– Jak se to vezme, pokrčil rameny. – Já vážně nevím. Podle mě se musíme smířit s tím, že Simon existuje a že je to můj syn. Ať už se ti to líbí nebo ne. Mě taky nepřipadá, že by dosavadní vývoj událostí byl zrovna ideální, ale Simon je prostě moje dítě, Cecilie. Je to můj syn a dostal se do svízelný situace. Kdybych se k němu obrátil zády, mohla by sis mě ještě vážit? Dokázala bys to? Jeho ruka pod její dlaní. Ta teplá ruka s krásnými prsty, její mužný tvar. Slova, která říká. V tomhle má pravdu. – Vždyť víš, že ne, odpověděla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201816
NA ULTRAZVUK DORAZILI O PÁR MINUT DŘÍV, a tak se zatím usadili ve žlutě vymalované čekárně, kde už seděly tři další dvojice. Cecilie se pohledem setkala s očima ostatních žen. Snažila se nezírat upřeně na jejich kulatá břicha, ale dělo se to automaticky, jakési instinktivní zhodnocení těhotenství ostatních, možná i potřeba se s nimi srovnávat. Protože patří přece tak nějak k sobě, jsou součástí nepsaného společenství všech těhotných žen, ve kterém sdílejí různé neduhy, předporodní bolesti a obavy o očekávaného potomka. Cecilie se v měkkém šedém křesílku narovnala a vzala si z nízkého stolku z borovicového dřeva jeden z časopisů pro rodiče. Z obálky se na ni dívala televizní celebrita v pokročilém stupni těhotenství. „Anna se na šok z honičky kolem dvou dětí těší“, tvrdil popisek obrázku, na němž měla známá moderátorka ruce položené v místech, kde jí končilo přiléhavé tričko. Šok z honičky kolem dvou dětí, cha cha! Cecilie si už sotva pamatovala, jak ji kdysi před něčím takovým varovali, pro ni počet dětí přestal být už dávno něco zvláštního. Momentálně ji, kdykoli se ocitla v domě sama, překvapovala spíš osamělost, tedy poněkud jiný typ šoku. Roztržitě listovala časopisem, nedokázala se na jednotlivé články soustředit. Její pohled přitahovaly spíš ostatní těhotné ženy a jejich partneři. Mimoděk ji napadlo, co jsou asi zač, jak asi vypadá jejich život. Na porodním oddělení sice potkávala budoucí rodiče často, ale teď jí připadalo nezvyklé, že je s nimi na jedné lodi, že je jednou z nastávajících maminek. Jedna z přítomných byla zřejmě mladinká, držela se svého partnera za ruku a něco mu šeptala do ucha. Jak dlouho je asi těhotná? Možná bude tak ve dvacátém týdnu, těžko říct. Muž a žena z další dvojice se plně věnovali každý svému iPhonu. Tihle dva nejspíš čekají svoje první dítě, odhadla Cecilie, prostě v ní budili takový dojem. A pak tu byla ještě třetí dvojice, ti dva mohli být zhruba stejně staří jako ona a John a zdálo se, že nastávající mamince už zbývá do porodu jenom pár týdnů. Měla obrovské břicho, vypadala napuchle
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201816
a působila unaveně, ale zároveň z ní vyzařoval jakýsi klid a nepřehlédnutelná sebejistota. Cecilie tyhle pocity znala: hrdost nad tím, že člověk nosí pod srdcem dítě, vědomí, že už má za sebou tolik týdnů těhotenství, sílu tváří v tvář blížícímu se porodu, o kterém nikdo neví, jak bude probíhat. Ženy v pokročilém stupni těhotenství mají samozřejmě všechny důvody k tomu, aby se prosadily a získaly si samy pro sebe patřičný prostor – doslova i v přeneseném významu. – Cecilie a John? Porodní asistentka Lisbeth vyšla do čekárny a pozvala si je k sobě do ordinace. Už u ní jednou byli, v desátém týdnu, a Cecilii byla tahle starší žena sympatická. Z Lisbeth vyzařovala jistota. Byla příjemná, ale nijak se nevtírala. A nechovala se k Cecilii s přehnanou kolegialitou, jak se někdy stávalo, když některá porodní asistentka přišla k jiné coby pacientka. – Jak se máte? zeptala se Lisbeth, když je uvedla do ordinace a potřásla si s oběma rukou. – Tedy především vy, Cecilie. Jak se dnes cítíte? – Díky, dobře, odpověděla Cecilie. – Tohle už jste párkrát zažili, viďte? oslovila Lisbeth znovu oba dva, což bylo gesto, které Cecilie velmi oceňovala. Mnohé porodní asistentky, učitelky ze školní přípravky a sestřičky z dětského zdravotního střediska se totiž s veškerými otázkami obracely jen na matku. Jako kdyby byl otec, který ji doprovázel, víceméně neviditelný. Vypadalo to však, že Lisbeth prošla nějakým genderovým školením, protože se na Johna dívala úplně stejně často jako na Cecilii. – To jo, nejsme zrovna začátečníci, opáčil John s úsměvem. – Prima, tak se pustíme do toho ultrazvuku, řekla Lisbeth a zapsala si do počítače pár poznámek. – Jenom vám, Cecilie, ještě změřím tlak, a pak byste se taky mohla zvážit. Zatímco se Cecilie vážila, Lisbeth vytáhla tlakoměr. Když se pak Cecilie posadila na lehátko, ovinula jí manžetu přístroje kolem levého předloktí a napumpovala do ní vzduch. Po chvilce manžeta se zasyčením splaskla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201816