Matka zavrtěla hlavou. Já jsem to měla jednoduché, pronesla. Jestli kluka naučíš o hurikánech jen to, jak to vypadá v oku bouře, nikdy nebude vědět, co má dělat, když mu vítr serve střechu nad hlavou a déšť zničí všechny věci. Kugel na ni chvilku zíral. O čem to sakra mluvíš? zeptal se jí. Mluvím o životě, odpověděla matka. Mluvíš o smrti, řekl Kugel. A jaký je mezi tím rozdíl? otázala se matka. Rozumná argumentace na matku moc nazabírala, a tak se Kugel často odvolával na emoce. Přestože se dokázala projevovat velmi destruktivně, věřil Kugel, že Jonáše hluboce miluje a jeho blaho je pro ni na prvním místě. Vystrašíš ho, řekl Kugel a zadíval se jí hluboko do očí. Někdo to musí udělat, odvětila matka. Hana šla k matce a pomohla jí sebrat fotografie ze země. A potom Kugel spatřil, mezerou mezi krabicemi za Hanou, žluté kalné oko Anne Frankové. Měli bychom připravit večeři, navrhl Kugel. Matka nahlas vzdychla nad výstřižkem v ruce a zavrtěla hlavou. Bylo to už ikonické vyobrazení vězňů z koncentračního tábora v Buchenwaldu, kteří leželi jeden na druhém naskládaní na dřevěných prknech sloužících jako patrové postele. Tvůj bratranec Alex, řekla. Co si Kugel pamatoval, visela zvětšenina této fotografie na zdi v obývacím pokoji a matka občas ukázala na jednoho z vězňů – na toho mladého, který si hlavu místo polštáře podložil plechovou miskou, nebo na toho na dolní pryčně, který měl oči zapadlé jak mýval – zavrtěla hlavou a prohlásila: Chudák bratránek Alex. Nebo: Ach, drahý strýček Morris. Či: Mně se tak stýská po dědečku Solomonovi – máš jméno po něm, Sole. Kugel vrhl letmý pohled na Anne Frankovou. /102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201994
Opravdu bychom měli jít připravit tu večeři, pobídl je. Kugel si obrázek dobře pamatoval, strašil ho, ani ne tak kvůli údajným příbuzným, ale kvůli jednomu vězni, který stál nahý vzadu vpravo. Byl vyzáblý, bledá scvrklá kůže mu visela přes unavené zkřivené kosti, v posledním záchvěvu studu a sebeúcty se zakrýval kouskem jakéhosi hadru. A z nějakého důvodu se usmíval. Kugel si tím byl jistý, od prvního okamžiku, kdy mu matka obraz ukázala. Nebyl to široký úsměv, spíš pousmání – něco jako Mona Lisa, ale přesto úsměv. Proč se ten člověk usmívá? zeptal se jednou matky. Neusmívá se, odsekla znechuceně matka. Ale on se usmíval, to se nedalo zpochybnit. I teď, když sem přišel Kugel matce pomoct, podíval se na fotku a spatřil ho – stále nahého, vyzáblého a usmívajícího se. Proč, říkal si znovu Kugel, proč se usmívá? Co bylo tak zábavné? A co je důležitější – nejdůležitější: Jak to? Jak to, že se může usmívat ve světě utrpení a smrti? A proč, když už jsme u toho, on sám dál hraje matčinu hru? Proč jí to nikdy neřekl a nedonutil ji konečně uznat tu nehrůznou pravdu, že život, ač to zní tragicky, není zas tak zlý? Že měli, relativně vzato, naneštěstí štěstí? Pojď, mami, řekl. Musíme připravit večeři. Ty svině jedny, pronesla matka. To je dobrý, kývl Kugel. Pomohl matce vstát, i když protestovala – Nezbývá moc času, říkala –, dokud Kugel neslíbil, že jí potom snese krabice s fotkami dolů, aby mohla pokračovat v práci u sebe. Kugel se nejvíc bál, aby Jonáš nezjistil, čím se jeho babička zabývá, a její pokoj byl v tomto ohledu nejbezpečnější místo (od chvíle, kdy se nastěhovali, k ní Jonáš ani nevkročil). Mezitím Hana klečela u krabice s fotkami a v dlaních držela jako zraněného ptáčka malý černobílý obrázek. Zavrtěla hlavou a vzdychla. Byla to fotografie otce. /103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201994
Ta svině jedna, prohlásila hlasem ztvrdlým nenávistí. Žena, domov, dvě krásné děti. Jaký zbabělec může sám sebe zabít? Sám sebe zabít? řekl Kugel. Obrátil se na matku. Tvrdila jsi mi, že zmizel. Že ho zavraždili. A jaký je mezi tím rozdíl? otázala se matka. Jaký je mezi tím rozdíl? zopakoval Kugel. Jaký je mezi tím rozdíl? vyštěkla Hana matce na pomoc. Všechno se děje z nějakého důvodu, tak jaký je mezi tím rozdíl? A proč jsi na něj tak naštvaná? zeptal se Kugel. Na koho? Na otce. Jenom proto, že se to stalo z nějakého důvodu, neznamená, že na něj nemůžu být naštvaná, prohlásila a mrskla fotku na zem. A to, že jsem naštvaná, neznamená, že se něco děje bezdůvodně. Všechno má svůj důvod. Nemám naprosto žádný důvod tomu věřit, oponoval Kugel. Byla to běžná víra – důvodismus, jak ji nazýval Kugel. Důvodisté se často proměňovali, např. všichni křesťané jsou důvodisté, ale ne všichni důvodisté jsou křesťané. Hana patřila k obecným důvodistům, nesnažila se nikdy moc upřesnit, o jaký důvod přesně má jít, ale bezesporu nějaký vždy existoval. Kugela by to tak neiritovalo, kdyby byla upřímná, kdyby přiznala, i letmo, že pokud vše má svůj důvod, mohl být stejně tak špatný jako dobrý. Pro důvodisty však existoval pouze ten dobrý. Abychom se naučili X nebo pochopili Y či se přiblížili Z. Důvodem nikdy nebylo, že je život naprd, nebo že ať už je důvodem ke všemu kdokoliv či cokoliv, musí se naším utrpením bavit. Hana zrudla vzteky a rodinnou hádku odvrátil už jen nájemník, který se právě zjevil na posledním schodu žebříku. Nemáte místo, pane Kugele? řekl a rozhlédl se po půdě. Připadá mi, že ho tu máte spoustu. /104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201994