„No dobře. Z každého výslechového týmu uvolním jednoho. Paula a Saru. Vy s Viggem si blíž proklepnete mystického Olu Ragnarssona. Spokojen?“ „Nadmíru spokojen,“ odvětil Arto Söderstedt a vydal se ke dveřím. Lehounké obláčky se vrátily, aby ho znovu vynesly do vzduchu a nechaly ho vznášet se těsně nad zemí. Padlý anděl přestal šlapat vodu.
12 /
Věž kostelíka mezi korunami stromů nevelké aleje skoro nebylo možné rozeznat. Bouře jako facku za fackou vrhala vodní smršť na hlouček lidí v oranici, hluboko se bořících do bláta. Snažili se svá bezbranná těla těsněji zahalit do příliš lehkého oblečení a čekali na další šleh. Políček přiletěl tu ze západu, tu z východu, tu ze severu, tu z jihu, a tak sešlost na poli nedokázala nikdy pořádně odhadnout, odkud to čekat příště. Prostě to přišlo. Paul Hjelm pohlédl přímo nad sebe, skrz oblohu ztěžklou deštěm. Kapky nepadaly v oněch akcelerujících a prudce se zvětšujících trajektoriích typických pro déšť v bezvětří a neopisovaly ani dráhu výrazně horizontální. Proti temnotě nebe s prolínajícími se odstíny se díval na prapůvodní chaos vodního živlu a obloha byla jen hlas, hluboký a urputný, bez rozpoznatelných slov. Mumlání božstev zpoza vodních kaskád, neformulovaný, bez významu, bez struktury, bez formy – beztvarý, bezbarvý, pronikavě cholerický diskant na pozadí melancholického dutého basu nebeské klenby. Pohlédl na Saru Svenhagenovou, zmoklou slípku po svém boku. Její tlustý kabát sice vypadal tepleji než jeho chatrné plátěné sako, zato do sebe dokázal nasát celé kilogramy vody. Vypadala těžká. Dvojnásobně těžká. Jejich pohledy se setkaly. V tom vzájemném pohledu bylo cosi podzimního. Pousmáli se a zahleděli se na hlouček techniků
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201686
a policistů. Pilně se prokopávali hlínou, která se stávala vůči jejich rýčům čím dál víc imunní. Ztrácela pevnost a nabývala podoby kapalné substance, která s protivným mlaskotem stékala zpátky do výkopu, a po všem tom úsilí zbývalo jen zdání. Jako by běh času nebyl než chimérou. Prokousávali se už třetím polem. Místní expertiza jich vytřídila nejméně osm, které odpovídaly vágnímu popisu Oly Ragnarssona. Ze všech osmi byla vidět věž grönbyského kostela. I když vidět bylo čím dál hůř. Když začali, byl bílý den. Pozdně letní slunce rozestíralo svůj líbezný závoj nad jihoskånskými rovinami. Nikoho nenapadlo, že by se mohly hodit holínky a pláštěnky. A tak je nikdo ani neměl. Když z prvního pole odešli s nepořízenou, přivítal je na druhém lehký deštík. A na třetím se spustil liják. Neměli už důvod přestávat – víc zmoknout už stejně nemohli. Z ničeho nic přišel podzim. Hjelm udělal pár váhavých kroků bahnem. Už jen pohnout se vůbec z místa ho stálo velké úsilí. Pod nohama mu čvachtalo a mlaskalo. Všechno bylo promočené. Celé bytí bylo promočené. Pomyslel na záplavy v Bangladéši a Kolumbii, na náhlé sesuvy půdy, které bez varování strhávaly a zatopily lidi i domy. Pak se obrátil ke grönbyskému kostelu, na jeho věž a středověkou loď. Stihl nakouknout dovnitř – starý fetišista kostelů. Klenbu kůru zdobily nádherné malby z poloviny čtrnáctého století, dílo malíře zvaného Mistr snårestadský. Věž byla přistavěna v roce 1741 a v sedmdesátých letech 19. století kostel rozšířili o příčnou loď a kůr. Na jejich zmáčenou společnost teď lehce přezíravě shlížela právě ona věž z roku 1741. Kostel se tvářil, že ve srovnání s Paulem Hjelmem si je mnohem jistější, že nepadne za oběť náhlému sesuvu půdy. Však také pamatoval trochu víc. Déšť navíc vyluzoval zvuky. Žádné tiché pleskání, tlumené dunění, ten tón, který vydávají kapky dopadající na plechovou střechu a který si obyvatelé měst tak snadno spojují s deštěm.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201686
Tohle bylo masivní, téměř hlomozící šplouchání nahánějící strach. Náhle tím stentorským burácením průtrže mračen pronikl poněkud lidštější hlas vyznačující se hrdelním skånským r. „Tady něco je.“ Sara Svenhagenová se otřásla, zachvění proletělo celým tělem a nezdálo se, že by jeho příčinou bylo mokro. Upustila cosi do oranice a chytila ho za ruku. Zatímco ho vlekla směrem k majiteli zmíněného hlasu, zapátral v hlíně v místech, kam předmět dopadl. Ležel tam oloupaný brambor. Pocítil lehký údiv. Lidský hlouček se semkl, instinktivně se stahoval do blízkosti ostatních. Déšť pronikal všemi bariérami i kůží. Paul se Sarou si to ani neuvědomili, ale stáli tam ruku v ruce. Odpoledním šerem se rozlévala slabá záře několika svítilen. Brázdami trochu rozechvěle tančily kužely světla. Jeden z mužů klečel v bahně. Když k nim vzhlédl, zachytil jeden z kuželů jeho tvář a vyslal k nim dokořán vykulené bělmo svítící v zabláceném obličeji, po němž stékala voda. Byl to pohled, který nechce pokračovat, ale ví, že musí. Paul Hjelm neznatelně pokývl a řekl: „Já vím, Nilssone. Udělám to, jestli chcete.“ Muž zvolna zavrtěl hlavou. Kužely světla se soustředily do bodu u jeho rukou. Ale pořád se ještě chvěly. Ruce pomalu uchopily růžky černého igelitu, které vyčnívaly z rozmáčené půdy, a rozevřely je. Náhle byl Hjelm za liják vděčný. Na krátký okamžik se mu zazdálo, že vše má svůj smysl. Déšť pach zředil. Oblak výparů, které stoupaly z černého igelitového pytle, utlumily neutuchající přívaly vody. Také vidění bylo milosrdně neostré – obrysy obličeje zasaženého rozkladem byly sotva rozpoznatelné. Naneštěstí byla Hjelmova fantazie dostatečně bujná, aby to bylo v zásadě jedno. Bez problémů si představil hmyz prolézající tělními otvory a hledající poslední zbytky jedlého materiálu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201686