tomu vždycky tak v uplynulé inscenační praxi našeho divadla bylo. Sklíčilo by mě na samém počátku práce, kdybych vás zastihl při tom, jak nastupujete „na plac“ s textem a s pohotovou tužtičkou, s šálivou nadějí, že „všecko se dovíte“ od tohoto stolku, až po nezbytné půlkroky stranou a významné pohledy a pootočení, že režie bude „nalejvárna“, aranžmá „důmyslná geo metrie“, provozovaná na ještě důmyslnější šachovnici, že „připomínky“ budou zaručený a spolehlivý dispečink vaší energie, vždy neochvějně fungující. Chci, abychom si v první etapě práce povídali o charakteru postav, abychom společně objevovali „vnitřní téma“ té které situace, v níž se naše postava octla: co se v ní děje, jak na tom je, jak jí asi je – ale chci se bránit tomu (a volejte mě k odpovědnosti, kdybych tuto vaši svobodu přestupoval), abych vám ruku v ruce s tímto sledováním „vnitřního tématu“ nevnucoval své „jak“: jak to učinit viditelným, jak to dát najevo, jak to zpracovat, jak to zahrát. Tak se – od trenérské lavice – nedá režírovat ani fotbal! Především tady, v tomhle bodě, bych se bál, že znásilňuji vaši osobnost – kdybych vám spolu s „problémem“ vnucoval jeho řešení. Budu vám jistě taková řešení nabízet, ale prosím vás, naléhavě vás o to žádám, abyste takové návrhy nepřijímali trpně, pasivně – a dopouštěli se tak největšího hříchu – už nejen na herectví, ale i lidství, hříchu alibismu. Jste to přece vy, kdo – o premiéře i o reprízách – nakonec nesete svou kůži na trh (já budu sedět někde vzadu potmě a už se jenom bezmocně dívat). Ptejte se, znepokojujte sebe i mne, nepropusťte „jediný krok“, jediné gesto, jediné „hnutí duše“, které vás nepřesvědčilo, kterému nerozumíte, které nedokážete „vzít za své“. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201856
Vzpomeňme si ještě jednou na slova filosofova, která jsem před chvílí citoval: Je nutné, aby nám vždy bylo jasno, zda skutečně věříme tomu, čemu se domníváme věřit; zda etický ideál (a zde si snadno dosadíte i „náš případ“), který „oficiálně“ přijímáme, skutečně zajímá a podněcuje hlubinnou energii naší osobnosti. Naučme se (té statečnosti) nedávat lehkomyslně nebo pokrytecky svůj hlas mrtvé urně, pro kterou jsme smetí, popel, a ne život, nedávejme svou víru tomu, co nás de facto „nezajímá“, tomu, co „nepodněcuje hlubinnou energii naší osobnosti“. Uchovejme si aspoň tuhle výsadu svobodného člověka, jednu z posledních: pochybovat, vážit, přemýšlet – nezříkat se práva na svou představu, svůj názor – své východisko k životu i umění. Nemá-li se z umění stát háčkování, mrtvý artefakt (a zdá se, že je v umění přítomna od jisté doby úzkost, až křeč: že ztrácí půdu pod nohama, že se víc a víc ocitá v „zemi nikoho“), pak snad především pro tuto svou jedinečnou vlastnost a schopnost: že se „živí z živého“, už proto, zcela zákonitě, nezná jiné datum narození než přítomnost. Stále se děje a nikdy se (doopravdy) nestalo. Dřív než politice, víc než politice, se umění dařilo a daří vytvořit „projekt“, dílo, na kterém se „rukou společnou a nerozdílnou“ podílejí individuality tak odlišné, tak různé, aby dohromady v té vzájemnosti daly život něčemu, co má řád, co má hlavu a patu a co ve svém výsledku představuje jinou, vyšší kvalitu než tu, z jaké se na počátku vyšlo – dílo o to spravedlivější, svobodnější – a tedy i lidštější –, že bylo schopno do sebe pojmout tolik různých a různících se bytostí, subjektů, individualit: o to spravedlivější k zúčastněným, že do tohoto společného díla byli 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201856
připuštěni bez „legitimace původu“, neboť tady „průkaz totožnosti“ znamená žít ve shodě se sebou samým, přinést do společného vkladu svou jedinečnou, neopakovatelnou vlohu. Všecko, co takto do opravdy žije a tvoří „z hlubinné energie své bytosti“, se nakonec v jistém prostoru setkává, snoubí – už nepřekřikuje a neodpuzuje: vždyť jednou ze ctností umění je, že nestaví babylonské věže – to je výmysl mocnářů, mocipánů, šílených stavitelů. Je to umění – a jak znásobeně to platí pro divadlo! –, které dovedlo nakonec chaos subjektů, chaos plný těžkých, bolavých sporů, třenic, osočování, nedorozumění – přivést k soužití, svobodné symbióze v prostoru jediného díla a ustavit ho tam jako fungující a smysluplný řád. Nedivme se, že – v historii už tak často! – diletující, velkohubá politika žárlila na tento „úspěch umění“. Tolik žárlila, že (už u Platona) vykazovala umění za hranice obce. Kdyby mělo být umění trvale vykázáno „za hranice obce“ – zbývá mu „pofidérno“, země nikoho, sen. Úhor za branou, ponechaný bloudivým čmelákům. Ale z těla společnosti, z těla života, je tak amputována jedna mohutná, životodárná síla: živý průsečík, ve kterém to, co je k nepotkání, se nakonec potkává. Snem se za našich dnů stává, co je zcizeno skutečnosti: neboť pomalu i sen, ten sublimát života i umění, křehký vor našich existencí, na který nepřestáváme spoléhat, že nás dopraví: kam všude – k naplněné lásce, k plnému, smysluplnému životu – i tento sen je pak s uměním „ze skutečnosti“ vyobcován. Ale umění – protože bylo v téhle líhni zplozeno – nemůže mít jinou sílu než dostředivou: jinak se stává marné, umělé, sterilní, pošetilé, vyumělkované a zbytečné. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201856