zkušenost se projevuje změnami vypouštění chemických látek – přenašečů – do synaptické štěrbiny na základě zkušenosti organismu (Spitzer, 1999, s. 5). Důležité v této definici je slovní spojení zkušenost organismu, které vyjadřuje, že se nejedná jen o čistě mentální, duševní nebo chceme-li duchovní procesy, ale vždy o procesy ve spojení s konkrétním tělem. Takovéto pojetí umožňuje popsat paměť organismu jako projev činnosti měnitelné přenosové funkce mozku coby filtru. Filtr může obecně fungovat jako jednosměrný – od vstupu k výstupu, anebo jako iterativní, tzn. dynamická zpětnovazební soustava. Pojetí neuronálního systému jako filtru dovoluje zahrnout do univerzálního modelu všechny živočichy od nejjednodušších plžů (viz Aplysia Californica) až po člověka a představit si jejich vzájemnou evoluční souvislost.
Klíčové funkční systémy Hypotéza somatických markerů Italský badatel Antonio Damasio a Američan Antoine Bechara navrhli hypotézu, která zpětnovazebním okruhem mozek – tělo – mozek vysvětluje základy rozhodování (decision making) na základě zkušenosti. Snažili se doložit, že emoční ohodnocení informací (evaluace), tělesné stavy a tendence přiblížení či vyhýbání tvoří nedělitelnou soustavu, která hraje ústřední roli v našem rozhodování (Kahneman, 2012, s. 151). Hypotézu nazvali hypotézou somatických markerů. To, že lidské rozhodování je zatíženo, a to enormně, emocemi a tělesnými stavy, doložilo výzkumy mnoho badatelů, mezi jinými Slovic, Kunreuther (s. 149-152). Zákonitosti těchto mentálních činností zná každý schopný obchodník a pracovník marketingu. Hypotéza vede k závěru, že čistě kognitivní (myšlenkové, logické) uvažování není možné, protože je nelze izolovat od ostatních procesů. Mění se pouze váha jednotlivých složek. Někdy má vyšší vliv emoce, generovaná amygdalou, jindy myšlenka (představa) generovaná prefrontální kůrou a pracovní pamětí. Spojovacím článkem obou je hipokampus, který provádí kódování kontextu. Mozek je orgán těla a žádná jeho část není schopna pracovat jako autonomní computer (výpočetní systém). Hypotéza naznačuje, a další neurologické nálezy dokládají, že organismus skutečně generuje odpověď na podněty iterativním procesem. Kritériem ukončení (resp. neukončení) iterace je ve všech případech dosažení homeodynamické rovnováhy (klidu, uspokojení, ve Freudovském pojetí slasti). Dosažení klidového stavu funguje jako univerzální atraktor. Somatické markery jsou signály, které vznikají v těle v průběhu bioregulačních dějů včetně těch, které jsou vyjádřeny jako emoce a které vnímáme jako pocity. Jsou biochemicky a fyziologicky měřitelné. Označení markery se zavedlo proto, že jsou vnějšími znaky, značkami či signálkami (markery) vnitřních dějů organismu. Nejznámějšími vnějšími markery jsou srdeční tep, krevní tlak, dechová frekvence, změna kožní vodivosti a podobně. Nejčastěji zmiňovanými vnitřními markery jsou hladiny adrenalinu a kortizolu. Emoční stav organismu je podle této hypotézy dán individuální zkušeností se situací, kterou právě prožívá a která nese podobné znaky, jako ta v minulosti. Stav těla je biologickým modelem situace. Biologický model chápeme jako protipól mentálního modelu. Do somatického stavu jsou zahrnuty pozice končetin, stav viscerální (vnitřních orgánů, břicha) a veškeré ostatní stavy vnitřního prostředí. Stav těla se prostřednictvím somatosenzorické aferentace projikuje do mozku, kde je v primární somatosenzorické kůře (oblast 1, 2, 3) a přední inzule informačně zpracován. V mozku vzn ká mentální model stavu těla, a to ve střední oblasti přední kůry a v přední části gyru cinguli. Tyto oblasti zahrnují v Brodmanově klasifikaci BA 10, 11, 12, 13, 25 a 32.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201889
(vypůjčeno z:Koukolík, 2004, s. 268) Souhrnně se tyto oblasti označují jako ventromediální prefrontální kůra. Její důležitou charakteristikou je, že nejvyšší metabolickou aktivitu a krevní průtok vykazuje, když je organismus v klidu (v rovnováze). Na základě poznatků o AND/OR funkci neuronů víme, že metabolická aktivita (neurony „pálí“) znamená, že neurony zaznamenaly souběh vstupních signálů na dendritech. Klidový stav organismu tedy znamená jedno: vysoce korelovaný stav jednotlivých částí těla. Je to naprostý opak od vnějších (laterálních) korových oblastí, které zpracovávají vnější signály a generují rozhodnutí o odpovědi organismu na vnější podněty (exekutivní funkce). Ty vykazují nejvyšší metabolický obrat, když organismus v klidu není (je excitován). Chování pacientů s postižením příslušných korových oblastí, zejm. obvodu dorzolaterálního, mediálního a polárního, připomíná z klinického hlediska a výsledků neuropsychologických testů chování schizofreniků. Část studií zabývajících se touto problematikou zjistila nižší míru aktivace zejména levé dorzolaterální prefrontální oblasti, která souvisí s volním rozhodováním zdravých lidí (Koukolík, 2004). Uvedenou souvislost metabolismů lze interpretovat tak, že úkolem aktivity vnější kůry je hledat takové chování organismu, které povede k dosažení maximální aktivity kůry vnitřní. Je zřejmé, že zde interagují dva systémy, dvě mentální reprezentace a že jejich vzájemné působení je iterativní. Možnou představou je, jakoby se aktivita přelévala z jedné nádoby do druhé. Určující roli hraje tělo a jeho stav. Mozek pracuje na jeho vyžádání (on demand). Ventromediální prefrontální kůra může znovu modelovat (reaktivovat) somatický stav dvěma způsoby: (a) Jestliže se opakuje emoční zkušenost, která již dříve vytvořila spojení mezi vnější situací a emoční odpovědí organismu. (b) Může modelovat situaci „jako by“ (as if) pouze v mozku, tělesné orgány jsou vynechány. Příslušné informace se dostávají do somatosenzorických oblastí BA 1, 2, 3 přímo, ne přes tělo. Činnost obou mechanismů může být vědomá (explicitní) i nevědomá (implicitní). Tento poznatek nám dává stěžejní informaci, že mozek dokáže modelovat somatický stav. Je to stav, který pravděpodobně nastane po zvolené behaviorální odpovědi. Tak mozek může vybírat vhodnou odpověď, aniž by se tělo muselo pouštět do akce, vydávat energii a riskovat zranění nebo smrt. To nesmírně zvyšuje pravděpodobnost přežití. Somatická reprezentace, ať skutečná nebo jen modelovaná, označí navrhované možnosti jako „příjemné“, „neutrální“ nebo „nepříjemné“. Exekutivní oblasti mozku (dorzáln í prefrontální, suplementární motorická) vyberou tu odezvu, která se jeví jako nejpříjemnější (dosahuje nejvyšší úrovně rovnováhy). Pozn.: Činnost ventromediální prefrontální kůry je součástí systému spojeného s intuicí. Intuice umožňuje rozhodnout v situaci, kdy není k dispozici dostatek vstupních informací. Nemocní s poškozením těchto oblastí (orbitální, subkortikální, mediálního prefrontálního-subkortikálního obvodu) se chovají náhodně. Mozek později svá rozhodnutí na podkladě výsledku zpětně racionalizuje.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201889
Myšlenku na iterativní děje v organismu lze vyčíst už ve Watsonových pracích z přelomu 19. a dvacátého století. Napsal: „[iterativními ději se] každý živý organismus přizpůsobuje svému prostředí“, „[jeho řídící struktury] si užitečné odezvy osvojují a neužitečné ne“. Watsonova pozorování moderní neurovědy beze zbytku potvrzují. Bohužel stalo se, že jeho myšlenka zapadla. Psychicky labilní radikál Watson nakonec zmařil svou vědeckou kariéru manželskou nevěrou, byl vyhozen z univerzity a stal se psychologem reklamní agentury. Tam koncipoval kampaně na deodoranty, pleťové krémy a cigarety. Druhý nadějný badatel z této generace Clark Hull se k psychologii dostal z nouze, protože byl stižen obrnou a nemohl vykonávat technické povolání, na které vystudoval. Jeho cenné technické pokusy v oblasti psychologie upadly pro přílišnou technokratickou upjatost v zapomnění už v jeho době. Na historickém kolbišti uspěl obratný B. F. Skinner, vykazující histrionské a narcistické rysy, nejznámější reprezentant behaviorismu. Podobně jako Watson se neuroticky vyhýbal každému pomyšlení pohlédnout do nitra psychiky. To mu bránilo rozvíjet plodné myšlenky a vytvořit z nich obecnější teorii učení, než jen fundamentalistický behaviorismus. Jeho spisy jsou plné tvrzení, že o „nitru“ není třeba nic vědět. Pozornost na sebe upoutal výrokem: „Kdybyste si mohli vybrat, spálili byste své knihy nebo své děti? Já bych spálil své děti, protože budoucnosti mohu lépe přispět svým dílem než svými geny.“ Behavioristé říkali: „Nejen že nemůžeme znát, co se v mysli odehrává, my to k vysvětlení chování ani vědět nepotřebujeme.“ Skinnerův obdivovatel Norman Guttman ho označil za „vůdčí postavu mýtu, předního obrazoborce, který naše myšlení osvobozuje z letitých pout“ (Hunt, 2010). Paradoxní na osudu behaviorismu je, že přes svá přehnaná přesvědčení měl pravdu. Nevědomě předpověděl výsledky současných výzkumů, které potvrdily jeho předpoklady. Zájemcům o hlubší pochopení problematiky somatických markerů lze doporučit studium účinků antipsychotik. Jejich molekuly mají různou strukturu a vážou se na různé receptory v různých oblastech mozku. Tím mění jejich přenosovou funkci, což následně vede ke zmírnění psychotických příznaků až k vyléčení. Ale ne vždy, každý pacient reaguje jinak, na některé z nich některé přípravky nezabírají. Zajímavé jsou reakce těla na změny mentálních funkcí v prvních týdnech a měsících léčby. Jsou to nepříjemné, nežádoucí a v některých případech až život ohrožující účinky. Tyto projevy představují škálu somatických markerů vyvolaných zásahem do mozku. V této souvislosti stojí za povšimnutí nápadná souvislost změn mentálních funkcí s reakcemi motorického systému - extrapyramidové příznaky: parkinsonismus, akutní dystonie, akatizie, tardivní dyskineze. Když organismus v důsledku léčby začíná nalézat novou rovnováhu a příznaky ustupují, stěžují si pacienti na to, že mají hlavu jakoby „vycpanou vatou“. Je to podle jejich slov nejhorší stav, který zažili. Je to stav bez em ocí, který je vázán na změněné reakce těla. Jeho trvání dosahuje až půl roku. Emoční prožívání, a to již na zdravém půdorysu, se postupně obnoví. Okamžik učení, systém odměny, dopaminová závěrka Systém odměny (incentive salience system) je založen na dopaminergních drahách, které vycházejí z ventrální tegmentální oblasti VTA, která je evolučně starou mozkovou strukturou. Neurony, ze kterých je VTA složena, projikují dopamin prostřednictvím svých axonů do spodní části striata, konkrétně nucleus accumbens NAc, a dále do prefrontální kůry PFC. PFC vytváří zpětnými projekcemi důležitou zpětnovazební smyčku.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201889