V baráku bylo asi šedesát dětí. A žena, vedoucí bloku, kolem padesátky. Pocházela z Lodži, jen to o ní víme. Ukázala Stanisławovi na jednu dívku. „Ewa měla v té době velkou hlavičku i bříško a na hlavě nad čelem pořádný strup. Byla celá opuchlá. Měla křivici nohou, potom jsme tomu říkali anglická nemoc.“ Do tábora se dostala před několika měsíci s rodiči a asi s bratrem. Maďarský transport, za necelé dva měsíce šlo do plynu čtyři sta tisíc Židů. Ewinu matku na rampě zabili pažbami, prý nechtěla dceru pustit. Nějaká vězeňkyně ji zázrakem protáhla do ženského tábora. Vedoucí bloku vyprávěla, že malá pochází ze známé, bohaté rodiny. Asi se o ní někdo v Birkenau staral, známí nebo další příbuzní, a nakonec vězni. Teď zůstala sama, jmenuje se prý Sztolcová. Nebo snad Szulcová? Nevíme, co Stanisława tak dojalo, jestli stav dítěte nebo jeho příběh. Shrnul to jen krátce: „Neznámá vedoucí bloku ovlivnila mé rozhodnutí vzít si Ewu a prohlásit ji za svou nevlastní sestřičku.“ Z Birkenau do Osvětimi jsou to tři kilometry, moc dlouhá vzdálenost pro takové škvrně. Chlapec pospíchal, aby se matka co nejdříve měla čemu věnovat. Určitě vzal Ewu na záda.
EWA ZA GEŇU Karolině Krczové se vryl do paměti každý detail. „Vešel syn, nesl dítě a říká: ‚Tady máš, mami, aby ses konečně přestala trápit kvůli Geně.‘ Dítě bylo ženského pohlaví, nanejvýš dvouleté. Na nohou mělo vysoké červené jezdecké boty, oblečené bylo do modrých sametových šatů, červeného svetříku a šedo-černě pruhovaného kabátku.“ Karolina ohřála vodu. „Vlasy se jí lepily špínou a hnisem ze strupu. Hlavu měla zavšivenou. Celé tělíčko strašně špinavé a plné vřídků. Oči začervenalé a hnisající. Na levém předloktí měla v té době ještě
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201846
dobře čitelné táborové číslo A-5116. Po prvním koupání jsem si myslela, že ji naživu neudržíme.“ Lehly si spolu do postele. „Po prospané noci jsem zjistila, že ze strupu na hlavě vylezly vši a dítě vůbec nemohlo otevřít víčka.“ Ewa naříkala v lagersprache, směsici všech jazyků. Nejvíc je v ní němčiny, protože v táboře na ní záležel život i smrt. Stanisław: „Matka byla nešťastná, ale ze všech sil se vrhla na pokus o záchranu. Začala koupelí v různých bylinách, solích a lécích. Každé ráno se Ewa budila uplakaná, děsilo ji, že nevidí. Báli jsme se, že ten stav může být nejen důsledkem vyčerpání organismu, ale i nějakých kapek. Zdálo se až nemožné, aby oči tvořily tolik hustého hnisu. Báli jsme se o to víc, že lékař naše obavy potvrdil.“ Tím lékařem byl Bernard Komraus, Slezan. Do Osvětimi se dostal na nucené práce. Na místní poliklinice vedl ordinaci praktického lékaře, léčil Poláky i Němce. A také Francouze, Nory a Holanďany uvězněné v továrně I. G. Farben. Objekt hlídala policie a armáda, ale lidem v ordinaci se dalo věřit, pracovala tam jeho žena Irena a sestra Marcella. Druhá sestra, Gertruda Franková, zemřela v táboře. Mladý lékař tajně pašoval léky do Osvětimi. Pomáhal i po osvobození. V Osvětimi a Brzeszczích bylo hodně lidí s dobrým srdcem. Založili malé nemocnice pro více než sto bývalých vězňů. Maria Bobrzecká, majitelka lékárny, jim dávala léky zadarmo. V Brzeszczích se léčily ženy a děti nemocné tuberkulózou, jedna ošetřovatelka se nakazila a zemřela. Lidé se o nemocné starali i doma, v Krakově byla zorganizována potravinová sbírka. Někteří udělali totéž jako rodina Krczových. Vzali si do péče jedno z táborových dětí. Stanisław: „Díky pomoci doktora Komrause přestaly Ewiny oči hnisat, do tváří se jí vrátila barva a začala se podobat svým vrstevníkům. Doktor o Ewu starostlivě pečoval, a protože věděl, že je z tábora, nikdy nechtěl peníze.“ Karolina byla tvrdošíjná.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201846
„Po každodenním koupání a mazání se mi podařilo zbavit ji vší a zahojily se i vředy. Protože hned po válce bylo málo jídla, zejména mléka, vajec a másla, běhala jsem po okolních vesnicích, kde jsem je za různé věci získávala nebo občas i dostala. Díky intenzivní výživě Ewa stále sílila, byla zdravější a krásnější.“ Jen Stanisław se pořád trápil. „Fyzický stav se zlepšoval, ale psychika byla horší. Ewa se dlouho bála psů. I ten nejmenší pejsek jí způsoboval těžký šok. Jen při pohledu na něj plakala, utíkala a schovávala se. Dokonce i později se psů bála, ačkoli se svým strachem bojovala. Neuměla si hrát. Občas jsem jí přinesl hračku, nanejvýš si ji prohlédla, ale potom ji zahodila a už se o ni nezajímala. Ve společnosti dětí byla na svůj věk vážná, uzavřená a neuměla se radovat. Občas upadala do divného zamyšlení, jako by byla myšlenkami nepřítomná.“ Náročná Ewina nervozita začínala zvolna ustupovat, starší bratr byl spokojený. Akce „Ewa za Geňu“ splnila očekávání. Později často vzpomínal, jak se vydal do Birkenau pro sirotka. Na ten den mu zůstala památka. Romské podobizny namalované technikou akvarelu. „Starší vězni s určitým údivem sledovali, že já, mladý člověk, jsem se rozhodl vzít si z tábora jedno z dětí. Jeden z nich mi zkrátka do ruky vtiskl ruličku kreseb jako dárek. Vysvětlil mi, že je našel v kanceláři v esesáckém baráku. Mnohokrát jsem si ty krásné portréty prohlížel, snažil jsem se rozluštit jméno.“ Malá, oblá písmenka. Něco jako „Dinah“ nebo „Dinal“.
INVENTURA Krátce po osvobození pracoval bývalý vězeň Eugeniusz Nosal v oblasti Bauhofu – táborového skladu stavebnin. Uviděl naložený sovětský vlak. „Různé stroje, dřevěné věci, skříně, stoly a muniční schránky. Na jednom z vagonů – postele z táborového bloku a na boku
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201846