domy postiženými dospělými, kteří se všichni znali a měli se rádi. Přes jednoho kamaráda jsem objevil soukromé skupinové obydlí provozované charitativní židovskou nadací, které se zdálo pro Zacha dokonalé. Dal mi číslo na ženu, která jej vedla, ale já se neodhodlal k tomu, abych jí zavolal. Pořád jsem nedokázal překonat představu, že posílám Zacha do vězení, ačkoli bylo čím dál méně jasné, kde to vězení je: domov s dohledem, kde by byl se svými přáteli, nebo bydlení o samotě s jedním z jeho rodičů? Vždycky jsem se obloukem dostal ke stejné bolestné otázce: co se stane, až tu už jeho matka a já nebudeme, takže bydlení s rodiči nebude přicházet v úvahu? Vlastně existovala ještě jedna další možnost. Věřil jsem, že pro Zacha by to byla možnost nejlepší, nebo přinejmenším pro mě nejvíc uklidňující. Taky to byla ta nejtěžší alternativa ze všech. A já ani nebyl tím, kdo by o ní měl rozhodnout. III Když byl Gerry v posledním ročníku na vysoké, ucházel se o praxi vypisovanou několika různými školami. Pár dnů jsme strávili v Connecticutu, kde se účastnil pohovorů. Jednou ráno jsem ho zavezl na konec dlouhé příjezdové cesty před soukromou školou v Greenwichi. Pečlivě jsem si ho prohlížel, jak se upravoval, než vešel dovnitř – kabát, kravatu. Rychle jsem vypočítal věci, které mě příšerně rozčilovaly: košile, která měla mít límeček na knoflíčky, a černé boty by neměly být tak hrozně ochozené. Zkrátka pořád jsem se choval jako otec. Přibrzdil jsem. Byl nervózní. Já taky. Odešel, já seděl v autě a díval jsem se, jak míří po příjezdové cestě do budovy na kopci. Chtěl jsem ještě vyskočit z auta a zavolat ho zpátky, slíbit mu, že budu lepší otec, poprosit ho, abych to mohl zkusit ještě jednou. Chtěl jsem se omluvit, že jsem ho vyrušoval při druhém podání, chtěl jsem být komunikativnější, méně myslet na svou kariéru, prozradit mu tajemství, která by mělo znát každé dítě. Ale bylo příliš pozdě. Právě v té chvíli jsem věděl, že mě opouští, aby se stal sám sebou. Když nastane tenhle okamžik, člověka naplní spousta protichůdných pocitů. Jedné části vašeho já se chce plakat, když si vzpomenete 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201759
na dny, kdy na vás bylo vaše dítě naprosto závislé. Další vaše část chce plakat proto, že vás najednou přemůže prázdnota, se kterou jste se dosud nesetkali: Tak dobře, jako rodič jsi svůj úkol splnil, díky za ty vzpomínky. A ještě další část vašeho já chce sedět v autě a dmout se pýchou, když sledujete své dítě, které už dávno není dítětem, jak opouští váš prostor a začíná si budovat svůj vlastní. Všechny tyto pocity jen násobilo srovnávání Gerryho se Zachem. O několik týdnů později nabídli Gerrymu praxi v New Canaan Country School. Během léta, cestou z prázdnin v Nantucketu, jsme se Zachem sjeli z rozpáleného asfaltu mezistátní silnice 95 a vydali se do New Canaanu, abychom se podívali na školní byt, který Gerrymu na následující rok přidělili. Na rušném, stromy lemovaném rohu ulice stál dům podivných úhlů a jako by nakynulý, natřený majákovou, svítivě bílou barvou. Gerry nás zavedl úzkým schodištěm nahoru do druhého patra. Otevřel dveře do prostorného, celkem čistého bytu se strakatým kobercem, který byl cítit pižmem střídajících se lidí, spoustou rozlitého piva a bůhví čím ještě, tím zemitým, býčím pachem mladých mužů. Gerry začal procházet bytem, přemýšlel, ze které místnosti by byla nejvhodnější ložnice a kam dát v obýváku starou pohovku. Zachary zůstal v obývacím pokoji s mapou New Yorku a Connecticutu a hledal tenhle dům, aby už navždycky věděl, kudy se k němu dostat. Gerry a já jsme si povídali o kabelovém a internetovém připojení, sazbách za kreditní karty a různých typech hypoték a představovali jsme si budoucnost, kdy si koupí vlastní dům. Pomyslel jsem na to, že do hovoru zapojím Zacha. Ale on byl ponořený do své mapy a sledoval cesty, ulice a dálnice, kam jeho bratr chodí a jezdí bez něj, a bylo lepší ho nechat v jeho světě. Rozdíl mezi mými dvojčaty, která jako by vždycky byla obrácenými zrcadly, mi nikdy nepřipadal větší než toho dne. O několik měsíců později jsem znovu navštívil Gerryho a sledoval ho při výuce. To, jak s těmi čtvrťáky pracoval, mě nadchlo, jeho sebedůvěra, citlivý a konejšivý přístup k těm, kteří to potřebovali, i jeho důslednost při uklidňování těch zlobivých a neposedných. Kde se tohle všechno naučil? A jak to, že se to naučil beze mě? Další den, byla to sobota, jsme v New Canaanu zašli na snídani do malé jídelny v jedné boční uličce. Vybrali jsme si ji, protože to bylo 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201759
nejlevnější místo ve městě, místo, kde jste pořád ještě dostali vejce, domácí hranolky, slaninu a toast za šest babek místo obvyklých sto dvaceti pěti plus spropitné. Jídelna byla maličká a přecpaná; hosté u čtvercových stolků jedli hltavě a pokradmu, jako kdyby byl zločin získat v New Canaanu takhle výhodně jídlo. Gerry a já jsme našli místa jen u pultu. On se pustil do snídaně. Já jen tak okouněl, protože jsem byl nervózní, a pil jeden hrnek kafe za druhým. Chystal jsem se probrat s Gerrym ještě další tíživý následek 15. hodiny a 30. minuty té soboty, kdy spatřil svět o tři minuty dřív než jeho bratr. Přivedlo ho to až sem, do tohoto okamžiku, kdy začal rozhodovat sám o sobě. Ale také to s sebou neslo zodpovědnost, která se zdála příliš děsivá. „Co bys říkal tomu, kdyby s tebou někdy v budoucnu Zach bydlel?“ „Nevím.“ „Asi by se ti to moc nelíbilo.“ „Myslíš, že ne?“ V jeho hlase jsem zaslechl zmatek a zklamání. Snad se mylně domníval, že myslím, že by na to nestačil, že mu chybí smysl pro povinnost a oddanost, která je k tomu potřeba. „Je to velký závazek.“ „To si nemyslím. Je to spousta zodpovědnosti, ale je to přece můj bratr.“ „Jednou se oženíš a budeš mít děti. Bude to těžký.“ „No, bude součástí mojí rodiny. Postarám se o něj.“ Bylo mu jen dvaadvacet, a přesto to bylo něco, o čem musel začít přemýšlet. Kdyby Gerry umístil Zacha do soukromého chráněného bydlení, ač by tam byla péče sebestarostlivější a odpovědnější, mohl by ho trápit neutuchající pocit viny. Kdyby se Gerry rozhodl, že Zach bude bydlet s ním, mohl by tím svůj život neúnosně narušit. „Jsi lepší člověk než já,“ řekl jsem mu a myslel jsem to vážně; nic v mém životě se nikdy nepřiblíží tomu, jak těžké rozhodnutí bude muset Gerry jednou udělat. Neodpověděl. „Dojedli jste?“ zeptala se obsluha. IV Zach se probudí jako na zavolanou ve chvíli, kdy míjíme letiště v Milwaukee. Teď má pevnou půdu pod nohama. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201759