/ 98 Nepořádky, které panují v našem vojsku, nemožnost zjednat nápravu, aniž mu císař zaplatí žold, nemožnost, aby to nyní Jeho Veličenstvo udělalo, nebezpečí, že se vojáci, jimž nebylo zaplaceno, vzbouří, pramalá poslušnost, kterou v tuto chvíli ukazují: to vše se mi zdá být hlavními důvody, proč by Vaše Milost měla tyto lidi zavést do Čech, kde by spolu s tím málem, co dodává naše země, mohli tím, co by vytěžili z této země, získat pro sebe obživu. Tak bychom se vyhnuli veškerým obtížím, na které dnes nenalézáme žádný lék.59
Ale vojákům z obou táborů, které přiváděla k zoufalství špatná vyhlídka na to, že někdy uvidí svůj žold, anebo byli podrážděni drahotou potravin, jež prodávali vojenští obchodníci, nemusel nikdo radit, aby se živili na účet země, kterou právě táhli, což pak způsobovalo nejen její trvalé zpustošení, ale i pobouření vesničanů vehnaných do úzkých. Tak oddíly najaté na Fridrichův účet ve Spojených provinciích vyvolaly hněv obyvatelstva, za jehož eventuální obhájce měly být pokládány. V létě 1619 začali mušketýři plukovníka Frencka tábořící v oblasti Tábora plenit zemi. Jak referuje kronikář Skála ze Zhoře, byly stížnosti nejen na vojáky nepřátelské, ale rovněž na přátele: ... ovšem i přátelé činili sem i tam v zemi lidem ubohým škody nenabyté, že se všech stran žalostivé úpění a naříkání od znuzených se doslýchalo. Ale ani tím svévolnost a lakota soldatův nebyla do vole nasycena, nýbrž vždy předce ještě domlouvali se nezbedně o plat, činíce těžké pohrůžky jak generálům, tak i direktorům, nebudouli v službě své pokojeni, že se zbouří a sami sobě platiti budou. A žeť hrabě z Hollachu, ležev v tu dobu s armádou českou v městě Soběslavi, rozkázal z těch škůdcův 17 Nidrlanderův, že na vozy moravské útok učinivše je zloupili, zvěšeti, malého však strachu tou přísností ostatní zběři loupežnické nahnal, a nehrubou přítrž v plundrování země a obyvatelův při ní spůsobil.60
V září se podobné nepořádky dále množily. Patnáctého září Mansfeldovi vojáci vyplenili tři vesnice, i tentokrát v okolí Tábora, takže jejich velitel musel dát několik ze svých mužů pověsit. Vztahy vojsk s českým obyvatelstvem se stávaly nesnesitelnými. V severních Čechách, v žatecké oblasti, kam přišly oddíly naverbované v Kleve, nařídily místní úřady shromáždění místních milic proti všem cizím vojákům, zejména proti těm, kteří přicházeli na pomoc stavům. Záležitost vyústila 59) DB, II, č. 603, s. 219, Vídeň, 14. července 1620. 60) P. Skála ze Zhoře, Historie česká, III, s. 218.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201749
I . N emo ž n á bit v a
/ 99
v ozbrojené střetnutí: bylo při něm pobito 400 venkovanů.61 Následujícího roku se vzápětí po svém příchodu stali původci násilností, jež měly nebývalé následky, Holanďané, Frenckovi mušketýři a Styrumova jízda.62 Frenckovi pěšáci vyvolali v květnu 1620 povstání v prácheňském a bechyňském kraji. Od komisařů, kteří tam přispěchali z Prahy, povstalci požadovali odchod vojsk, ale také zrušení nevolnictví a usazení poddaných na netknuté půdě, přičemž komisaře ujišťovali, že Ferdinand by jim to vše, kdyby se k němu připojili, udělil. Pražské úřady na tyto požadavky nepřistoupily a protahovaly jednání tak dlouho, až byly ozbrojené selské tlupy nuceny se rozejít, jelikož byly příliš početné, než aby se mohly ve zpustošené zemi delší čas obživit. Nedlouho nato, 8. června, zahájili Styrumovi jezdci svůj příchod do Čech tím, že vyplenili a vypálili několik domů v královském městě Unhošti, kde také napadali ženy. I tam se venkované ozbrojili a někteří odešli do Prahy, aby zde požadovali okamžitý odchod jízdních oddílů. Když Fridrich tyto vojáky, kteří pro něho byli stejně užiteční jako nebezpeční, povolal do Prahy, přišly jim v patách do města selské tlupy, které hrozily, že na ně zaútočí. Když se octly v hlavním městě, našly tam posilu v pražském lidu, takže povstala šarvátka, a pražští měšťané tak tak zabránili tomu, že se neproměnila v obecnou vzpouru proti cizím vojskům. Napříště se stalo nezbytným ubytovat posily mimo město. Ale především tu šlo o strašlivé přiznání královy bezmocnosti jak vůči nekontrolovatelné divokosti vojáků, tak vůči hněvu sedláků, jimž patent z 18. června povoloval, aby se ozbrojovali proti vojákům, kteří kradli, a buď je pobili, nebo zajali a přivedli do Prahy.63 Uprostřed války vojáků povstávala selská válka, byla to předzvěst sociálního rozkladu zpustošených krajů. V létě roku 1620 byly v některých oblastech na jihu a jihovýchodě země sýpky i komory zcela prázdné, pokud tam nebyly prostě vypáleny celé vesnice a nebylo pobito jejich obyvatelstvo. A když si sedláci stěžovali úřadům na zhoubné činy Holanďanů, pak Uhři v roce 1619 a o rok později Poláci nebo „kozáci“ je na území druhého tábora neohrožovali o nic méně. Když byli tito Uhři dobře využiti, byli nanejvýš „zdatní“. Dampierre tak v červnu roku 1619 vysvětlil vévodovi de Nevers, jak držel v šachu hraběte Hohenloheho u Benešova: 61) J. Polišenský, Tragic Triangle, s. 135–138. 62) A. Gindely, Geschichte, III, s. 128–130, J. Polišenský, Tragic Triangle, s. 176–180. Srovnej, jak o těchto událostech vypráví P. Skála ze Zhoře, Historie česká, IV, s. 124–127. 63) A. Gindely, Geschichte, III, s. 131.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201749
/ 100 Hrabě z Holl si myslel, že mi zamezí průchod v místě zvaném Benichau. Nechal jsem slézt z koní tři tisíce Uhrů a dal všechno spálit nebo pobít vše, co stálo v cestě.64
Ale příliš mnoho násilí mohlo vyvolat opačný účinek než ten, který se očekával či požadoval, protože takové jednotky se vymykaly veškeré kontrole. Nepotlačitelný sklon Uhrů k vraždění, znásilňování a plenění je v posledku činil nebezpečnými i pro jejich zaměstnavatele.65 Oceňovala se jejich zdatnost v boji, ale ukazovalo se, že jsou neovladatelní, a vznikalo vážné riziko, že násilí, jež páchají na obyvatelstvu, dotlačí města i vesnice na stranu stavů. Napomínání ani individuální či kolektivní tresty, nic nedokázalo zvládnout divokou a loupeživou nedisciplinovanost těchto pijanů, takže Buquoy byl nakonec nucen je propustit. Podobné řešení bylo výjimečné. K vyznačení mezí přípustného obvykle stačilo pověsit několik vojáků přistižených při činu a to, co poplenili nebo zničili, bylo svým způsobem obětováno. K oběšení se sahalo dosti často, postihovalo občas i věrné poddané vládce, jemuž vojenský velitel sloužil. Písemná salakvarda, kterou někdy vydával dokonce i Buquoy osobně, neposkytovala bezpečnou ochranu ani zdaleka vždy.66 Sám Ferdinand několikrát psal Buquoyovi, aby držel své oddíly více na uzdě, ale příliš velký úspěch to nemělo.67 Bylo by bývalo bezpochyby třeba, aby byli pravidelněji placeni. Úzkostlivý císař, který se určitě obával, že bude muset jednoho dne skládat před Nejvyšším soudcem účty za hrozné činy svých vojáků, stavěl ostatně problém zcela jasně, když prohlašoval, že podobné pohrdání zákonem je nepřípustné, pokud vojáci obdrželi žold.68 Ale jak zadržet vojsko, jemuž 64) BNF, FF 4722, fol. 59, 27. června 1619. 65) Viz například Matyášův list Buquoyovi z 2. ledna 1619, SOA Třeboň, RA Buquoy, 101. 66) DB, II, č. 566, s. 208: císařští vojáci navzdory takovému dokumentu vnikli v březnu 1620 do zámku Rastenbergu, kde se nacházeli mnozí šlechtici, mezi nimi pan Trautmansdorf s rodinou. Viz také č. 619, počátek července: Wolf Adam Puchheim si stěžoval, že kozáci vyplenili jeho vesnice, bili obyvatele, pálili a masakrovali. Rozbili dokonce i rakve jejich dětí a vyhodili z nich jejich tělíčka. 67) DB, II, č. 386, s. 142, Vídeň, 6. července 1619. Viz též DB, II, č. 578, s. 211: 13. dubna požaduje Ferdinand trest smrti pro kozáky, kteří vypálili městečko Hollabrunn a pobili jeho obyvatele nešetříce věku ani pohlaví. 68) Dopis z 22. března 1620, G. Franz, Briefe und Akten, č. 1, s. 322: „A abych nezapomněl, jsem nucen Vám připomenout, jak velké jsou stížnosti přicházející z nejrůznějších míst a poukazující na bezuzdnost a zločiny mých vojáků, kteří páchají nepřijatelné násilí, takže dokonce neušetřili malé děti, jež byly ubíjeny, zabíjeny a pohazovány v ulicích (...). Je těžké zazlívat vojákům jejich bezuzdnost, když dostávají tak nepravidelně svůj žold, jak trestat všechny ty zločiny, chceme-li uchovat disciplínu a bojeschopnost pro válku, ale když ta
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201749