prohledávali ti dva muži, tu navíc nikdo žádné knížky nebral do ruky ani nevracel, a kdyby ti dva vytáhli jednu, nejspíš by postupně vytáhli všechny, jestli mi rozumíte. Spěšně – dokud poloha slunce hrála v můj prospěch – jsem vzal do ruky sedm různých svazků, do kterých se Bronwen dívala, v naději, že mi napovědí, čím se zaobírala její mysl ve dnech předtím, než podstoupila Velkou proměnu. Malý atlas světa se poslušně otevřel na stranách 32/33 a pak znovu na 52/53. Byly na nich mapy střední Evropy a západní části Sovětského svazu – nic překvapivého, vzhledem k tomu, že jeho zesnulá majitelka se věnovala moderním slovanským studiím. Dále tu byla Feuchtwangerova Ošklivá vévodkyně a jugoslávská epopej Rebeky Westové Černé jehně, šedý sokol – oboje se dalo pochopit, ale nic objevného to nebylo. Wodehouseova Letní bouřka: ta jen dokazovala, že Bronwen měla lepší vkus, než by se dalo čekat. (Třeba byl ten chlupatý obal na noční košili jenom vtip. Mimochodem už zase ležel na posteli, a tak jsem ho znovu hodil do schodišťové šachty. V duchu jsem si poznamenal, co sdělit Turnerovi: tenhle byt potřebuje častěji utírat prach a méně prasátek na pyžama!) Ale zpět ke knihám: jeden exemplář velice vyhledávaného raného vydání Boccaccia s dřevoryty: nepřekvapilo by mě, kdyby se mi před odjezdem nečekaně vplížil do kufru. Nedávno vydaný thriller od Lena Deightona – nastojte – v pevné vazbě: v tom jsem tušil čtení do postele. Byl odcizený z veřejné knihovny, ale to nic neznamenalo: spousta jinak bezúhonných občanů se domnívá, že kradené knížky se nepočítají. A konečně Stručný lexikon řečtiny z viktoriánských časů a v oné otřesné vazbě, jaké antikváři říkají „církevní teletina“. Nějaký dávno mrtvý rozmařilý student požádal knihvazače, aby stránky proložil prázdnými listy, a ty byly popsané kostrbatými poznámkami. Mně k ničemu nebyly: já znám z řecké alfabety jen 116
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201999
první čtyři písmena, ta, kterými nás ve škole známkovali. (Důvěrně obeznámen jsem byl s tím, co vypadá jako A a čte se „delta“. Je v pořadí čtvrté, pokud to nevíte.) Když jsem naposledy procházel stránky, zrak mi padl na jeden hustě popsaný mezilist. Popsaný propiskou. Takové stránky byly ještě dvě. Nebylo to drobné, přesné písmo pilného vědce ani elegantní šikmé smyčky někoho, kdo tímhle písmem píše od dětství: připadalo mi čitelné, ale psané s námahou. V duchu jsem si poznamenal: Někomu ukázat. Může to být cokoliv. Cestou do společenské místnosti a jídelny jsem se zastavil pro Drydena; temným hlasem mi sdělil, že se dnes večer, jak se doslechl ze spolehlivého zdroje, bude u čestného stolu podávat krůtí frikasé. Semkl jsem víčka. Na zotavenou nám namíchal džbán nápoje zvaného Smažená liška, což je gin s oběma druhy vermutu. Vzal jsem toho starého dobráka na večeři do podniku Luna Caprese na North Parade, nazvané tak patrně proto, že běží východozápadním směrem. Z Drydena se vyklubal pozoruhodně zručný navíječ špaget. Využil jsem toho coby oslího můstku a zeptal se, co mu říká stará řečtina. Jakmile pochopil, že to z mé strany není vulgární vtip, ráčil mi sdělit, že tímto jazykem nevládne. Spláchli jsme naše rognoni trifoliati a vitello alla Marsala přinejmenším jednou láhví čehosi červeného, vrátili jsme se k němu, tam jsme si namíchali ještě několik dalších Smažených lišek, a nebudu vám lhát – trochu jsme se sťali. Sťali jsme se tak, že po druhém nebo třetím kbelíku Smažené lišky jsme načrtli zcela neprůstřelný devatenáctibodový plán nápravy světa ve čtrnácti dnech: plán onoho typu, jaké zcela vážně spřádají prváci po dvou pintách cideru. Vzpomínám si, že bod číslo jedna, kolem kterého se celý náš velkolepý plán točil, spočíval v tom, že musíme ještě té noci vymlátit podtajemníkovi okno kamenem. 117
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201999
Když jsme po čtyřech lezli po zatravněném nádvoří a hledali kameny, které zde snad mohli zapomenout zdejší horliví zahradníci, přišel na nás noční vrátný, a místo aby nám pomohl hledat, důrazně nám doporučil, abychom se vrátili do postele; co by nám řekl královský astronom, kdybychom ho probudili, nám vylíčil v tak živých barvách, že nás rozplakal. Nejspíš mně do mého příbytku musel pomoci; vlastně to vím určitě, protože když jsem se probudil, byl jsem v posteli. „Probudil“ je příliš slabé slovo: ve skutečnosti mě ze spánku vyrval děsivý randál, který mě nejprve vedl k domněnce, že si Yale a Harvard vybrali Bronwenin byt k pořádání svého každoročního fotbalového utkání. Můj pronikavý vřískot přivolal do ložnice provinile se tvářícího Turnera. Jak vysvětlil, domníval se, že jsem už na snídani, a využil příležitosti k tomu, aby trochu vyluxoval. (Jak je možné, že civilizace, která dokázala vyslat člověka na Měsíc, nedokáže vyvinout tak prosté zařízení, jako je tichý vysavač, nebo, když už jsme u toho, tlumeně mixující mixér? Důvodem zřejmě je, že ženy by je nekupovaly: základní axiom každé hospodyňky zní, že práce se musí nejen udělat, ale že musí být také slyšet, a že čím častěji muž vystřelí z křesla jako vyplašený bažant, tím více jeho srdce jihne nad družkou lopotící se jen proto, aby byl spokojen. Na toho, kdo vynalezne opravdu hlučnou elektrickou kulmu nebo rachotící automatický látač ponožek, bezpochyby čeká velké jmění. Vzorem mu budiž pískající konvice.) Leč pro tu chvíli jsem své úvahy odsunul a nastínil Tur nerovi jednoduchý plán o dvou bodech. Za prvé by měl ten vysavač někam zakopat, za druhé mi přinést konvici silného čaje. Ne však v tomto pořadí. Vzápětí jsem zaslechl, jak se ke mně blíží čaj, příšerně břinkající na plechovém podnose. Semkl jsem víčka tak těsně, že jejich svaly musely 118
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201999