kou, která zajišťuje okamžité odpuštění. Myšlenka, to je jen jakási chiméra, teprve činy ukazují, žije-li člověk v právu a spravedlnosti.“ „Dnes v noci jsem ve snu pořád hledala sekeru,“ doznávala Františka. „Vždycky je v kůlně zaťatá ve špalku, ale nemohla jsem ji najít. Celá jsem po probuzení hořela. I tak jsem byla ráda, že jsem tu sekeru v tom snu nenašla. Ale jindy jsem tu sekeru v tom snu přece našla a viděla jsem se, jak ji zatínám Fraňovi do hlavy.“ „Modlíte se před spaním?“ „Vždycky se modlím.“ „Pokud by takový sen přišel i příště, zkuste jej přerušit, třeba násilím. Jakmile se probudíte, odříkejte několik zdrávasů.“ „Celou noc mívám růženec u sebe.“ Panáček už nevěděl, co říct. „Za co mne Pán Bůh trestá,“ drmolila Františka horečnatě. „Nikomu jsem v životě stéblo přes cestu nepoložila. Už tak mne pánbíček dost potrestal, že mi rodiče umřeli, když jsem byla ještě malé děcko a musela jsem do služby k zlé tetce Maruši. Možná je to trest za to, že jsem po svatbě jedenkrát řekla tatovi od Fraňi, že je zlý člověk. A opravdu byl. Všecky jenom bil a všem jenom nadával, pěkného slova neznal, tajak včil Fraňo. Tenkrát mne Fraňův tata hned za mou opovážlivost ztrestal. Bičem mne šlehal tak dlouho, až krev stříkala. Týden jsem nemohla ležet ani sedět, podnes mi zůstaly na lýtkách šrámy. Tož to jak kdybych si odtrpěla očistec už tady na zemi. A včil, když se Fraňo vrátil z vojny, kde ho ta válka zparchantěla, zas. Však kdybyste nebyl panáček a svatý člověk, ukázala bych vám záda a boky a stehna, všude samá modřina, flek vedle fleku. Ani šatku nemožu odvázat, aby na hlavě nebyla vidět zaschlá krev. A eště k temu začal Fraňo piť. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201963
Máloco vydělá, nebo nic, jenom tu rentu z války má, pár mizerných šupů, všecko utratí za gořalu, všecky peníze proleje hrdlem. A potem ještě věc řádí. Co mu padne do ruky bere a mlátí mne hlava nehlava, až pokud zmožený nepadne do loža a neusne. A potom zase nanovo. Tož se nemůžete divit, velebný pane, že se mi zdá o sekyrách.“ Panáček s ustrnutím poslouchal ten krutý příběh. Zůstával bezradný. „Tři otčenáše a tři zdrávasy,“ dal rozhřešení. A když ve zpovědnici konečně osaměl, nadlouho zůstal pohroužený do zoufalství a beznaděje Františky Bolckové. Jako zázrakem dostal Fraňo práci nočního hlídače. Možná se na přímluvu panáčka Zátory se smiloval Pánbíček i starosta Mašláň. Dlouho se na úřadě kvůli tomu handrkovali. „Lidé vždycky úrodu z polí kradli, kradou a budou krást,“ namítal starosta. „Než gramlavý Bolcek doskáče na druhý konec pole, zloděj odnese polovinu úrody. Za takovou službu to budou darmo vyhozené peníze z obecní kasy. Stokrát lepší koupit děckám do školy nové písanky.“ Ale panáček stále brnkal na strunu lidského citu. „Býval to dobrý a pracovitý chlap, ale vojna mu vzala obživu. Vynálohy na tu službu nebudou velké a dobrý skutek nebude zapomenut.“ Nakonec se domluvili. Tak se stal Fraňo Bolcek obecním hlídačem. Mohl sloužit ve dne nebo v noci, jak mu to pasovalo nebo napadlo. A sloužil opravdu dobře. Jedni si pochvalovali, že se zloději neodváží na cizí sáhnout, jiní si stěžovali, že je kolikrát ani na vlastní pole nepustí. Peníz jakýsi za tu službu byl. Fraňo už sice Františku netřískal, ale co vydělal, hned proměnil na tekutinu. Jen se trochu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201963
napil, hned v obecní hospodě tloukl čaganem do stolu a vyřváňal, že on je v Zanušicích pánem, bez jeho svolení nikdo do polí ani nevkročí. „Co s tím poděsem?“ ptali se lidé starosty Mašláně. „Službu vykonává,“ krčil rameny. „A ještě nikomu neublížil, že by některého třeba jen proutkem uhodil.“ „Ale nadává a vyhrožuje,“ bránili se lidé. „Jestli s ním neuděláš pořádek ty, starosto, tak někdo jiný. A když si ho některý z chlapů si ho vezme na mušku jako škodnou, co pak?“ Kdo by se odvážil na vysloužilého infanteristu! Při dobývání kulometného hnízda neváhal křísnout nepřátelského vojáka kolbou pušky po hlavě, až se mu mozek rozstříkl… Spor o Fraňo Bolcka vyvrcholil jednoho podzimního dne, kdy ten nafoukaný opilec hlídač ztloukl sukovicí jednoho z radních na jeho vlastním poli. Bylo vyšetřování. Ukázalo se, že ani Fraňo, pokud šlo o ostrahu polí a úrody, není křišťálově čistý. Jiné sice z polí vyhání, přitom sám krade do foroty. „Tož, pane Bolcek,“ pozval si starosta hříšníka do kanceláře, šel na věc diplomaticky. „Úroda je sklizena, brzy nastane zima, zasněžená pole nebude proč hlídat. Vašich služeb už není pro obec zapotřebí.“ „A co příští rok, až na jaře vejdou hospodáři znovu do polí?“ přece jen bylo Fraňovi i těch několika grejcarů, co beztak utratil za kořalku, líto. „To uvidíme až pak,“ zůstal starosta neoblomný. Františka Bolcková pořád do kostelíčka a ke zpovědi docházela. Co přestal být Fraňo hlídačem, znovu se vrátila se starými nářky. Chodila potlučená, kolikrát i zakrvavělá, ještě víc nahrbená, přihnutá tím trápením skoro až k zemi. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201963