II. ŠKOL A VĚDY A ŽIVOTA tiky. Napsal jsem rovněž velmi dobře písemnou práci z francouzštiny a obstojně z angličtiny a dobré známky jsem měl i z kreslení. Horší výkon v méně významných testech se jaksi nepočítal, takže se všeobecně mělo za to, že jsem jednička. Velká chvíle mého života! Zkrátka a dobře, válku jsem nejen přežil, ale ještě jsem ji využil pro další život. Jistě, nebylo nijak zaručeno, že se ze mě stane velký vědec – nebo kdokoli velký. Ale každá z obou škol mi mohla otevřít dveře dál a zajistit mi svého druhu automatickou celoživotní pojistku. Bylo to všechno prostě neuvěřitelné. Na to, že teprve devět let po mém příchodu do Francie, jen pár měsíců od jejího osvobození a v době, kdy jsem stále oficiálně bydlel v chudinské čtvrti Belleville, budu muset přijmout takové životní rozhodnutí, jsem v žádném případě nebyl připraven. * * * Když se teď ohlížím zpátky, zdá se mi, že jsem z jedné strany promrhal velkou příležitost, jiným způsobem jsem ji ale využil nejlépe, jak se dalo. Celých třináct dalších let jsem svůj náhle získaný kapitál neinvestoval nijak moudře a zdánlivě jsem jej v období pomalého dospívání a tápání promarnil. Pak jsem odešel do Spojených států – a tam neměl kredit získaný ve Francii žádnou cenu. Až v Americe se mi podařilo naplánovat si kariéru tak, aby to vyhovovalo mým schopnostem a zálibám – nastoupit na dráhu, která rezignovala na všechny výhody získané mými francouzskými zkouškami, ale dokonale ladila s tím, co jsem si během války vysnil.
SHLEDÁNÍ SE STRÝCEM SZOLEMEM Když jsem se jednou vracel ze zkoušky na Normale na koleje Lycée Louis-le-Grand, pozdravil mě ve vestibulu jakýsi muž. Na chvíli jsem si myslel, že je to otec. Byl ale mladší a na rozdíl od otce na něm nebyly patrné stopy dlouhých a těžkých starostí. Nebyl to nikdo jiný než Szolem – vrátil se do Paříže poté, co strávil válku na Riceově institutu v Houstonu a pak ve službách armády v Londýně. Všiml si, že nejsem vyhladovělý a že jsem v dobré kondici, a já mu řekl, co je za tím. Mluvili jsme o obavách o příbuzné a známé, kteří zůstali v Polsku, vzájemně jsme se ale ubezpečili, že v jeho i mé rodině jsou všichni živi a zdrávi. Dal jsme mu kontakt na otce a on mi řekl, že jeho žena a syn by se také měli co nevidět vrátit.
98
Mandelbrot_tisk.indd 98
3.11.2014 11:19:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201768
8. PAŘÍŽ, 1944–45 Pak jsme začali mluvit o zkouškách. „Jak jsi s nimi daleko?“ „Zrovna jsem udělal velkou písemku z matematiky na Normale.“ „Jak daleko ses dostal?“ „Až do úplně poslední otázky a nenapadá mě, že bych někde udělal zásadnější chybu.“ „Výborně, gratuluji, výborně, skvěle. Máš to skoro jisté. Mám takovou radost. Máš štěstí. Půjdeš na Normale a zažiješ něco ohromného; absolvovali ji všichni moji přátelé, jenom mě to minulo.“ Po mnoho následujících dní, měsíců a let mi Szolem vyprávěl o vnitřním chodu světa matematiky a přírodních věd, které tak dobře znal. Často mluvil o svém učiteli Hadamardovi a jeho současnících. Popisoval barvitého Andrého Weila a stále vlivnější skupinu radikálních novátorů, kterou Weil koncipoval, zorganizoval a vedl a kterou pojmenoval „Nicolas Bourbaki“. Byl jsem z toho všeho u vytržení. Většinou to bylo mimořádně přitažlivé, jen Weil a Bourbaki mě jednoznačně odpuzovali. Těsně po válce jsem pohlížel s ostražitostí na tajné skupiny a charismatické vůdce a Weilův přístup vůdce byl tomu mému nesmírně vzdálený. Zanedlouho uvidíme, jak to ovlivnilo můj další život. Szolem ve svém líčení spojil idealismus a praktičnost a velmi upřímně charakterizoval jak velké, tak nepěkné stránky vnitřního provozu vědeckého světa – zejména všudypřítomné patronství, klientelismus a nepotismus; to vše pramenilo z toho, že dokonce i v matematice jsou hodnotové soudy subjektivní.
RODINNÁ „VÁLEČNÁ RADA“ Měl jsem dojem, že z mých spolužáků, kteří si vedli natolik dobře, že měli na výběr mezi Normale a Polytechnique, se takovým rozhodováním trápil málokdo. Pravidelná školní docházka vytváří smysluplné ambice a mí spolužáci se na něco takového připravovali po většinu svých dosavadních životů. Já jsem ale na rozdíl od nich chodil do školy nepravidelně a teď se na mě náhle sesypaly rady ze všech stran. Ještě před několika měsíci jsem se soustředil jen na to, abych přežil, a nyní přede mnou jako zázrakem stály dvě skvělé možnosti – a strategické rozhodnutí bylo jen na mně samém. Velký význam měl jeden detail: studenti, kteří šli na Normale, si vybírali mezi matematikou a fyzikou, poté ale mohli snadno přejít k druhému oboru; Carva naproti tomu plánovat dopředu příliš neumožňovala a příležitosti k uplatnění na konci studia tvrdě omezovalo pořadí absolventa podle prospěchu.
99
Mandelbrot_tisk.indd 99
3.11.2014 11:19:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201768
II. ŠKOL A VĚDY A ŽIVOTA Tak vysoké sázky nám naháněly hrůzu, a moji rodiče navíc mým učitelům nedůvěřovali. Na pomoc tak byla svolána rodinná „válečná rada“: v našem bytě v Belleville se s námi v únoru 1945 sešel Szolem, můj bratranec z druhého kolena a jeden jeho blízký přítel, přední fyzikální chemik Michel Magat. Strýc a bratranec byli chytří, rozhodní a politicky angažovaní, avšak také, jak se brzy ukázalo, neuvěřitelně naivní a předpojatí. Sváděli s otcem a mezi sebou navzájem bitvu o mou budoucnost a o mou duši. Přesná slova už jsem samozřejmě zapomněl, na hlavní myšlenky si ale stále jasně vzpomínám. Strýc: Carva mění nadějné studenty na bezduché byrokraty, kteří neumějí nic pořádně řídit. Vyhráli sice první světovou válku, tu druhou ale prohráli. Dej se cestou, kterou jsem si zvolil já, a přidej k ní jednu věc, kterou já propásl. Jdi na Normale. Žádná pracovní kariéra ti nedá tolik, co ti může dát čistá věda. Poskytne ti ale i svobodu a zajištění, protože absolventi Normale se o sebe dokážou postarat. Pokud nebudeš mít štěstí a nic kloudného neobjevíš – to se ale neboj, ty s tím problémy mít nebudeš – staneš se středoškolským učitelem. Žádné jiné povolání nemá tak blízko ke službě společnosti jako tohle; díky němu budeš šťastný a hrdý sám na sebe. Bratranec: Nevyhnutelné sociální a politické síly povedou k zániku obou těchhle škol. Carva je baštou překonaných myšlenek a starých metod. Nic tě tam nenaučí a jenom ti dají falešný pocit, že patříš k elitě. Normale je stejně špatná. Zamysli se nad École Supérieure de Physique et de Chimie. Financuje ji město – ne stát – a vědí tam, jak udělat z lidí prakticky zaměřené vědce. Otec: Nedej ani na jednoho. Uspět ve vědě je loterie. Szolem v ní vyhrál, protože byl chytrý, ale také proto, že přišel v pravý čas do Francie. Jenomže teď je Francie, Evropa a většina zbytku světa v naprostém srabu – a nikdo nedokáže předpovědět, co bude dál. Bratrancovy předpovědi neber vážně. A když místním komunistům Rusové pomohou dostat se tady k moci, možná budeš muset znova zvednout kotvy a přesunout se do nové země – Brazílie, Argentiny… kdo ví? Události, které jsme nemohli nijak ovlivnit, nás s matkou od naší svatby vyhnaly z domova celkem šestkrát.
100
Mandelbrot_tisk.indd 100
3.11.2014 11:19:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201768