a tleskaly do rytmu. Za chvíli se už celý kostel vlnil a duněl zpěvem a já měla pocit, že jsem spíš na koncertě než na mši. Bylo to úžasné a strhující. Prostě nezapomenutelné… Později jsem se dočetla, že hlasité odpovědi či spontánní volání souhlasu jsou běžnými a typickými rysy černošských bohoslužeb. Stejně jako pláč rozebraného kajícníka. Na této bázi vlastně vznik-ly i spirituály. Když jsme pak po mši seděly v útulné Christopherově pracovně nad šálkem čaje a nad sušenkami, kterými svého faráře obětavě zásobovaly zdejší hospodyňky, řeč se točila i kolem Harlemu a problémů černošské minority. Christopher kritizoval na jedné straně přehnané demonstrování rovnoprávnosti, které se občas zvrhává až do jakéhosi paradoxního rasismu naruby, a na straně druhé všechny ty předsudky, které ve spoustě lidí i přes veškeré ústavní i světové snahy přežívají dodneška. Pravda je, že kriminalita v procentuálním vyjádření k počtu černého obyvatelstva je tady poměrně vysoká. Obdobně i procento nezaměstnanosti. Ani sociál-ní postavení této menšiny tím pádem není právě nejlepší. Ostatně stačí se projít se Harlemem. A tak jsme se v doprovodu Christophera a Nancy prošly. I projely. Mělo to i tu výhodu, že jsme viděly nejen to špatné, ale i to dobré. Třeba širokou Lenoxovu Avenui, několik mrakodrapů, moderní obytné věžové domy na Schomburgově náměstí a centrum pro výzkum černošské kultury se stejným jménem v názvu, úhledné sídliště Riverbend na Páté Avenui, harlemskou školu umění na St. Nicholas Avenui, dětská hřiště na dvorech kostelů, mládežnické kluby, vyhlášené jazzové lokály… Jako vzorové zde ukazují dva uliční bloky Striveŕs Row s udržovanými a restaurovanými obytnými domy staršími víc než sto deset let a přitom s prostornými a pohodlnými byty. Jako doklad, že to jde, když se chce. Ale viděly jsme také rozpadající se dřevěné domky, vypálené obchody, zanedbané pozemky plné starých krámů, slumy, počmárané zdi, špinavé ulice, černochy posedávající a povalující se přímo na chodníku, poflakující se rozjívenou mládež, pouliční gangy odlišující se třeba znaky na tričkách a bundách nebo barvou šátků kolem hlavy… „Raději nefotografujte, lidi to nemají rádi. A taky si je moc neprohlížejte, berou to jako provokaci,“ radil nám Christopher, když přítelkyně začala vytahovat z kabely fotoaparát. Musely jsme si ten obrázek zatavit pouze do paměti. Do Harlemu se už asi znovu nepodíváme, i když jedna z malých agentur na rohu ulice, kde jsme bydlely, nabízela okružní jízdu touto čtvrtí s černošským průvodcem. Něco jako safari harlemským ghettem – a to nás nijak nelákalo. Základem nynější černé čtvrti bylo sídliště, které v roce 1658 pod názvem Nieuw Haarlem, připomínajícím jedno z holandských měst, založil Peter Stuyvesant. Osada si zachovávala svůj venkovský charakter až do roku 1832, kdy byla propojena s městskou částí jižního Manhattanu železnicí a Harlem se stal poměrně významnou čtvrtí s měšťanskými kamennými domy. Dnešní podoba Harlemu jako černošského ghetta se začala utvářet někdy začátkem minulého století.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201878
Vzpomínkou na minulost jsou v Harlemu především kostely a sídla různých náboženských společenství. Třeba episkopální kostel svatého Martina z roku 1888 nebo o devatenáct let mladší apoštolský kostel svatého Tomáše či adventistický kostel holandské reformované církve z roku 1887 na Avenui Adama Claytrona Powella. Za mistrovské dílo je pak označován kostel Všech svatých z konce 19. století na rohu Madisonovy Avenue, ale nejznámější díky plamenným kázáním otce a syna Powellových se stal asi habešský baptistický kostel na Západní 135. Street. Nejstarší černošské Lafayettovo divadlo z první poloviny minulého století zase proslavilo kostel s dlouhým názvem Wiliams Christian Methodist Episcopal Church stojící na Sedmé avenui. Svůj svatostánek má i obec černých Židů či harlemští muslimové. Ale připomínkou lepších časů třeba ve dvacátých a třicátých letech uplynulého století jsou jména podniků jako Sugar Cane nebo Cotton Club, v nichž zněly jazzové melodie v podání Duka Ellingtona nebo Counta Basieho a dalších špiček téhle temné a rytmické muziky. Jednou z nejznámějších jazzových pevností bývalo i divadlo Apollo na Západní 125. Street. Původně po svém otevření v roce 1913 až do roku 1934 však bylo pro černošské návštěvníky nepřístupné. Jeho slávu provázela kromě výše zmiňovaných jazzových velikánů i jména Billie Holidayové, Bessie Smithové, Elly Fitzgeraldové, Arethy Franklinové a dalších černých zpěváků a hudebníků. Tahle éra definitivně skončila v roce 1974, kdy bylo divadlo zavřeno. O deset let později bylo po přestavbě znovu otevřeno, konají se zde živá vystoupení, ale je to již jen slabý odlesk někdejší popularity. Jediná galerie, která se výhradně zabývá současným uměním Afroameričanů, je harlemské Studio Museum. Připravuje časově omezené výstavy černošských výtvarníků většinou přímo z Harlemu, ale vlastní fond obrazů a jiných uměleckých děl nemá. V budově na Západní 125. Street je od roku 1970 umístěno nejen toto prezentační muzeum, jehož místnosti rozšiřuje i přilehlá zahrada, v níž jsou umístěny sochy, ale také ateliérový prostor a kulturní středisko pro zdejší výtvarníky. V galerii je kupodivu otevřeno i v neděli a dokonce až do šesti večer. Ale historií, kulturou a uměním lidí, kteří kdysi nedobrovolně opustili Afriku, aby prošli otroctvím na americkém kontinentě, se zabývá také Schomburg Center for Rese in Black Culture, o němž jsem se už zmiňovala. Je to největší výzkumné pracoviště tohoto druhu na světě a již v roce 1925 se stalo součástí Newyorské veřejné knihovny. Tady naopak se sbírkový fond založený Arthurem Schomburgem z Portorika rozrůstá do statisíců – od knih, tisků a rukopisů přes obrazy, sochy a fotografie až po gramofonové desky a jiné audiozáznamy s lidovou africkou hudbou. Zajímavé je také to, že většina vybavení uvnitř pětipatrové budovy s věží včetně stolů a židlí byla zhotovena ze dřeva stromů rostoucích v Africe. Symbolické, že?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201878
Přehlídka newyorských mostů New York – město stokrát jinak, napsala si do svého deníčku přítelkyně, když nadepisovala další kapitolku společných zážitků. Opravdu, tohle město měst má stovky tváří natolik různorodých a protikladných, jako by pokaždé patřily někomu jinému. A pořád se něco děje, pořád objevujeme něco nového, pořád nacházíme něco zvláštního… Ten večer se nám o překvapení postarala Nancy, která se přišla rozloučit. Druhý den ráno odjížděla na pár dní do Orleansu – maminka oslavovala šedesátiny, a to musela být celá rodina pěkně pohromadě, jinak by prý měla narozeniny dočista zkažené. Nancy nám předváděla jednotlivé dárky a loudila z nás nadšení nad růžovou lampou v podobě pelikána, nad pravým čínským vějířem s postranicemi ze slonové kosti a podobnými zbytečnostmi, kterými mnohé Američanky zaplavují své domácnosti, aby pak po létech zjistily, že je vlastně nikdy nepotřebovaly. Pak nás ale dostala. Vytáhla totiž malé podlouhlé album nadepsané Bridges… „Mosty mě moc zajímají a hlavně se mi líbí. Škoda, že jsem se líp neučila a nestala se inženýrkou – určitě bych se specializovala na mostařinu. Takhle si je alespoň fotím a sbírám o nich informace z novin, knížek, televize. Už mám osm alb,“ pyšnila se Nancy. To poslední album bylo věnováno vesměs mostům newyorským. Vlastně, když si to tak promítám, i nás braly tyhle velkolepé a vznešené stavby stejně jako Nancy, jen jsme si to tak nepřipouštěly. Za několika z nich jsme se dokonce vypravily se stejnou dychtivostí jako v prvních dnech za sochou Svobody nebo za světově proslulými mrakodrapy. A myslím, že právě mosty si to zaslouží nejméně tak jako jiné newyorské zajímavosti. Kolikrát jen jsme jejich smělé křivky viděly na plátnech kin, na obrazovkách televizorů, na pohlednicích, ale teprve od chvíle, kdy jsme si je mohly „ohmatat“ vlastníma očima, mi začaly připadat jaksi důvěrně blízké, jako by se vytvořily mezi námi nějaké neviditelné, ale trvalé svazky. Přes dvě řeky Hudson a East River, na nichž New York stojí, se klene zhruba šest a půl desítky mostů. Kolik z nich si asi tak můžete zapamatovat? Jenom cestou z Manhattanu do jiných obvodů byste jich napočítali asi osmnáct. O Brooklynském mostě, který patří k uznávaným symbolům města Velkého jablka, jsme již hovořili a o pár dalších, zejména oněch spojených se Staten Islandem, také. Ale Nancy nás dokázala nadchnout i pro ostatní. „Vidíš, to je Manhattanský most – vede do Brooklynu a v roce 2009 oslavil sto let. Není krásný?“ ukazovala Nancy modrorůžovou pohlednici, na jejímž pozadí se tyčilo známé manhattanské panorama a také kousek dalšího mostu – Brooklynského. „A tohle je visutý most George Washingtona – spojuje západní Manhattan a New Jersey, tedy přesněji pevnost Fort Lee. Má tři mostovky – dvě pro auta a jednu pro chodce. A ta spodní silniční mostovka dostavěná v roce 1962 má
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201878