A teď může lítat ještě rychleji, poněvadž Lamborghini zvýšilo objem svého desetiválce z pěti na 5,2 litru. Takže z něj teď dostanete 552 koní, což v kombinaci s redukcí váhy o dvacet kilo znamená, že všude dorazíte za doprovodu kakofonického štěkání a kvílení výfuku ještě dřív, než vůbec vyjedete. Tohle auto je absurdně rychlé. Nepříčetně rychlé. Je to pošuk s papíry na hlavu. Je mnohem, mnohem rychlejší než standardní 430 a k tomu nesrovnatelně hlasitější. A díky tradičnímu želé odpružení a pohonu všech kol se řídí stejně snadno jako jeho předchůdce. V minulosti se proslýchalo, že Gallardo a jeho sesterský vůz, levnější Audi R8, jsou si podobné jako vejce vejci. Dnes už to neplatí. A to není všechno. Gallardo vždy vypadalo k sežrání, bylo mnohem magičtější a vyzývavější než jakékoli ferrari. A nová generace s nosem ve stylu Reventónu je ještě koketnější. Je prostě jasné, že křivky nebudou na autě nikdy vypadat tak dobře jako přímé linie. To naznačil už starý Ford Scorpio a nové lambo s ostře řezanými rysy to dokazuje nade vši pochybnost. Totéž mimochodem platí pro ženy. Kulatý obličej baculky jednoduše nemá takový sex-appeal jako rovné linie Keiry Knightleyové nebo Kristin Scott Thomasové. A nyní, i když je to úplně zbytečné, vám krátce přiblížím související náklady – jsou to hodně vysoká čísla. Aspoň že spotřeba si polepšila o 18 procent. Jo a na manuál zapomeňte. Jestli chcete Gallardo, pořiďte si verzi s pádelnatou převodovkou. Pokud se tedy rádi zasníte, zatímco se šinete na kozím dechu na sociálku pro dávky, doporučuji snít o lamborghini. Lamba jsou odjakživa srdcem a duší světa supersportů a tohle je ten nejlamborghiňáčtější model všech dob. 28. září 2008
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201775
Panebože, tak tohle je nejhorší auto na světě Chrysler Sebring 2,7 V6 kabriolet Spousta lidí si představuje, že když si v Americe pronajme kabriolet, bude brázdit prosluněné dálnice ve hřmící Corvettě nebo sexy Mustangu. Mňam mňam, říkají si. Svoboda. Blankytné nebe. Basová linka osmiválce. Kovbojské boty, kožená bunda a upnuté modré džíny. Americký sen. Želbohu, většina turistů skončí v Chrysleru Sebringu, což je téměř zaručeně nejhorší auto na celém světě. Můj výlet v této pojízdné noční můře začal ve Wendoveru. Tohle městečko, které se proslavilo coby domovská základna bombardéru Enola Gay, leží na hranicích mezi Utahem a Nevadou. A tak je dnes plné lidiček, kteří sypou poslední zbytky svých úspor do nablýskaných a velmi hlučných výherních automatů. Asi nemusím dodávat, že jsem se chtěl co nejrychleji zdejchnout, a tak jsem se vměstnal spolu se svými kolegy z Top Gearu do Sebringu a vyrazil směr Denver. Prakticky okamžitě mi začalo lézt na nervy vytrvalé kvílení odkudsi zezadu. Ukázalo se, že jej vydává Richard Hammond, který, přestože má na výšku pouhých dvacet centimetrů, prohlásil, že v životě nezažil takové nepohodlí, vyjma svého narození. „Ale i porodní kanál byl prostornější,“ dodal. Po několika hodinách nepřetržitého nářku jsem přilil oleje do ohně. Na satelitním rádiu jsem naladil klasickou „vinylovou“ stanici, což se u Richarda nesetkalo s pochopením. Coby fanoušek kapel jako Westlife či Spice Girls nemohl přenést přes srdce, že s Jamesem Mayem celou cestu po solných pláních doprovázíme bubnováním do stehen nevysychající proud vypalovaček od Supertrampu, Yes a Allman Brothers. Nakonec při skladbě Hocus Pocus od Focusu přešel k tak nepříčetnému jekotu, že jsme to už s Jamesem nemohli dál poslouchat a při Stevu Millerovi vytočili hlasitost na maximum. Můžu jen hádat, že když Steve cestoval z arizonského Phoenixu do Tacomy, neseděl za volantem Sebringu. To by totiž zpíval úplně jinou písničku. „Nastartoval jsem ve Phoenixu v Arizoně, dojel na kraj města, a raději se vrátil zpátky.“ My to ve svém pronajatém autě vydrželi až do Salt Lake City, kde jsme se jej zbavili a využili služeb společnosti Delta. Těch 200 kilometrů bylo doslova pekelných, a to nejen kvůli permanentně nakrknutému Richardu Hammondovi. Přibližme si nejprve jedinou světlou stránku dotyčného vozu. Kufr je větší než hangár letadlové lodi třídy Nimitz. Nicméně nevýhodou automobilu s letadlovou lodí v kufru je skutečnost, že vypadá nepříliš pohledně. Řekl jsem nepříliš pohledně? Myslel jsem absolutně ohavně. Je tak 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201775
příšerný, až z toho člověku slzí oči. Každý, kdo má v plánu sepsat seznam nejošklivějších aut všech dob, jej chtě nechtě musí zařadit úplně nahoru. Viděl jsem už i vábnější nežity. Zklamáním je rovněž fakt, že když stisknete tlačítko, které spouští střechu – a pak jej stisknete ještě jednou, protože pořádně nefunguje – zjistíte, že a) veškerá zavazadlová kapacita je fuč a b) bez střechy vás za volantem téhle obludy každý vidí. Což je dost nepříjemné. Někteří lidé se tváří soucitně. Ale většina si na vás ukazuje a chechtá se na celé kolo. A na kolik že vás ta legrace na vlastní účet přijde? Inu, v USA je to necelých 29 000 dolarů. Klaunský úbor vás každopádně stojí mnohem méně a okolí pobavíte stejně dobře. Jenže tady v Británii si prodejce za 2,7litrový kabriolet Sebring řekne o 25 100 liber a já naprosto nechápu, jak přitom dokáže zachovat vážnou tvář. Výkon? Žádný se nekoná. V britské brožurce stojí, že 2,7litrový šestiválec jede maximálně 195 km/h a z nuly na sto zrychlí za 10,8. 10,8 čeho? Let? Řeknu to jinak. Motor vyvine 185 koní, a to dnes zvládne volvo s 2,4litrovým dieselem. Bohužel netuším, jaký motor se skrýval pod kapotou našeho pronajatého auta, vím ale jistě, že uměl akorát měnit palivo na hluk. Když jste naplno sešlápli plyn, dlouho se nedělo nic, načež převodovka se škubnutím podřadila a hluk zesílil. Toť vše. A příval špatných zpráv nekončí. Převádět benzín na pohybovou energii je, jak všichni víme, nákladné, jenže převádět jej na hluk je ještě dražší. My nedostali spotřebu pod 16 litrů na sto kilometrů. Opravdu tedy netuším, kdo by si kupoval Sebringa místo, řekněme, Volkswagenu Eos. Leda někdo tak klinicky nepříčetný, že mu nelze svěřit ani pastelky, natož volant. Tohle auto neumí alespoň obstojně vůbec nic. Neporadí si s bočním větrem a na klikaté silnici si raději vybalte pytlík na zvracení. Je rovněž pozoruhodné, že ačkoli odpružení je velmi měkké, podvozek se na každém drobném výtluku otřásá jak kredenc plná příborů. A protože jde o americké auto z půjčovny, mělo samozřejmě obroušené brzdy a tak ochablý volant, že nás to ustavičně táhlo k Wyomingu. Nejhorší byl ale obecný dojem, že vše, čeho se člověk dotkl, vyrobily buď děti z mateřské školy, nebo úplní idioti. Když jsem tak trčel v téhle hromadě laciného plastu, dokázal jsem si živě představit, jaké to asi je být bonbónem. To ale platí pro americká auta obecně. Co se jízdních vlastností týče, některá z nich už dnes docela ujdou. Jeden nebo dva modely se dokonce přibližují úrovni čínské produkce. A pořád jsou ta auta extrémně levná. K tomu je ale velmi dobrý důvod. Nejsou totiž stavěná na víc než pár použití. Tentokrát jsem většinu svého pobytu v Americe strávil v nové Corvettě ZR1. Je to úžasné auto. Fantasticky rychlé, pohledné a za skvělou cenu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201775