Juin nebo Novozélanďan Bernard Freyberg, budou po návratu do vlasti zahrnuti poctami a povoláni do vysoce prestižních a odpovědných funkcí. Juin se už v srpnu 1944 stane šéfem hlavního štábu francouzské armády, později jejím generálním inspektorem. V letech 1951– 1957 bude vrchním velitem sil NATO ve střední Evropě. Roku 1952 se stane členem francouzské Akademie. Do ústraní bude nucen odejít, když se na počátku šedesátých let postaví proti de Gaulleově politice v Alžírsku. Freyberg, hrdina dvou velkých válek, se roku 1946 ve své vlasti stane generálním guvernérem. Polské hrdiny od Monte Cassina však čekají zcela jiné osudy. V nejtěžších dnech války, ve chvílích, do kterých se vkrádala beznaděj, si často připomínali slova posledního rozkazu maršála Rydz-Śmigłyho: „Ještě se budete bít o Polsko…“ Opakovali si je s hrdostí, že znovu drží v rukou zbraně, že jim nad hlavami znovu vlají bíločervené prapory s heslem čest a Vlast; s vírou ve spravedlivou odvetu a konečné vítězství. Do těchto pocitů se však stále více vkrádala trpkost poznání, že porážka Němců jejich zemi svobodu nevrátí. Když Anders souhlasil s montecassinskou krvavou obětí vojáků svého sboru, nejednal v naivní víře v historickou spravedlnost, ale – stejně jako o něco později varšavští povstalci nebo polští parašutisté u holandského Arnhemu – v pevném odhodlání dokázat Spojencům, že Poláci si svou svobodu zaslouží, že jsou připraveni za ni zaplatit i tu nejvyšší cenu. Konec konců generál rozhodl pouze o prvním ze tří polských heroických činů válečného roku 1944, v neposlední řadě tří vzkazů do Londýna a Washingtonu, jejichž společný jmenovatel byl jasně čitelný: jsme vašimi
98
Monte Cassino_tisk.indd 98
22. 10. 2014 22:15:00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202005
Kapitola pátá
Krajina a lidé po bitvě
spojenci v této válce a plným právem budeme spolu s vámi patřit k jejím vítězům. Nedovolte, aby se s námi nakládalo jako s poraženými! Jenomže Stalin neměl v úmyslu vrátit polská území, uloupená roku 1939, a v obnoveném Polsku hodlal tvrdě uplatnit svůj vliv. Roosevelt si poválečné vztahy Spojených států se Sovětským svazem nemínil komplikovat polskými požadavky, byť byly sebeoprávněnější. A osamocený Churchill sice Stalinovi v polské otázce nějaký čas vzdoroval, ale také on posléze přijal novou hranici na východě. Pouze se pokusil vyjednat výjimku alespoň pro Lvov – město, nad které polštější byly jen Varšava a Krakov. Nakonec vzdal i to; Stalin byl příliš silný protihráč. Při své návštěvě italské fronty na konci léta roku 1944, v době Varšavského povstání, zavítal Churchill také na velitelství polského sboru. Poblahopřál Andersovi k úctyhodnému polskému podílu na úspěších tohoto tažení a potom se odhodlal kousnout do kyselého jablka. Začal dotazem na náladu vojáků „s ohledem na to, čím až doposud prošli“. Rozhovor britského premiéra a polského velitele zapsal poručík Eugeniusz Lubomirski. „Morálka vojáků je vynikající,“ odpověděl Anders chmurně. „Mají však velikou starost o budoucnost Polska a v této chvíli o situaci ve Varšavě“. Churchill odpověděl, že si je toho vědom. „Společně s prezidentem Rooseveltem jsem požádal Stalina, aby bojovníkům ve Varšavě pomohl; na naši první žádost nepřišla žádná odpověď, na další byla reakce negativní.“ Rozhovořil se pak o svém projevu v britské Dolní sněmovně po návratu z teheránských jednání tří velmocí; prohlásil v něm, že Poláci musí být připraveni postoupit svá východní území Sovětskému svazu. „Pane premiére,“ odpověděl Anders, „kvůli tomu jsme se na vás zlobili a stále se zlobíme.“ Připomněl, že otázka hranic může být definitivně vyřešena až na mírové konferenci po skončení války. Churchill to potvrdil a slíbil, že Poláci budou k jednání přizváni. „Musíte nám věřit,“ naléhal. „Vždyť Velká Británie šla do války, aby bránila vaši nezávislost. Mohu vás ujistit, že vás nikdy neopustíme.“ „Všechna Stalinova prohlášení, že chce svobodné a silné Polsko, jsou lživá a falešná,“ řekl Anders. „Když teď Sověti vkročili
99
Monte Cassino_tisk.indd 99
22. 10. 2014 22:15:00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202005
Červené máky na Monte Cassinu
do Polska, deportují naše ženy a děti tak jako v roce 1939, odzbrojují vojáky Zemské armády, střílejí naše důstojníky a zatýkají správní úředníky. Likvidují tak ty, kteří proti Němcům bojovali nepřetržitě od roku 1939 a bojují dodnes…“ Záznam uvádí, že po generálových závěrečných slovech „všichni raději zemřeme v boji, než abychom žili na kolenou“, byl premiér „hluboce dojat“ a opakoval své ujištění o britské podpoře polské věci… Když se velitel II. sboru v únoru 1945 seznámí s výsledky jaltských ujednání tří velmocí o Polsku (leč bez polské účasti v rozhovorech), v prvním návalu rozhořčení chce stáhnout své vojáky z fronty. Samozřejmě to neudělá. Poláci budou v Itálii bojovat až do německé kapitulace a znovu se vyznamenají při osvobozování Boloně. Mnozí vojáci si nejspíš stále ještě představují, jak budou uvítáni ve své vlasti. Květů, jimiž by byli na polských ulicích zcela jistě zasypáni, se však nikdy nedočkají. Zbude jim jen vzpomínka na obrovská pole krvavě červených máků na srázných úbočích Klášterní hory; 4199 mužů tam během jediného týdne ztratil II. sbor. Válka je strašlivá ruleta. Jedni padnou, druzí, kteří od nich v té chvíli byli jen na dosah ruky, se budou moci vrátit domů. To se však Poláků od Monte Cassina netýká. Loutková vláda jejich země, dosazená z Moskvy, o ně nestojí, už proto, že vojáci sboru většinou pocházejí z východních oblastí, které teď Polsku nepatří, a nechtějí se s touto situací smířit. A spojenecký vděk? Darmo mluvit! Velká Británie – stejně jako USA – uzná varšavskou vládu. Tím pádem se pro ni existence jejích nežádoucích osob (k nimž se staví odmítavě i Moskva) v britských uniformách a na území Spojeného království rázem stane choulostivým problémem. Když se v Londýně uskuteční velká přehlídka na počet vítězství, bude na ni pozván kdekdo – jen Poláci ne. Tedy, s jednou výjimkou: polští letci z bitvy o Británii pozvání obdrží. Jsou ale solidární se svými spolubojovníky z pozemních sil a účast odřeknou. Pravda, Churchill prohlásí, že neúčasti Poláků na vítězné přehlídce hluboce lituje, a uzná vinu Spojenců, kteří přes opakované sliby nedokázali Polsku zajistit svobodu a nezávislost. Tou dobou však už není předsedou vlády, ale pouze lídrem opozice v Dolní sněmovně.
100
Monte Cassino_tisk.indd 100
22. 10. 2014 22:15:00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202005