menuet
98
Na starých, polámaných elektrických klávesách (děti jim ří‑ kají rumunsky orga) hraju jeden z Bachových jednoduchých menuetů; ve waitzenriedské škole hraju dávný dětský me‑ nuet (třídu prostupuje vůně květin; děti se loučily s osmá‑ ky, kteří odejdou na střední školy; přes noc ověsily celou třídu květinami; a vy s náma nebudete kytit? ptaly se mě; ba ju, budu); prsty jsou neposlušné, ale pamatují si více než hlava: ta už dávno zapomněla na tu kolovrátkovou melodii; prsty ne, prsty běhají po klávesách… Paní učitelka Böhmová (sudetská Němka, kterou — nevím proč — neodsunuli) mě kdysi naučila tento menuet; v prvorepublikové dvoupatrové vile, na předměstí severočeského města; dětské prsty nemo‑ torně tiskly klávesy černého koncertního křídla… Hudba; zrození; tento menuet a pár skladbiček Mozartových; Für Elise ve třetí či čtvrté třídě… Pak pád na Moravu; panelák bez klavíru (rozladěné pianino Bretschneider už navždy zůstalo trčet v úplně jiném bytě na sídlišti Sever; v nedohlednu); tělo cvična a hrozná bolest po hudbě; propast; touha… Později aspoň kytara (jak bídná náhrada): písničky amerických pí‑ sničkářů v šumu a prachu Bohunic, první nesmělé písnič‑ ky vlastní… Po gymnasiu, na zemědělce: kytara elektrická, xylofon, melodika: snaha o družnost, společenství hudby; zárodek alternativní kapely, která se rozpadla dříve, než odehrála první koncert… A pak už nečekaný zázrak hudby sborové, chrámové, staré (i cembalo se občas vynořilo; cem‑ balo, po kterém jsem v dětství toužil; snad jen kvůli tomu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201824
99
že klávesy byly černé a půltóny bílé: a já jsem měl od dětství nezdravý sklon k negativům, k dělání všeho právě naopak); náhle jsem stál ve skupině osmi lidí a můj hlas se přizpů‑ soboval jejich hlasům; mé oči opět přivykaly zapomenutým notovým osnovám; melodie a intervaly vystupovaly z dáv‑ na, z blahého severočeského dětství… Odjel jsem; hudba zmizela: nejbolestnější ztráta mého útěku; neodčinitel‑ ná… Prudký vítr samoty odvál hlasy mých blízkých; xylo‑ fon a melodiku jsem nechal na Moravě, daroval jsem je ka‑ marádovi, skutečnému muzikantovi; na kytaru zde nemám odvahu sáhnout, ač straší na skříni v ložnici mého velkého bílého stavení… Jen když učím děti hudební výchovu, mu‑ sím — chtě nechtě — zasednout za rozkřápanou orgu… Ale děti zde dnes nejsou; a dnes nehraju (na všeobecné přání) písničku o kocourovi, který vyšťourá myšku; dnes tu sedím sám a hraju dávno zapomenutý (aspoň jsem myslel, že za‑ pomenutý) menuet; v květinami provoněné třídě hraju — nevím jak dlouho, nevím po kolikáté už — jeden z jedno‑ duchých Bachových menuetů… Vítr odvál sborové hlasy; vítr odvál mé marné melodie; veškerou dávnou hudbu od‑ vál ostrý dunajský vítr: setřásl ji jako listí ze stromu: zbyly jen holé větve tohoto dětského, kolovrátkového menuetu… Hraju a hraju; sleduju své prsty; snažím se přesvědčit sám sebe, že se smršťují, že se tím neustálým opakováním vra‑ cím kamsi do dálek, do severočeského města, proti proudu času… Ale nejde to; nic se nevrací, nic si nelze vyvzdorovat tou stále se opakující melodií: mé ruce jsou starší a starší a slunce za okny třídy nemilosrdně zapadá za stráň s kap‑ ličkami Křížové cesty…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201824
sestře
100
Jako děti jsme jídávali květy, vzpomínáš? Na louce u severo‑ českého sídliště jsme jídávali růžové květy jetelů; u babičky, v zámecké zahradě, pod kterou se ploužilo Labe, jsme jídá‑ vali květy hluchavek… Děti; sama teď čtyři máš; a já jsem hrozně daleko, sám, planý (v Ostravě říkají plané maso: to přesně jsem: plané maso)… Všechno kvete; banátské stráně vybuchly myriádami květů; nelze uniknout vůni, ani tomu pokušení narvat si květy ústa… Sousedovic děti se sápaly na můj bezový keř (potácely se po laťkách plotu a trhaly velké bílé hlavy bezu): květy pak naházely do cukrové vody: říkají tomu bezový čitro… Děti: neznám Tvé děti; a jde z toho na mě hrůza… V té polabské panské zahradě jsme lezli na třešně, višně, jabloně: každou jsme měli pojmenovanou a na kaž‑ dé nám náležela výsadně jedna větev (nejraději jsme měli Královnu; rozložitou třešeň)… Pojídají Tvé děti květy? Mají své výsostné větve, mají naše dávné oči? Nevím… Dopisy; je‑ diné dopisy z druhého břehu; jediné dopisy na druhý břeh… Poštár vždy vítězoslavně nese obálku: v ní fotky čím dál od‑ rostlejších dětí. Nejprve bylo jedno (to chodily fotky ještě do schránky v bavorském činžáku); potom dvě (to jsem sem čerstvě přibyl); a pak náhle čtyři, když se Ti narodili blížen‑ ci… Obálky a v nich fotky stále se měnících, stále ještě neko‑ nečně proměnlivých, neznámých bytostí… A nevím, nepo‑ znám, pojídají‑li květy, mají‑li větve na třešních a višních v té stále stejné zahradě našeho dětství. A neodvažuji se zeptat; nikdy si netroufnu: zde se ptám sebe; v dopise Tobě budou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201824