i jiné kraje napodobí jejich příklad, vznikl Život Metodějův (dále ŽM) za zcela jiných podmínek. Byl napsán krátce po smrti Metodějově ještě na Moravě, s velkou pravděpodobností ještě v roce 885. Nemluví se v něm totiž o zákazu slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků z Moravy, ač jinak je v něm věnováno dosti místa vylíčení různých protivenství, kterým byl světec vystaven. Také kníže Svatopluk je v ŽM líčen v zcela příznivém světle, kdežto Theofylaktův Život sv. Klimenta, který byl napsán v Bulharsku, už podává jeho obraz zcela jinak. Autor ŽM psal své dílo nepochybně v zemi, kde Svatopluk vládl, a s nadějí, že se mu podaří ho přesvědčit, aby poskytl Metodějovým žákům a jeho dílu ochranu. V ŽM také není ani zmínky o vyvrácení velkomoravské říše Maďary, ač by to pro autora jistě byla skvělá příležitost vylíčit je jako Boží trest za odvrhnutí slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků. Je také zřejmé, že autor měl k dispozici aspoň některé papežské listy týkající se Metodějova archiepiskopátu, jichž ve svém díle bohatě využil; kdyby své dílo byl psal až po odchodu z Moravy, jistě by mu už byly nedostupné. Přesvědčivým důkazem moravského původu ŽM je i jeho archaický slovník, v němž se vyskytují četné západoslovanské prvky (moravismy). Podrobný rozbor díla pak může osvětlit, proč bylo napsáno právě tehdy a s jakým záměrem. Arcibiskup Metoděj zemřel v době, kdy spory mezi latinskou a slovanskou stranou v moravské církvi dosáhly svého vrcholu. Nitranský biskup Wiching, který byl franského původu, odepřel Metodějovi poslušnost a obrátil se k papežskému stolci do Říma s řadou obžalob proti němu. A zatímco se Metoděj za pontifikátu předchozích papežů Hadriána II. a Jana VIII. mohl na podporu papežského stolce vždy spolehnout, zaujal nově nastoupivší papež Štěpán V. vůči slovanské církvi na Moravě krajně odmítavý postoj. Jeho legáti, kteří tam přišli už po Metodějově smrti, oznámili papežův zákaz užívat slovanskou liturgii, s rozhodností vyslovili římské stanovisko v některých otázkách víry a církevní praxe, jež se ve Wichingově podání Metodějova působení jevily jako sporné, a odmítli uznat Metodějova designovaného nástupce Gorazda za moravského arcibiskupa. Pro slovanskou církev to znamenalo těžký úder, a to tím více, že kníže Svatopluk sám měl
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201810
ve větší oblibě latinskou liturgii, a že Metoděj, který přísně vyžadoval dodržování církevních předpisů, se dostával s některými z jeho předních velmožů kvůli jejich morálce často do sporů. V této situaci se jeden z Metodějových žáků rozhodl vylíčením života svého učitele obhájit jeho učení a činnost a přesvědčit moravského knížete a jeho velmože, že je nejen spravedlivé, ale i v jejich vlastním zájmu, aby Metodějovo dílo nezavrhovali, ale nechali je dále pokračovat. ŽM je spis výrazně apologetický. Stěží je možno jej nazvat hagiografickou legendou. Obvyklé topoi jsou v něm omezeny na minimum, nenacházíme v něm ani jediný zázrak či nadpřirozený úkaz. Autorovi byly očividně vzorem životy konstantinopolských patriarchů a opatů, které po porážce ikonoklasmu sehrály v Byzanci důležitou roli jako ideový a propagační prostředek v církevně politických zápasech té doby. Podobnou funkci měl ŽM zřejmě plnit i na Moravě. Od ŽK se ŽM výrazně liší stylem i kompozicí. Nenajdeme v něm žádné teologické disputace, pro ŽK tak příznačné, ale zato popis zápasů, které Metoděj musel svádět se svými protivníky. Vlastnímu vylíčení Metodějova života je ovšem předeslán rozsáhlý úvod, který obsahuje jednak stručnou biblickou historii s výčtem velkých postav Starého i Nového zákona a jakousi církevní historii sestávající z přehledu šesti ekumenických koncilů s uvedením osobností, jež se jich zúčastnily, a herezí, jež na nich byly odsouzeny. Se všemi těmito velkými biblickými i církevními osobnostmi je pak Metoděj srovnáván s použitím doslovných citátů převzatých z panegyriku Řehoře z Nazianzu na sv. Athanasia. Taková srovnání (synkriseis) patřila k běžným hagiografickým prostředkům, ovšem autor ŽM očividně sledoval tímto prologem velmi konkrétní záměr. Na základě dobrých důvodů můžeme totiž oprávněně předpokládat, že pro přehled církevních koncilů použil jako předlohy podobný soupis obsažený ve vyznání víry (professio fidei), které Metoděj musel osobně přednést a také písemně předložit Janu VIII. a které tento papež v bule Industriae tuae výslovně schválil jako pravověrné. Uvedením vlastního Metodějova díla, které schválil sám papež, chtěl Metodějův životopisec zřejmě čelit osočování jeho franských protivníků, že učil v rozporu s články víry.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201810
Vlastní líčení Metodějova života je velmi stručné, střízlivé a věcné. Někteří badatelé vyslovili názor, že jde vlastně o jakýsi doplněk ŽK, v němž autor záměrně uvedl jen ty události, které byly v ŽK opomenuty anebo v něm nemohly být uvedeny. Takový výklad však není přesný. Jednak se líčení v ŽM 4 –6 částečně překrývá s údaji uvedenými v ŽK 9 –17, zatímco druhá část ŽM, věnovaná Metodějově činnosti po Konstantinově smrti, jistě ani zdaleka nevyčerpává všechny důležité události jeho působení jako moravského arcibiskupa (např. zde nenacházíme ani zmínku o tom, že pokřtil českého knížete Bořivoje). Autorův výběr uvedených událostí byl striktně podřízen apologetické tendenci spisu. Metodějova obhajoba v ŽM spočívá na těchto tvrzeních: 1) Metoděj byl pro své poslání na Moravě skvěle připraven; už od dětství byl předními osobnostmi jak v rodném městě, tak i na císařském dvoře považován za člověka mimořádně nadaného a schopného, znal dobře slovanský jazyk a měl potřebné zkušenosti, protože byl už v mládí pověřen správou jedné slovanské oblasti. 2) Metoděj neusiloval o žádné funkce a hodnosti z vlastní iniciativy, ale naopak ujal se jich vždy pouze na žádost slovanských panovníků. O vyslání byzantské misie požádali z vlastní vůle Rostislav a Svatopluk se všemi Moravany. O vysvěcení Metoděje za arcibiskupa opakovaně žádal panonský kníže Kocel. Moravané žádali papeže, aby byl Metoděj propuštěn z bavorského vězení a mohl se vrátit na Moravu. Po jeho návratu mu kníže Svatopluk svěřil církevní správu celé země. 3) Metoděj byl ustanoven panonsko‑moravským arcibiskupem od římského papeže Hadriána II. a další papež Jan VIII. jej v jeho funkci potvrdil, nadal jej plnou mocí k svrchované správě celé jeho arcidiecéze a potvrdil jeho pravověrnost. Posléze i konstantinopolský patriarcha schválil jeho dílo. 4) Metodějovo působení bylo schváleno i nejvyššími světskými vládci – byzantským císařem a rovněž i „králem“, tj. franským panovníkem. (V dochovaném textu ŽM se sice mluví o „uherském králi“, ale toto adjektivum je až interpolace doplněná dodatečně vinou nepochopení pozdějšího opisovače. Autor ŽM užil výrazu kralь, korolь jako
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201810