podivných týpků obklopených hordou takových, jako byl on, Igor. Nevěděl, že ho má tenhle Lavrentij už dlouho v merku. A tak se hodně divil, když na něj jednoho dne tenhle týpek znenadání udeřil s nabídkou, která se neodmítá. Kývl hned, ani nenechal Lavrentije domluvit. Každej cent je dobrej. Brát prachy za něco jinýho než za vykládání kontejnerů bylo přesně to, co Igor potřeboval. Není přeci žádný idiot, aby pořád jen vykládal kontejnery v doku. Dostal se tak do podivné málomluvné společnosti lidí a věčně uštěkané společnosti k smrti vyděšených psů rasy, kterou nikdy neviděl. Psy měl zakázáno bít a jakkoli fyzicky týrat. Měl je jen pravidelně krmit a tu a tam některého z nich vydat Lavrentijovi. Před tím musel psa vykoupat, vyčesat mu srst a vůbec ho vyparádit, jako by čokl šel na ples. Což se psům samozřejmě nelíbilo. Ale sto třicet kilo živé váhy byl pro ně pádný argument. Aniž by si to Igor nějak blíž uvědomoval, vydělával si na každodenní chleba svým přičiněním v nelegálním obchodu se psy. A ne ledajakými. To mu došlo, když dostal první výplatu. Navíc neztenčenou o sociálku, zdravotní pojištění a daně. Ale Igor se nikdy nepídil, odkud ti psi jsou. Ani o to, co se s nimi stane, když je vypulíruje. On ostatně psy nesnášel. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201886
„Tak řekne mi někdo, kde ten pitomej čokl je?“ hulákal. V rohu mezi kotci se krčil Vietnamec Chu. Byl o polovinu menší než Igor a o polovinu chytřejší. Zatímco Igor tady byl od toho, aby se žádné psisko neztratilo, Chu tady byl, aby žádné nepošlo. Chu byl veterinář. Tedy Chu o sobě říkal, že je veterinář. Nebyl. Veteriny nechal, jakmile se mu naskytla možnost zmizet ze země svrabu a polokomunistických ideálů. Na veterině strávil tak maximálně rok. Po příjezdu do nové vlasti Chu léta pracoval jako zřízenec ve firmě, která se zabývala odchytem zaběhnutých psů. Na to mu rok veteriny stačil. A vzhledem k náročnosti té práce by se v klidu obešel i bez něj. Jestli Igor psy nesnášel a neublížil by jim, Chuovi byli psi ukradení a nikdy se nerozpakoval některému z nich zakroutit krkem. To byla mimochodem běžná praxe se psy, kteří neměli evidenční známku. Chu pak ty, u kterých se domníval, že nemají žádnou nemoc, prodával do asijských bister. Těch bister, kam noha útlocitného bělocha nikdy nepáchne. Zatímco Igor zuřil, že utekl pes, Chua trápilo, odkud ten pes utekl. Utekl z karanténního kotce. A to byl problém. Když náhodou fouknul zdravý pes, bylo to jedno. Tihle psi byli naprostí zdegenerovaní Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201886
pitomci. Vždycky je našel vyděšené a kňučící mezi kontejnery. Ví bůh, proč je o tyhle zmetky mezi smetánkou takový zájem. Asi proto, že to jsou takoví blbci. Ale pes z karantény, to bylo něco jiného. Poslední dobou jim z Thajska vozili čím dál víc chcípáků. Ti čoklové byli nakažení nějakým svinstvem a Lavrentij si dával velkého majzla, aby se takoví zmetci nedostali mezi jeho hogo fogo zákazníky. Chu je pálil v jednom zapomenutém kontejneru, který si upravil jako kafilérku. Hodil psa dovnitř, pustil kohouty a škrtl sirkou. Teď už byl kontejner skoro plný. Naplnil se během posledního měsíce. Kšefty šly do háje. Lavrentij zuřil. A tenhle shrek se tady vzteká stejně jenom proto, že je to pablb a zapomněl pořádně zamknout kotec. Holt samozamykací zámky nejsou pro každýho. „Máme problém,“ řekl Chu brunátnému shrekovi. „To vidím, že máme problém, ty šikmooký pako. Zdrhl nám čokl.“ A kdyby to snad Chu nepochopil, kopl ještě jednou do prázdného kotce: „Tady z toho kotce.“ „To vidím,“ odpověděl mu Chu. „Tys ho nechal utýct, ty šikmookej pitomče,“ hulákal Igor, až se mu z toho všeho začalo dělat nějak šoufl. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201886